Budeme vyrábět struldbrugy?

Kdo jsou ti zmínění v nadpisu? Musíme je hledat v naprosté klasice, třetím dílu Guliverových cest. Ukazují trochu jiný pohled na nesmrtelnost, který není sdílen ani všemi autory, touto tématikou se zabývajícími, o laicích ani nemluvě.

Proč struldbrugové

Má cenu se zabývat tímto fenoménem jednoduše proto, že zdravotnické autority, zejména levicově až levičácky orientované (což je charakteristika i valné většiny současné WHO) neustále slibují prodlužování lidského života a presentují je jako cosi mimořádně pozitivního.
Pochopitelně, často prosazuje dodržování nesmyslů, které již byly vyvráceny, nebo bojuje proti aktivitám lidmi vnímanými pozitivně, jejichž vliv na zdraví a délku života je zanedbatelný či neprokazatelný. V podstatě pouze omezuje lidskou svobodu a lidská práva.
Byl dokonce vymyšlen ukazatel DALY, což jsou roky, které člověk prožije odkázán na péči druhých. Čili čím je hodnota tohoto ukazatele nižší, tím má být společnost kvalitnější.
Osobně považuji tento ukazatel za pitomost, a to ze dvou silně souvisejících důvodů:

1. I v zemích se srovnatelným sociálním systémem se do DALY budou promítat nejrůznější nejen sociální, ale i komerční faktory. Např. existence zásilkových obchodů výrazným způsobem snížila DALY, protože lidé již neschopní si nakoupit potravinové suroviny a uvařit si z nich jídlo se pojednou stali samostatnými v tom smyslu, že si jen ohřejí a snědí to, co je jim dovezeno až ke dveřím bytu. Čili u nás se musel tento ukazatel rapidně zmenšit po vzniku podobných služeb a jeho rozmístění na ploše státu bude spíš stínovat dostupnost těchto služeb než výskyt lidí v horším zdravotním stavu.
2. Nejlepší hodnoty tohoto ukazatele ovšem mají některé rozvojové státy, protože pokud se v nich někdo stane "disable", tak prostě během pár dnů zemře. Důvodem je, že tam péče o tyto lidi není nijak zajištěna a v řadě případů nemohou pomoci ani nejbližší příbuzní. Prostě proto, že pomoc je nad jejich ekonomické i fyzické síly.

Z tohoto důvodu jsem vůči tomuto, ale i dalším podobným, ukazatelům dosti skeptickým. Považuji je za cosi, co má potvrdit jakýsi ideologicky předem zadaný cíl, a objektivní reflexe reality je u těchto ukazatelů druhotná, tedy, pokud je vůbec žádoucí.

Tedy, struldbrugové...

Abychom tedy šli ad fontes:
Guliver, prováděný fiktivní zemí Laputa je svým průvodcem seznámen s tím, že v zemi se občas narodí děti, které budou žít věčně, a že je to pro ně velké neštěstí:
"A co je na tom tak strašného? Já si představuji, co všechno by mohl člověk za tak dlouhou dobu vykonat, zvládnout..."
Později mu ovšem král této země vysvětlí:
"Milý Lemueli, ty si to představuješ jak Hurvínek válku (respektive mu zcela jistě řekl nějaký laputský ekvivalent této fráze). On sice bude žít věčně, ale nepřestane stárnout. Bude stále starší, nemocnější a neschopnější. My dokonce musíme ty nešťastníky po devadesátce jejich věku zbavit majetku, protože by svou stařeckou chamtivostí na sebe strhli veškeré bohatství země a svou stařeckou pošetilostí by ji rozvrátili.
A je tu ještě jedna věc: Jak ve stáří klesá vštípivost, tak oni časem přestanou být s to sledovat změny, jimiž přirozeně lidská řeč prochází. Takže nakonec žijí mezi lidmi, kteří mluví pro ně neznámým a nenaučitelným jazykem a jsou schopni si povykládat jen s několika málo struldbrugy, kteří se narodili před nimi a po nich."
Takže musel cestovatel Lemuel Guliver konstatovat, že věčný život, pokud není spojen také s věčnou dobrou tělesnou a duševní kondicí, je cosi ne moc příjemného a žádoucího (což bylo v podstatě autorovo poselství ke čtenářům).
Jsem toho názoru, že pokud nebudou opravdu zajištěny i ty fyzické a psychické schopnosti, může se honba za co nejdelším přežitím změnit na cosi až obludného. Zejména pokud se dostanou k moci náboženští fanatici a zakáží sebevraždy, asistované sebevraždy či euthanásii, jak se o to neustále snaží, včetně pochybných postav z parlamentu EU.

Pohledy odjinud

Nesmrtelnosti blízké bylo i Frankensteinovo monstrum z románu M. Shellyové. Nakonec se rozhodlo spáchat sofistifikovaným a bolestivým způsobem sebevraždu, protože pociťovalo svůj život jako nesnesitelný.
Karel Čapek v divadelní hře "Věc Makropulos" nechává dceru alchymisty, která sloužila jako pokusná myška k testování nápoje nesmrtelnosti, vařeného původně pro Rudolfa II jejím otcem, vyprávět o stále narůstající únavě ze života. Nakonec se onoho receptu vzdá a daruje jej mladému páru, který objevil, že je vlastně nesmrtelná (respektive v Čapkově pojetí se život musel periodicky opakovanou dávkou lektvaru prodlužovat). Mladí ten recept hodí do ohně.
I socialisticky rozjásaní raní bratři Strugačtí v jednom ze svých prvních románů "Ničivá vlna" nechali jakýmsi blíže nespecifikovaným technickým zákrokem vzniklého nesmrtelného charakterizovat svůj stav slovy: "Je to změna ze stavu 'Chceš, ale nemůžeš' na 'Můžeš, ale nechceš'".
Podobně problematicky se na věčný život, nebo alespoň velmi dlouhý život, dívají i někteří klasikové západní SF.
A možná ještě jeden aspekt: Šíření křesťanství velice prospělo, že zakazovalo otrokům spáchat sebevraždu. V podstatě se mu podařilo odvrátit jakousi analogii průmyslové revoluce, na niž měla antika již našlápnuto, a slevněním otrocké práce (protože otrokům byla odňata poslední zoufalá možnost se vyhnout nadměrnému vykořisťování) přivést společnost na jinou cestu, na níž setrvala po dlouhou dobu.

Věčný, nebo velice dlouhý život, pokud nebude spojen s atributy zdraví a kondice, se snadno může stát nikoli požehnáním, ale krutým trestem (což se týká i případné povinnosti nedobrovolně žít).

Je správné omezení výzkumu mRNA vakcín?

Robert F. Kennedy, Jr. se pustil do omezování výzkumu mRNA vakcín. Pochopitelně, ozývá se jekot, jakýže je strašlivý "antivaxer, a jak ničí zdravotnictví. Mají jeho kritikové pravdu?

mRNA "vakcíny"

Jak jsem ve svých textech opakovaně uvedl, nejsou mRNA žádnými vakcínami. Kvůli jejich nasazení změnila WHO zcela účelově definici vakcín, protože s normálními vakcínami nemají tyto prostředky naprosto nic společného. Ani co do složení, ani co do mechanismu účinku. Zcela jistě by se to nestalo, pokud by se do čela vedení této organizace nedostal marxistický ideolog bez medicínského vzdělání. Zlé jazyky dokonce tvrdí, že je veteránem marxistických partyzánských bojůvek, což je jistě vynikající kvalifikace na šéfování mezinárodní zdravotnické organizace a kompenzuje to absenci medicínského vzdělání.
mRNA tedy nemá s vakcínami prakticky nic společného a její označování za vakcínu je prachsprostá lež.
Faktem je, že plošné nasazení těchto prostředků vedlo snad k většímu počtu úmrtí než nemoc, proti níž údajně měly pomáhat. Něco takového je u klasických vakcín naprosto nepředstavitelné. Ta vůbec nejrizikovější, klasická vakcína proti vzteklině, vyráběná ze zvířecích mozků, má jednopromilovou úmrtnost a chrání před stoprocentně smrtící chorobou. To je prostě jiná třída než to, co nám vnucovali v  rámci "boje proti covid".
Tyto prostředky nejsou s to ani zajistit, aby působily výlučně na cílovou tkáň (o tom jsem už také psal) a následky jejich aplikace jsou naprosto nepředvídatelné.
Lze se rovněž obávat, že tyto "vakcíny" budou zabíjet ještě celá desetiletí, podobně jako radioaktivita z Černobylu.

Perspektiva

Nepochybuji o tom, že se tyto prostředky mohou časem stát velmi významným pomocníkem v boji proti infekcím, ale budou muset projít ještě velmi dlouhým vývojem a laděním (i odstraňováním) chyb, jichž mají naprosto nepřípustně mnoho. Musejí být také odladěny jejich dlouhodobé účinky, které zatím testovány vůbec nebyly. "Anticovidové vakcíny" byly nasazovány snad jen po týdnech (či ani to ne) jakýchsi pochybných zkoušek, a výlučně na zvířatech s velmi odlišnou imunitou od člověka, jako jsou hlodavci. Něco podobného je zcela nepřípustné.
Musíme se prostě smířit s tím, že tyto prostředky musejí být perfektně odzkoušeny a musíme znát i jejich pozdní účinky, než budou moci být plošně nasazovány. Do té doby je možná přípustné jejich nasazování u pacientů se zhoubnými nádory a s infaustní prognózou, u nichž se opravdu nedá nic pokazit.
Aby bylo jasno, klasické vakcíny byly coby princip aplikovány někdy od konce 18. století a nejprve proti chorobám majícím smrtnost v desítkách procent (jako jsou ony pravé neštovice, jimiž to začalo) a jejich masívní nasazení nastalo až někdy v polovině 20. století, tedy prakticky po stopadesáti letech. Za tu dobu se skutečně dalo konstatovat, že nežádoucí účinky vakcín, založených na principu aktivace imunitního systému něčím podobným patogenu, jsou velmi malé a zanedbatelné z hlediska rizika chorob, proti nimž byly nasazovány.
Současný stav mRNA můžeme přirovnat k náčrtkům létajících prostředků v zápisnících renesančního génia Leonarda da Vinci, které by většinou mohly létat, pokud by měl jejich autor k dispozici moderní (alespoň 20. století) motory. A povinnou plošnou aplikaci těchto prostředků k rekonstrukci oněch létajících strojů, nasazováním lidí do nich a jejich shazováním (pochopitelně bez moderních motorů) z nějaké skály.

Ještě jeden aspekt

V USA se podle některých zdrojů podařilo rudým Demokratům ustanovit až 72 povinných očkování (asi se to bude stát od státu lišit, respektive toto číslo je nejspíš součtem všech očkování v USA, přičemž proti některým chorobám se neočkuje všude; v některých státech USA se očkuje i proti pravému moru, vzteklině, horečce dengue, žluté zimnici a očkuje se i proti mnoha encefalitidám). Je mi líto, u nás jsou, podle webu VZP, povinná tato očkování proti:záškrtu

• tetanu
• dávivému kašli
• invazivnímu onemocnění vyvolanému původcem Haemophilus influenzae b
• přenosné dětské obrně
• virové hepatitidě B (chrání i proti virové hepatitidě D a snižuje riziko rakoviny, vycházející z jaterních buněk)
• spalničkám
• zarděnkám (snižuje riziko poškození plodu v pozdějších těhotenstvích, při očkování chlapců i u jejich budoucích partnerek)
• příušnicím
• u rizikových dětí proti tuberkulóze

Přestože některá očkování musí být aplikována opakovaně a některá (dětská obrna) jsou rozdělena do dvou dílčích dávek, 72 aplikací se z toho nedá vydojit ani náhodou. Dokonce ani doporučeníhodná očkování proti klíšťovému zánětu mozku či lidskému papilomaviru (snižuje u dívek mj. riziko rakoviny děložního čípku, u chlapců snižuje riziko vzácnější rakoviny penisu), meningitidě nebo virové hepatitidě A (doporučeníhodné jednak při epidemii v okolí bydliště, jednak před cestou do "čuňatozemí" okolo Středozemního moře, či zemí 3. světa, kde se dá chytnout velmi snadno; riziková je i konzumace mořských plodů v řadě přímořských států, i evropských) tento počet nedorovnají. Moc to nezvedne ani očkování proti chřipce s roční periodou.
Oněch 72 aplikací je jednoznačně výsledkem téměř neomezené síly farmaceutické lobby v USA, která vydělává i na naprosto zbytečných a obecně silně pochybných aplikacích kde čeho. Je naprosto správné, a je to i v zájmu občanů USA, aby jejich očkovací schéma bylo zrevidováno a pochybné položky (jichž bude naprostá většina) byly odstraněny (např. proti pravému moru by asi stačilo očkovat v oblastech, kde se vyskytuje, tedy ne např. v celém státě). Bez ohledu na to, že to povede třeba i k propouštění ve farmaceutických firmách.

To, že nová US administrativa drsně zredukovala "výzkum pro výzkum" na poli mRNA "vakcín", není projevem nějakého "antivaxerství", ale jednoznačně zdravého rozumu. Tyto prostředky potřebují ještě velice dlouhý základní výzkum, zejména na téma, jak eliminovat negativní dopady na zdraví, které se projevily při "vakcinaci" proti covid. Musí být zajištěno, že nebudou atakovat jiné buňky, než žádoucí cílové buňky imunitního aparátu, a nebudou tedy vyvolávat záněty srdečného svalu, vazivového aparátu, záněty mozku a míchy ani neplodnost (o dalších známých komplikacích nemluvě). Pochopitelně, ani další negativní dopady, o nichž zatím nevíme. To je záležitost mnohem levnějšího základního výzkumu, než na jaký byly finance skrečovány. Ten bude muset běžet spíš desetiletí než jen léta. A měl by být vyvázán z vlivu farmaceutických firem.

Co s farmaceutickými firmami. Znárodnit?

Aby bylo jasno. Jsem spíše pravicově orientovaný. Od levicovosti mě jednoznačně vyléčil život v minulém režimu. Přesto připouštím, že státní regulace mohou mít jakýsi význam a že za určitých okolností jsou dokonce prakticky nezbytné. Cílovou skupinou takovýchto nutných regulací jsou i farmaceutické firmy.

Trocha historie

V časech kupodivu ne tak dávných mohl léčit (ale také vyrábět prostředky k léčení) v podstatě každý. Když už ne jako profesionál, tak zcela jistě jako amatér v okruhu své rodiny (vč. samoléčení). Toto se v podstatě zcela nepodařilo, k velkému smutku farmakofašistů, potlačit dodnes, alespoň u některých skupin chorob.
Nicméně dříve, než začaly určité regulace (především 19. století), mohl léčit opravdu každý a víceméně jeho úspěšnost visela na tom, co si o něm a jeho potenciálních či reálných konkurentech řekli pacienti. Kdo byl úspěšný, měl spoustu úspěšně vyléčených pacientů. Kdo nebyl, jeho proslulost šla dolů.
Nicméně, popojděme v historii dále.
Za dnešního stavu je pacient, jak v totalitních tak i rádoby demokratických, státech nikoli subjektem, ale objektem léčby. Jeho postavení se příliš neliší od postavení součástky na běžícím páse továrny. Toto by eventuálně nemuselo vadit, pokud by výsledky působení provozovatelů léčení a jim pomáhajících sil (vč. výrobců léků) byly v případě úspěšnosti nějakým benefitem pro ty, kteří léčbu provádějí, a ty okolo nich.
Bohužel, s několika málo výjimkami, jako jsou rodinní lékaři a dětští rodinní lékaři, v podstatě nikdo není zainteresován naprosto jednoznačně, tedy ekonomicky, na výsledku léčby. Jen tihle "obvodní" lékaři takový interes mají, protože v případě neúspěšnosti od nich začnou pacienti utíkat. To právo jim zatím ještě nikdo nesebral, ale jsme svědky jeho omezování ve stylu "výměna lékaře jen jednou ročně".

Farmaceutické firmy

Pokud prodávala babka kořenářka na trhu léčivé bylinky či jejich směsi, byla, pochopitelně, zainteresována na tom, aby v rámci reálné možnosti fungovaly a nebyly zjevně pochybné (obsah myšího trusu apod.).
Dnešní farmaceutická firma nic takového nepotřebuje. Ta je naopak silně zainteresována na tom, aby její výrobky byly předepisovány (spíš než prodávány). V případě odbornějších výrobků (např. cytostatika) je firma silně zainteresována na tom, aby její produkty byly součástí "povinných léčebných schémat", která musejí jednotliví lékaři dodržovat, bez ohledu na vlastní názor a vlastní zkušenosti (byť třeba i takové, jako "žádný takto léčený pacient mi dosud nepřežil").
Někdy na přelomu tisíciletí jsme měli s kolegy odborný štěk o drogách (včetně léků), s nímž se dalo vyjet i na konferenci dosti farmakologicky a farmakoterapicky orientovanou. Na této konferenci jsem vyslechl velmi zajímavý referát o metodě, která umožňuje odebrat z nádoru vzorek buněk, pěstovat je in vitro (tedy v nějaké zkumavce nebo na půdě v Petriho misce či jiném vhodném "skle" (dnes už jsou to většinou plasty), a takto je testovat na citlivost vůči dostupným cytostatikům, která u pacienta padají v úvahu. Měli to podloženo i velice slušnou statistikou, podle níž významná část pacientů, u nichž byla prokázána citlivost nádorových buněk k nasazeným cytostatikům, se skutečně uzdravila, zatímco z pacientů, z jejichž nádoru vyrostly rezistentní buňky (a jsme u oněch povinných "schémat", nutících lékaře rvát do pacienta i "léky", o nichž vědí, že nemohou pomoci) nepřežil nikdo.
Pochopitelně, je to velice podobný postup, jaký se používá v klinické mikrobiologii, k níž mám vcelku blízko, a nikdo se, protože to bylo zavedeno někdy v polovině 20. století, tedy dříve, než farmaceutické firmy získaly prakticky neomezenou moc, nepohoršuje nad tím, že pacientovi není podáno antibiotikum či chemoterapeutikum, o němž se prokázalo, že na nalezené mikroby nezabírá, ale je cíleně hledán takový prostředek, na který jsou zachycené bakterie citlivé.
Nikoho také nevzrušuje, že ony testy nejsou stoprocentní. Může se stát, že nám část bakterií na misce nevyrostla (a ty pak mohou být zdrojem toho, že léčba "nezabere"). Vzácně se může stát, že "zabere" i léčba, která by podle Petriho misek zabrat neměla (důvodů může být víc, nejčastěji ten, že lék podchytí některé další bakterie, které onomu rezistentnímu původci "pomáhají" a bez nich přestane být tak škodlivý; nebo je omezena masa nežádoucích mikrobů a imunita pacienta se může soustředit na ty zbylé, a zvládnout je). Často se totiž nasazuje léčba "na slepo", ještě před tím, než jsou hotové výsledky z mikrobiologie a může "zabrat" i když vyjdou bakterie rezistentní (byť to není zrovna častý jev). Tohle prostě patří k medicíně, kdy ani lidé, ani ty škodlivé breberky nejsou primitivní stroje, reagující na zmáčknutí červeného tlačítka pokaždé naprosto stejně.
Pochopitelně, naprosto stejně by se u těch nádorových buněk dala řešit i citlivost na ionizující záření (aby nebyl pacient zbytečně ozařován a teprve pak se zjistilo, že je nádor tvořen buňkami k záření rezistentními).
Nicméně když jsme měli onkologicky nemocnou příbuznou, a já se ptal po oné metodě stanovení citlivosti nádoru na cytostatika (už proto že šlo o vachrlatý nádor, obvykle rezistentní na záření a ne zcela jistě citlivý na cytostatika), tak jsem byl seznámen s tím, že onkologové tuto metodu odmítají. Příbuzná osoba byla léčena podle "schémat", v podstatě s jediným možným výsledkem, kterým byl rodinný pohřeb.

Důvod?

Důvod je zcela jednoznačně jasný: Farmaceutické firmy by přišly o příjmy.
Jednak by došlo k tomu, že by byla z větší části ukončena zbytečná terapie neúčinnými prostředky, což znamená u jednoho pacienta statisícové částky do kapes farmaceutických firem (hlavně) a něco kápne i distribuci.
Druhá věc je, že by byla rozbita ona "závazná schémata", která zajišťují farmaceutickým firmám v podstatě bezpracný příjem. Sice by přibylo vyléčených pacientů (protože by se cíleně pátralo po tom, jaká léčba na jejich individuální nádor může zabrat), což je ovšem pro farmaceutické firmy naprosto nezajímavé, ony žádný ekonomický zisk ze zachráněného pacienta prostě nemají. Naopak by to mohlo zasahovat do jejich výrobních plánů (pokud by se ukázala jako zabírající cytostatika, která jsou ve stávající výrobě minoritní a ke zvýšení jejich produkce by se musela provádět v továrnách různá, a ne levná, opatření).
Třetí důsledek je ovšem ještě "hroznější": Objevila by se, patrně dosti početná, skupina pacientů, majících "černé na bílém", že jim nic z dostupných preparátů nemůže zabrat. Tito pacienti by byli horkými kandidáty na různé alternativní postupy, které nejsou pod kontrolou farmaceutických firem, a ty z nich nemají naprosto žádné zisky. Od různých kombinací exotických bylin, zejména z botanicky dosud neprobádaných končin světa, přes hypoxii či hyperoxii, hypertermální terapii, až třeba po metodu nekrotizace tumorů doktora Fortýna.
A je pochopitelné, že až by kandidáti na chemoterapii viděli na jedné straně cytostatickou léčbou těžce zmrzačené pacienty a na straně druhé pacienty zachráněné šetrnější léčbou, mohly by ztráty farmaceutických firem ještě dále narůstat. A je docela možné, že ze současného obratu s cytostatiky a podobnými preparáty by zbyly jen trosky, na úrovni nižších desítek procent.

Co z toho plyne

Jinými slovy, je nutno odbourat současnou situaci, v níž farmaceutické firmy nemají prakticky žádný zájem na tom, aby jejich léky byly účinné. Mají zájem jen na tom, aby se prodávaly a aplikovaly, a to je vše.
V podstatě existují dvě cesty, jak toho dosáhnout.
Jednu z nich si budou pamatovat starší čtenáři, protože v podstatě byla realizována v minulém režimu, který zažili.
SPOFA neměla prakticky žádný interes na tom, kolik se prodá toho či onoho léku, a to samé platilo i třeba pro Lachemu, která vyráběla cis-platinu, tehdy velice nasazované cytostatikum.
Měla spíš zájem na tom, aby její výrobky odebíralo zdravotnictví, a nechodilo moc ke konkurenci, ať už z ostatních socialistických zemí, nebo dokonce k západním firmám. Z tohoto důvodu také běžel docela slušný farmaceutický výzkum a paralelně s ním i výzkum akademický, který byl po roce 1989 v podstatě zlikvidován.
Rozhodně ale nikdo nebyl placený "od tabletky" či "od ampulky", a zejména ne na tom, že záleží na množství aplikací, ne na terapeutickém účinku.
Jistěže to mělo mnohé mouchy, jako celý socialismus, ale v principu to fungovalo.
Druhou možností je obnovení konkurence mezi farmaceutickými firmami, včetně otevření trhu vyspělých zemí firmám ze třetího světa.
Lze vyjít z faktu, že naprostá většina zákonů a podzákonných norem, které "chrání pacienty před škodlivými preparáty neseriózních výrobců" má v podstatě jen jediný účel, a tím je ochrana trhu, na němž jsou etablovány současné velké farmaceutické firmy, před kvalitnější konkurencí. Pročištění této právní džungle by mohlo jednoznačně zavést konkurenční prostředí, v němž by nezáleželo primárně na počtech "povinně aplikovaných" dávek, jako spíš na tom, zda preparát firmy A je účinnější než preparát firmy B. A tudíž ten účinnější z nich bude dáván pacientům a výrobce toho méně účinného bude muset inovovat.
Jistěže by toto uvolnění mohlo a mělo být spojeno také se dvěma dalšími postupy.
Jedním z nich  by bylo ono připuštění alternativ (výše zmíněných), čili zrušení jakéhosi monopolu specializovaných onkologických pracovišť, protože např. onu metodu nekrotizace tumoru může v podstatě zvládnout i standardní chirurg standardní okresní nemocnice, alespoň u většiny nádorů.
Druhým postupem, po němž farmaceutická scéna přímo řve (tím, co dělá) by bylo rozbití některých velkých farmaceutických firem a likvidace jejich "spojujících složek", jak bylo naloženo po druhé světové válce s firmou I. G. Farben, která mj. proslula organizací rozsáhlého programu nelidských pokusů na vězních a zajatcích (IMHO zejména tresty pro manažery byly velmi mírné, naprosto neodpovídající jejich vině).
K tomuto by bylo možné použít chování velkých farmaceutických firem za covidové krize, kdy cpaly do lidí naprosto neúčinné preparáty a vůbec je nezajímalo, že po nich lidé umírají.
Rozbití těchto firem na jednotlivé provozy a jejich buď osamostatnění, nebo prodej konkurentům, by trh rozhodně vyčistilo.

V současné době tedy lze konstatovat, že velké farmaceutické firmy do jisté míry přerostly společnosti přes hlavu do takové míry, že ohrožují jak společnost (coby celek), tak i jednotlivé občany, kteří ji tvoří. Dříve nebo později se bude muset stát na tomto poli něco zásadního a jistěže bych viděl raději postup v souladu s pravidly demokracie, než nějaký spontánní výbuch občanů, včetně lynčování skutečných, či bohužel jen domnělých, viníků.

S EU na věčné časy a nikdy jinak?

Je mi líto. "Pevné ukotvení" ČR ve strukturách jako je EU, případně NATO, poněkud připomíná to samé u Československa a RVHP + Varšavské smlouvy. Nezvonili jsme klíči v roce 1989 proto, abychom se stali obětí nové totality, srovnatelné s tou, která se, k našemu štěstí, zhroutila.

EU

Lze toho jistě litovat, ale EU se v podstatě chová tak, jako by v souvislosti s Lisabonskou smlouvou zešílela a v tomto stavu si, jako správný šílenec, ještě libovala. Chová se tak, jako by naprosto nebyla schopna sebereflexe svého stavu.
Faktem je, že její demokratická legitimita je velmi nízká, v některých ohledech srovnatelná s tímto parametrem u sovětského politbyra, v některých vyšší, ale ne o mnoho.
Neexistují celoevropské strany s jasně danými programy, na jejichž základě by mohli občané členských států volit konkrétní ideje, jak se má EU následně rozvíjet. Jakési analogie něčeho podobného vznikají až po volbách a vůle voličů je v nich reflektována minimálně, snad až na "desolátní" skupiny vlastenecky a jakž takž demokraticky orientovaných stran.
Důležité také je, že neexistuje nějaký evropský politický národ, který by se ztotožňoval s EU jako se svou státní strukturou.
EU se snaží pohltit co nejvíce rozhodovacích pravomocí (v některých oblastech jich má více než nebožka RVHP), aniž by to bylo sebeméně k celkovému prospěchu. Naopak, celé to vypadá tak, že čím více pravomocí EU (a hlavně EK) má, tím hůř.
Problematické je též euro, jehož přijetím bychom automaticky začali ručit za dluhy nasekané neodpovědnými politiky zemí jižněji od nás.
Představa některých politiků, že bude možné EU nějak reformovat, se těžce míjí s realitou. I kdyby se našel nějaký EUrogorbačov, měl by jednak podstatně méně pravomocí, než měl on, jednak by stál proti daleko většímu protitlaku.
Jsem toho názoru, že "pevné ukotvení" v této organizaci by byla hrubá chyba, která by se nám jednoznačně v dohledné době silně vymstila.

NATO

NATO je vojenská organizace, poněkud podobná Varšavské smlouvě s tím, že zatímco v té hráli hlavní roli Sověti, v NATO tuto roli mají Američané. Pochopitelně, v rámci ustanovující smlouvy této organizace je onen proslulý článek 5, který definuje pomoc celé organizace při napadení jednoho (více) člena(ů). Problém spočívá v tom, že tato pomoc v principu nemusí být jen vojenský zásah, ale i ekonomický, potažmo diplomatický, tlak na útočníka, což jsou postupy, které mohou a nemusejí vést k žádoucímu cíli (což se projevilo už u meziválečné Společnosti národů, která tím získala dosti neblahou pověst).
Nikde prostě není psáno, že v momentě vpádu jakéhokoli útočníka na naše území, v USA (případně dalších členských zemích NATO) písknou poplach a z kasáren vyjedou vojáci s bojovou technikou, doprovázenou náklaďáky, naloženými pytli na padlé. Což je asi něco, co si méně informovaní občané s naším členstvím v NATO spojují.
Navíc je zde ještě problém oné roztržky současného vedení USA s vedením EU, které odmítá akceptovat stejné hodnoty demokracie, tržní ekonomie a lidských svobod jako mají USA, zejména po nástupu D. Trumpa. Evropská cenzura, omezování demokracie nejrůznějšími způsoby, výkrm pochybných antidemokratických aktivistických organizací, přijímání ilegálních imigrantů, atd., to vše je trnem v americkém oku. A k tomu jistě přispívá i ideologicky podložená impotentizace EU Green Dealem a podobnými prasáctvy, které činí ze zemí EU jen země, které "se vezou" na US investicích do obrany.
Takže by se klidně mohlo stát, že by např. konflikt EU : Rusko vedl ke konstatování, že jde o konflikt mezi dvěma totalitami, který navíc EU vyprovokovala, takže se na něj článek 5 nevztahuje. A i kdyby si evropští členové NATO vygenerovali jiné rozhodnutí, tak bez armády USA by na tom byli jako impotent, který ztratil krabičku s Viagrou.
A v případě napadení Polska bychom nyní asi mohli udělat jedinou věc: Poslat mu na pomoc rotu generálů (počet našich generálů by +- zesílené motostřelecké rotě odpovídal) s tím, že k vítězství by to patrně nepomohlo, ale dostali bychom se s Polskem alespoň do Guinessovy knihy rekordů.

Pravomoc

Je mi velice líto: Ústava jasně říká, že suverénem ve státě je lid. Což zhruba odpovídá mase oprávněných voličů.
Rozhodně suverénem v tomto státě není ani president, ani některý z vrchních soudů, ba dokonce ani parlament. O policejním konfidentovi Pepkovi Vyskočovi z Putimi ani nemluvě.
Takže lid, a jen on, a nikdo jiný, má právo rozhodnout o tom, zda je naše členství v té či oné mezinárodní organizaci výhodné či nevýhodné, a zda z ní tedy odejít nebo v ní zůstat, případně do nějaké vstoupit.
Politici toto mohou suplovat pouze tehdy, pokud naprosto jednoznačně jednají v souladu s vůlí lidu, tedy občanů ČR. Rozhodně nemohou dělat něco, s čím tito občané nesouhlasí, a co odmítají.
Takže je naprosto logické, aby referendum rozhodovalo i o našich mezinárodních vztazích a o členství v organizacích i typu NATO nebo EU.

EU by rozhodně neměla znamenat "konečnou" v naší mezinárodní orientaci, protože se mění jak ona, tak i my. Green Deal a další jen škodlivé a bezcenné aktivity EU by měly vést, mimo jiné, i k tomu, že bychom se zcela legálně z této organizace vyvlékli. A pokud by se provalila nespolehlivost NATO v souvislosti s oním pověstným článkem 5, je zcela jistě legitimní revidovat i smlouvy, zajišťující naši mezinárodní bezpečnost.

To už je opravdu na czexit

Soudruzi z EK připravují projekt, podle něhož budou moci podstupovat trans-operace děti školního věku, jen na "vlastní žádost", bez jakékoli konzultace s odborníky a i proti vůli, nebo bez vědomí, rodičů. Tento návrh je natolik šílený, že opravdu, pokud by měl vzniknout tlak na jeho realizaci, je na okamžité zahájení procedur, vedoucích k odchodu ČR z EU.

Identita a orientace

Sexuální identita i sexuální orientace se vyvíjejí v čase. Zpravidla jsou usazeny až někdy po 18 roce a patrně by bylo záhodno počkat ještě tři roky, protože ještě do těch 21 let se usazují některé systémy v mozku, mj. odpovídající za reakce na etylalkohol (proto je v řadě států alkohol legální až od 21 let).
Dítě školního, a zejména mladšího školního, věku žádnou sexuální identitu ani orientaci nemá. Respektive se u něj střídají různé prvky z nich, což je naprosto normální projev vývoje pohlavního ústrojí. Dokonce se v určitém věku u chlapců i dívek objeví zatvrdnutí tkáně pod prsní bradavkou. Nicméně u chlapců je tento jev přechodný, zatímco u dívek v této oblasti začne růst estrogen dependentní tuková tkáň (tedy tuková tkáň, jejíž růst stimulují ženské pohlavní hormony ze skupiny estrogenů), která vytvoří ona poupata (o nichž zpíval Michal David na poslední Spartakiádě, a je to i odborný termín z anatomie člověka), z nichž během následujících několika let vzniknou plnohodnotné prsy s mléčnou žlázou, schopnou zajistit potřeby novorozence a kojence.
Pohlavní hormony mají, pochopitelně, vliv i na odpovídající centra v mozku, v nichž jsou také receptory na ženské i mužské pohlavní hormony. Navíc na dospělý výkon najíždějící pohlavní žlázy nejsou jejich jediným zdrojem v těle. Obojí hormony produkuje kůra nadledvin a ženské pohlavní hormony produkuje také tuková tkáň. Proto obézní holčičky vyspívají dříve a obézní chlapečci zase nějaký čas mohou působit ženštěji, než jejich varlata najedou na "pubertální výkon". Z uvedených (i mnoha dalších) důvodů se mohou u dětí před pubertou a na jejím začátku, i později, střídat identity i sexuální orientace. To druhé může navíc být do jisté míry provokované i tím, že od určitého stupně vývoje se začnou přirozeně vytvářet mezi dětmi ryze chlapecké i ryze dívčí skupiny. Takže toto může mj. ovlivnit i určité pocity takové či makové vlastní identity a orientace.

Dopad

Tedy to, že se chlapci v určitém stupni vývoje kamarádí více s chlapci a dochází mezi nimi i k určitým důvěrnostem ze spektra sexuality, případně, že se to samé děje "zrcadlově" u dívek, je opět naprosto normální a je to součást určitého "tápání" během pohlavního dozrávání.
Vím od známých o chlapecké partě (mladší školní věk) jejíž členové mají "partovou povinnost" nikdy se nedotknout žádné holky (jistě je to časem přejde).
To, že si třeba chlapci na WC porovnávají, "kdo ho má delšího", případně něco podobného dělají dívky (třeba jaká největší mince se "tam" dá zastrčit), neznamená, že jsou z nich gayové nebo lesby, případně že mají opačnou sexuální identitu oproti biologické.
Je to prostě proces vývoje sexuality, u něhož je normální jakési tápání, testování možností apod.

Aktivisté

Je jasné, že pokud mezi takovéto tápající a experimentující děti vpadne nějaký aktivista, může je naprosto zdrcujícím způsobem "oblbnout" v tom smyslu, že jsou vlastně gayové a lesbičky, a ti, kteří jimi určitě nejsou, tak mají odlišnou "genderovou" identitu a měli by se nechat co nejdříve překastrovat na opačné pohlaví.
Pokud mají tito aktivisté k dispozici spolupracujícího učitele, mohou se ještě opřít např. o konkrétní problémy v jednotlivých předmětech, či problémy kázeňské a svést je na onen nesoulad mezi biologickým pohlavím a "genderem" a lživě garantovat, že po překastrování se vše vyřeší.
Faktem ovšem je, že pokud k něčemu takovému dojde, tak je to zákrok v 99,9 procentech (minimálně) naprosto zbytečný, který navíc žádné slibované benefity dítěti nepřinese, jen ho nevratně zmrzačí.
Faktem také je, že nahnání dítěte na takovýto zákrok má mnohem horší a navíc nevratné následky, než jeho sexuální zneužití. Proto by měly být tyto aktivistické činnosti trestány daleko přísněji než pohlavní zneužití. Ideální by byly mnohaleté tresty ve věznicích proslulých šikanováním "úchyláků" ze strany spoluvězňů o délce překračující reálné přežití vězně v těchto podmínkách.
Dovoluji si konstatovat, že na Rusku toho moc pozitivního není, ale to, že jsou tito aktivisté seznamování důvěrně a dlouhodobě s krásami sibiřské přírody, je cosi velmi pozitivního.
Faktem je, že uvedená aktivita ze strany EU je natolik nebezpečná, že by opravdu mělo cenu z EU odejít, i za "vyhrožovanou" cenu snížení životní úrovně. Životy a zdraví našich dětí snad za to stojí.

EU tedy rozjíždí cosi, co je, alespoň dle mého soudu, jasné překročení sebebenevolentnějších hranic tolerance. Pokud tedy skutečně dojde k tomu, co bruselští soudruzi plánují, je to opravdu důvod k velmi hlasitému, důraznému a nekompromisnímu požadování, aby naši zastupitelé zahájili procesy, vedoucí k odchodu z této zloorganizace.

Něco takového bychom měli mít také

Soudruzi z Novinek pláčou nad tím, jak jsou nezletilé Rusky motivovány státem, aby v případě otěhotnění dítě donosily a porodily. Je mi velice líto, je to naprosto racionální politika u populace, v níž připadá na jednu ženu jen něco málo přes jedno dítě, tedy v podstatě vymírající.

O co jde

Je jasné, že fašisté, včetně odrodilých Rusů, jako je autor citovaného komentáře na Novinkách, nenávidí Slovany a přejí si jejich vymření. Přitom, pochopitelně, ono kollárovské "dubisko na východě" vadí nejvíce, protože to skutečně už svou existencí je velkou podporou (a nejen morální) všem slovanským národům, které nemají zájem vyhynout a uvolnit Lebensraum árijským "nadlidem", třeba z Bruselu. Případně civilizačně bezcenným mohamedánům.
Takže obrana před vymřením populace je pro soudruhy komentátory cosi odporného (jelikož se to křižuje s jejich záměrem vyhubit Slovany).
Faktem ovšem rovněž je, že ani my na tom nejsme demograficky dobře, byť na tom nejsme tak špatně, jako to Rusko. I my, pokud by se stávající stav nezměnil (a to raději ani nezmiňuji možnost setrvání trendu v poklesu porodnosti autochtonní populace) bychom za pár generací stáli na vymření a byli donuceni vládu nad naší zemí přenechat nějaké demograficky úspěšnější konkurenci.
Rusko tedy ukazuje jakousi cestu ke zlepšení demografie. Soudruh Mitrofanov sice blekotá o vyrábění vojáků pro ruský režim, ale to je nesmysl, protože je opravdu otázka, kdo a jak bude v Rusku vládnout v době, kdy současná novorozeňata dorostou do vojenského věku. Jsem toho názoru, že od současné ruské vládní garnitury jde spíše o jakousi pronárodní filantropii, protože ta úrodu dnes zasetých podpor mateřství nezletilých Rusek sklízet nebude.

Proč u nás?

Zmínil jsem se, že i naše demografická situace není dobrá. Míru plodnosti (tedy počet dětí, připadajících na ženu v plodném věku, máme dlouhodobě pod 1,5. Míra reprodukce tedy počet narozených dívek, připadajících na jednu ženu, je pod 1, přičemž ona hodnota zajišťuje alespoň udržení populace na stabilní úrovni.
Proč se to tak počítá? Je to proto, že když máte jednoho muže a sto žen, tak za rok můžete mít kolem stovky dětí (ostatně někteří orientální panovníci byli tak čiperní vládcové mnohočetných harémů, že ze svých synů sestavovali tělesnou gardu nebo vojenské oddíly). Karel Veliký měl údajně stovky nemanželských synů, z nichž mnozí "rytířovali" v jeho družině (jeho nemanželským synem byl i Roland, ubitý Basky v Rosenvalském průsmyku). Ostatně, není nutno chodit do daleké ciziny či minulosti: ve filmu Waterloo je scéna útoku skotské jízdy, jejíž velitel se chlubí Wellingtonovi, že "mnozí z nich jsou jeho synové".
Naopak, budete-li mít sto mužů a jednu ženu, tak se stihnou maximálně dva porody a i kdyby to byla pokaždé paterčata, je to podstatně méně.
Takže proto se zvlášť sleduje, jak se reprodukují budoucí rodičky.
Naše populace sice mírně roste, ale většina toho růstu je dána imigrací a naturalizací. Naštěstí k nám zatím migrují lidé schopní s námi relativně bez konfliktů spolužít. Cílovou zemí zcela nekompatibilních migrantů zatím nejsme, či spíš jen zcela okrajově.

Jak u nás?

SPD jsem volil mimo jiné i proto, že opakovaně slibuje, a zasazovala se za to i v končícím parlamentu, podpory rodičů s dětmi, včetně půjček, zčásti "splacených" narozením dětí. Podobná opatření u nás fungovala za komunistů a k udržení stability populace jednoznačně přispěla.
Vcelku bych podpořil i "rasistický" požadavek SPD, aby benefity spojené s dětmi byly spojeny s absencí kriminálních aktivit rodičů, případně, ve vyšším věku dětí, s jejich řádnou školní docházkou.
Proporodní opatření bych tedy uvítal a naprosto bych neměl problém i s nějakým opatřením, jaká zavádí to Rusko, protože potratů u mladých holek se jako lékař docela bojím (víc než rizik, spojených s těhotenstvím a porodem). Jsem, pochopitelně, proti zákazům potratů, ať už jakkoli formulovaným. Nicméně zde nejde o zákaz, ale o jednoznačně pozitivní motivování. A pozitivní motivace zcela jistě není ekvivalentem zákazu.

Co tedy dělat?

Jak už jsem uvedl, jakási pozitivní motivace místo zákazu potratů je pro mě přijatelnější. Přitom ty potraty by bylo vhodné zachovat např. pro případy rizika nebo dokonce prokázanosti nějakého vrozeného postižení (nerozpakoval bych se dát více peněz pracovištím, které se těmito haváriemi zbývají). Asi bych nebyl ani proti potratu plodu vzešlého z incestu, byť ten nemusí být nutně spojen s vadností dítěte. Opět v tomto může pomoci genetická analýza; ta může, mj., přinést i radostnou (jak pro koho) zvěst o tom, že např. otec plodu není biologickým otcem těhotné slečny.
Přivítal bych ovšem spíš než jednorázový příspěvek nějaké pravidelné placení státního příspěvku. Neměl bych problém ani s dětskými zařízeními (jesle, školky) při základních a středních školách či učilištích.
Prostě, spíš jde o to, aby vznikl ucelený a logicky provázaný systém péče o takové maminky a jejich potomky a neměl bych problém s tím, aby se časem rozšiřoval i na svobodné matky starší. Pochopitelně, kde takovýto systém zavedli, mají narůstající četnost svobodných matek, žijících v jedné domácnosti s mužem, který je, "divnou shodou okolností", současně i otcem jejích dětí. Takže všeho s rozumem a mírou.
Jistě by se však neměl tento systém přetahovat o peníze a podporu ze strany státu s nějakým systémem podpory mladých manželství s dětmi.

Výdaje

Ano, zcela jistě takový systém bude představovat výdaje, dokonce mandatorní, a tedy zatěžující i další státní rozpočty za horizontem dožití stávající vlády. A může být i obava z reakce občanů.
Faktem ovšem je. že toto není nějaký výkrm hochštaplerů s ekologií či 666 "gendery", výkrm islámských teroristů či bruselských, jen škodících, úředníků, jaké nám vnucuje zešílevší EU. Toto by byla investice do naší budoucnosti a s vysoce pravděpodobným velmi dobrým dopadem na ekonomiku našeho státu za nějakých 20 - 25 let. Přičemž by se to celé mohlo zavádět postupně, třeba s tím, jak budou pomalu končit podpory státu církvím.

Rusko tedy rozjíždí cosi, co by nás mohlo inspirovat, včetně toho, že máme na to, abychom to provedli kulturněji a efektivněji.

Volby alespoň mírně optimistické

Karty volebních výsledků jsou rozdány. Rekordně nenáviděná vláda Petra Fialy může skončit. Rýsuje se možnost vzniku koalice opozičních stran spolu s nováčky ve sněmovně, Motoristy mající možnost nás vyvést alespoň zčásti ze žumpy, do níž nás zatáhla končící vláda. Je však bezbřehý optimismus na místě?

President

Komunistický rozvědčík a patrně agent nepřátelských tajných služeb (protože z takového povolání se jinak než nohama napřed neodchází) se zcela jistě bude snažit o to, aby nevznikla skutečně pozitivní vláda, pracující ku prospěchu této země, ale cosi, co by umožnilo pokračovat v negativních trendech, navozených končící hnusovádou.
Lze se obávat, že bude odmítat nastolení ministrů z SPD a snad i Motoristů. Lze se obávat i toho, že se bude snažit udržet řiťolizný vztah k EU, byť na tomto poli nemá žádné ústavní pravomoci. Což by v podstatě znamenalo negaci volby občanů.
Už se nechal slyšet, že by mu vyhovovala vláda ANO se STAN, tedy stranou, přímo personálně i ekonomicky napojenou na organizovaný zločin, alespoň jak to plyne z prvních výpovědí svědků kausy Dozimetr. Což dost vypovídá o jeho charakteru.
Faktem je, že může opakovaně mařit snahy o vytvoření vlády zástupců skutečně demokratických stran.

Skrčka?

Je velmi nepravděpodobné, že by se podařilo udržet vládu SPOLU + STAN coby menšinovou s tichou podporou části opozice, případně ještě se spoluvládou pirátů, kteří by se opět mohli, se vcelku předem jasným výsledkem, pokoušet o digitalizaci státní správy.
Pokud bude opozice jednotná, tak taková vláda prostě nemůže dostat ve sněmovně povolebního složení podporu.
Nicméně je možné, že dojde k různým škůdcovským aktivitám, které by znemožnily sestavení nové vlády a udrželi škůdcovskou vládu SPOLU a STAN u moci co nejdéle, aby ještě zvládla napáchat další škody.

Trumpizace

Pokud se podaří všechny klacky házené pod nohy vítězům voleb zdárně překonat, může nastat cosi, co někteří komentátoři nazývají "trumpizací", tedy podobnými opatřeními a postupy, jaké zavádí D. Trump v USA, likvidující socansko fašistický hnůj, který v politice USA nadělali Demokraté.
I u nás je stát plný socansko fašistického hnusu, který je ovšem dílem lepševiků ze SPOLU a STAN. I u nás se stal stát jen jakousi franšízou organizovaného zločinu, nebo alespoň sklouzl na cestu k tomuto stavu.
I u nás začínají vystrkovat růžky zločinci, provozující LGBTQ+ aktivismus (vůči osobám takto postiženým nic nemám, ale aktivisté, vpadávající na školy a přesvědčující školáky (a dokonce i mladšího školního věku), že všechny holky jsou vlastně lesby a všichni kluci gayové a kdo se tak necítí, má "špatnou genderovou identitu" a měl by se nechat co nejrychleji překastrovat, mám opravdu hodně. Na Rusku je toho opravdu málo sympatického, ale to, že jsou tam tito lidé tvrdě trestáni, sympatické jednoznačně je.
Zcela jistě by měl být odmítnut, tedy nikoli jen "upraven" či "zredukován", ale zcela odmítnut Green Deal pro jeho naprostou nesmyslnost a škodlivost pro celou společnost, vyjma pár parazitů, kteří mohou touto cestou parazitovat na společnosti.
Je třeba odmítnout imigrační pakt, který na poslední chvíli podepsal soudruh Rakušan s nejasnými vazbami na organizovaný zločin (nicméně šéf partaje, která, podle prvních výsledků kauzy Dosimetr z výnosů organizovaného zločinu z významné části žila).
A reakcí na případný odpor EU by mělo být referendum o setrvání v ní.
Jistěže by stálo za to i referendum o tom, že naše, demokratickým procesem vzniklé a přijaté zákony, mají přednost před dekrety úředníků z EU s nulovou demokratickou legitimitou.

Ukrajina

Je mi líto, ale podpora Ukrajiny by měla být zcela natvrdo vázána na přejmenování ulic, náměstí apod., nyní pojmenovaných po zločinci Banderovi a jeho spoluvrazích. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak jen kvůli tomu, že tito lidé vraždili i české obyvatelstvo na Volyni a ledaskde jinde. Je docela možné, že by se k něčemu podobnému dali přemluvit i Poláci kteří těch obětí banderovského řádění mají daleko více než my.
A nebyl bych ani proti požadavku, aby Ukrajina zrušila své jazykové zákony, které poškozují ukrajinsky (jako primárním jazykem) nemluvící obyvatele. Stejně se k tomu již dávno v Minsku zavázala. Asi bychom nalezli společnou řeč se Slováky, protože onen útlak se týká i Rusínů, tedy hlavního národa Podkarpatské Ukrajiny, k níž máme společný historický vztah. Patrně by bylo možné dojednat spolupráci i s Maďary, protože jazykovému útisku je vystavena i maďarská menšina, jak na Podkarpatské Ukrajině, tak i dál na východ.
A pokud by se Ukrajina vzpěčovala, dalo by se jim odpovědět příslovím: "Koho chleba jíš, toho píseň zpívej."

Současné volby tedy otevřely možnost k tomu, aby se zde ustanovil lidštější režim, reflektující požadavky a potřeby našich občanů. Lepševici pochopitelně udělají vše proto, aby takový režim buď nevznikl, nebo měl jen omezené možnosti napravit to, co oni pokazili nebo záměrně zničili.

Praktická ukázka digitalizace

Hned na začátku voleb se ukázalo, že e-doklady, které nebyly v posledních 48 hodinách aktualizovány, nejsou přijímány a nelze s nimi volit. Pro člověka, který sleduje digitalizaci +- systematicky, žádné překvapení.

Stalo se

Řada lidí musela jít domů pro klasickou plastovou kartičku, platící deset let, protože selhala jejich identifikace pomocí e-dokladů. Ty se navíc "zasekly", jak je v kraji zvykem, a nebylo možno se propojit s centrální databází a e-občanku "oživit". Potkalo to i soudružku Pekarovou - Adamovou z TOPky.
Soudruh Rakušan se nechal slyšet, že "lidé měli refrešovat své e-doklady s předstihem".
Toto selhání e-dokladů je jen jedním z mnoha, které se už udály, i nezávisle na totálně zbabrané digitalizaci stavebního řízení. Celé je to ukázka, že digitalizace je naprosto mizerný koncept, alespoň v té podobě, jak to provádí náš stát.

Důvod

Kdysi mi důvod vysvětlil jeden IT pracovník.
Podstata je v tom, že stát musí na něco podobného vypsat výběrové řízení. O výsledcích rozhodují pologramotní úředníci, které zajímá jedině nabídnutá cena, aby byla co nejnižší. Protože jedině číslům na úrovni národní školy jakž takž rozumějí.
Navíc, pokud by byla přijata nabídka dražší, půjde to zpravidla k soudu, kde sedí opět jen pologramotný blb, který ničemu jinému, než porovnání čísel, tedy nabídnutých cen, nerozumí.
Zažil jsem něco podobného: Potřebovali jsme termostat s vnitřním prostorem z mědi a byli jsme donuceni koupit podstatně méně kvalitní, leč o něco málo levnější, z nerezu, protože ani absolventovi "vysoké úřednické", ani práv, nevysvětlíte, že zatímco měď zabíjí mikroby, pokud by nějak unikli do prostoru termostatu, tak nerezová ocel se s nimi bude kamarádit.
Pochopitelně, pokud bezcenní blbové, ať už správní úředníci nebo právníci, nebudou z výběrových řízení "natvrdo" vyloučeni, situace se nijak nezlepší.
Faktem je, že Baťa nic takového nedělal. Manažer na určitém stupni měl jasně dané pravomoci, ale na druhé straně měl zodpovědnost a současně ale i motivaci, protože v případě nákupu nakupoval něco, co měl (nebo jeho podřízený) následně využívat. A pokud by to bylo nefunkční, třeba jako ta digitalizace státní správy, tak by za to nesl svůj díl zodpovědnosti, včetně zodpovědnosti za dopad oné nefunkčnosti na výrobu.
Proto také Baťa prosperoval, zatímco socialistická EU jde stále hlouběji do jistého tělesného otvoru a stahuje do něj i členské státy. A zavedení "řízení státu jako firmy" by zcela jistě mělo obecný pozitivní dopad.

Další aspekt

Pokud je digitální doklad platný jen 48 hodin, zatímco jeho plastový ekvivalent léta, je něco velice špatně, a to v samém principu oné digitalizace. Jistě lze "učeně" vyblábolit zdůvodnění onoho krátkého času. Ono se to v podstatě týká i elektronického podpisu. Ten musí být stále, v intervalech o délce dolních desítek měsíců, "přerazítkováván", aby zůstal platný. A ještě existuje nenulové (už se to totiž stalo) riziko kompromitace certifikační autority (která garantuje pravost digitálního podpisu). V takovém případě jsou okamžitě zneplatněny všechny digitální podpisy, které odvíjely svou pravost od ní. Třeba den poté, co byly refrešovány "časovým razítkem".
Ony vlastnosti jsou dle odborníků naprosto neoddělitelně spjaty s elektronickými dokumenty a jejich podpisy.
Jistěže se pak nabízí otázka, zda se na digitální podpis nebo digitální dokument nedívat na jakousi analogii perpetua mobile, u něhož také platné fyzikální zákony zabraňují jeho funkčnosti, ale na rozdíl od oné digitální agendy není lidem násilně vnucováno.
Takže, je mi líto: dokud e-občanský průkaz nebude platit přinejmenším stejně dlouho jako plastová kartička, a to bez jakékoli manipulace ze strany majitele, dokud e-podpis nebude platit stovky let, jako podpis vhodným psacím prostředkem a jeho náplní na papíře, opět bez jakéhokoli přepodepisování či "časovém razítkování", nemají tyto dokumenty vyšší uživatelskou hodnotu než fyzicky existující klasický dokument. Potom ovšem nemá cenu takovéto pofiderní dokumenty zavádět, v podstatě ke škodě občanů.
Zde prostě musí zapracovat základní výzkum. A pokud základní výzkum dojde k závěru, že dlouhodobě a bez jakéhokoli zásahu persistující a platné e-dokumenty, vč. e-podpisů, jsou nemožné, měli bychom k těmto dokumentům zaujmout asi podobné stanovisko, jako k onomu zmíněnému perpetuu mobile.

Možnost

Jistě existuje i možnost, že e-občanky byly zneprovozněny záměrně, a to za účelem anulování výsledků voleb, které se jevily, co do očekávaného výsledku, už delší dobu jako velmi nepříznivé pro soudruhy ze stávající vlády. Nicméně i takováto možnost jejich zneužití je dle mého soudu naprosto postačujícím argumentem pro kompletní zrušení e-dokladů a další e-agendy.
Ostatně, nejlepší "občanka v mobilu" je taková kapsička v jeho obalu, do níž se dá ona plastová kartička zastrčit, a je vymalováno.

Samozřejmě stojí za otázku, zda v socialisticko fašistické ekonomice EU něco takového, jako je digitalizace státní správy (a jiných aktivit) vůbec rozjíždět, když víme, že to jinak než krachem skončit nemůže.

Referendum - zlé svědomí politiků

Jsme přímo ubíjeni blekotáním politiků, a to zejména provládních a proeurounijních, o tom, jak je referendum, součást naší dosud demokratické ústavy, vlastně "šíleně škodlivé", protože "občané jsou hloupí, nevzdělaní a většina z nich jsou ruští agenti". Proto vygenerování prováděcího zákona k příslušnému bodu ústavy není možné, a je naprosto nežádoucí a nebezpečné.

Referendum

Referendum je hlasování o otázce, na niž je odpověď typu "ANO" x "NE". Má stejné atributy jako hlasování při volbách (volební komise, plenta  atd.), čili nemůže být stoprocentně nahrazeno průzkumy veřejného mínění.
Problematická je, pochopitelně, otázka, která má být naprosto jednoznačně formulována. Nesmí dojít, ani zprostředkovaně, k situaci, kdy občané hlasují o dvou věcech, případně dokonce protichůdných, zároveň.
Jako negativní příklad referenda je často uváděno referendum v Rakousku, které rozhodlo o nespuštění již dostavěné a připravené jaderné elektrárny ve Zwettendorfu. Je ovšem nutno uvést, že lidé tehdy hlasovali o dvou různých věcech, protože se spuštěním jaderné elektrárny slovně spojil svou další existenci na kancléřském křesle tehdy již silně neoblíbený B. Krajski, takže řada lidí hlasovala spíš proti tomuto politikovi než proti elektrárně.
Čili není to negativní příklad na korektní referendum, ale příklad na referendum totálně zprasené.
Jistěže není problém, aby lidé zároveň hlasovali o více věcech, tyto věci by však měly být jasně odděleny (různé volební lístky, možná i různé urny atd.). Stejně je běžné, že bývají referenda spojena s některými volbami, aby se výdaje za ně rozdělily mezi více volebních aktů (a ty se současně slevnily).
MMCH, Krajski pochopitelně svůj slib nedodržel (jak je to u politiků normální) a smrděl na kancléřském křesle dál.
MMCH ještě jednou, Zwettendorfská JE měla varný reaktor, z něhož jde pára z reaktoru rovnou na turbínu. Takové reaktory se sice pořád občas staví, ale oddělení páry z reaktoru a páry pohánějící turbínu je IMHO bezpečnější.
V souvislosti s referendy je také poukazováno na referenda v nacistickém Německu, nicméně pro ten stát platil onen známý Stalinův bonmot, že není důležité, jak lidé hlasují, ale kdo sčítá hlasy. Je otázka, jak ta referenda dopadla v reálu.

Referendum versus "zastupitelská demokracie"

Problém zastupitelské demokracie spočívá především v tom, že zastupitelé nejsou nijak vázáni svými předvolebními sliby. Konec konců, současná vládní koalice splnila, a to mnohdy jen částečně či ryze formálně, jen kolem třetiny toho, co před volbami slibovala (a to ještě musíme být hodně tolerantní), čímž povýšila zastupitelskou demokracii na novou úroveň kvality.
Další úroveň je, pochopitelně, zrušení výsledku voleb tehdy, když dopadnou "nesprávně". Prostě, "správné" výsledky voleb jsou takové, jak si to přeje Strana a vláda, jako za komunistů, nebo za Hitlera.
Je jasné, že referendum potenciálně může alespoň některé prasečiny "zastupitelů" zrušit, a tím zajistit ono "nesprávné" rozhodnutí.
Pochopitelně, nejde o to, aby referendum probíhalo o čemkoli a bylo každodenní rutinou, jak o tom blábolí jeho odpůrci. Jde o to, aby jako Damoklův meč viselo nad hlavami našich politiků a bránilo jim v těch největších prasečinách, které se již staly jejich denním chlebem. Aby nedocházelo k tvorbě zákonů, proti nimž je naprostá většina občanů.
Klasikou jsou církevní restituce, které procpaly prototalitní strany hlasem jednoho zločince (či alespoň sprostého podezřelého), přivezeného z vazební věznice, proti vůli vysoce nadpoloviční (mezi 3/5 a 3/4) většiny občanů, alespoň podle průzkumů. MMCH, když byl volen presidentem soudruh Havel, tak pro účelově zadrženého M. Sládka, jehož chybění "volbu" zabezpečilo, nikdo nejel. I to je názorná ukázka hodnoty a přínosu "zastupitelské demokracie".

Jsou občané opravdu "blbí"?

Je mi velice líto, naprostá většina občanů blbá není a je ochotna hlasovat ve prospěch svůj i prospěch státu, to druhé na rozdíl od valné části "zastupitelů".
Naši soudruzi zastupitelé rádi prohlašují, že jen oni a nikdo jiný jsou s to posoudit politické otázky ve všech vzájemně souvisejících aspektech a vygenerovat ta nejlepší rozhodnutí. Problém ovšem je, že současná vládní garnitura, která má ve své politické historii boj proti referendu už někdy od raných 90. let (ODS a KDU-ČSL) vyvolává téměř masovou nespokojenost voličů a jí postavený premiér je nejméně oblíbený premiér ve státech, kde lze tuto charakteristiku korektně zjistit.
Naši politici se např. "děsí" toho, že bychom "amorálně" přestali "bojovat za klima". Na rozdíl od "blbých" občanů ovšem nereflektují fakt, že EU je se svými šesti a něco procenty emisí CO2 jediná státu podobná síla na Zemi, která proti těmto emisím bojuje. A že i jejich sražení na nulu se v podstatě do klimatu planety nijak nepromítne, dokonce ani v případě, že by platila ona lež o záhřevu planety antropogenními emisemi oxidu uhličitého.
Na rozdíl od politiků občané chápou, že ona "proklimatická" opatření jsou natolik katastrofální, že za těch několik setin stupně Celsia (nanejvýš a jen za předpokladu platnosti klimatické lži) prostě totální zbídačení celé evropské populace, či dokonce jejího masového vymírání hladem a zimou, nestojí.
Na rozdíl od politiků významná část občanů chápe i to, že od instituce, léta vedené železničním inženýrem a majitelem firmy na spekulace s emisními povolenkami (IPCC), nelze očekávat pravdivé informace o klimatu, jeho změnách a příčinách těchto změn. Informovanější občané budou znát i konkrétní skandály a konkrétní selhání této pochybné politické, nikoli vědecké, instituce. Jako je zamlčení klimatického efektu odsiřování (od elektráren po lodní dopravu), které vedlo a muselo vést k oteplování, protože oxidy síry klima ochlazují. Jako je zamlčení mohutného skleníkového efektu podmořského sopečného výbuchu v roce 2022, jehož následky připsala IPCC bohorovně antropogennímu CO2, přestože šlo o dramatický nárůst koncentrace vodní páry v ovzduší. Jako je zamlčení mise CERES, která do loňského podzimu dvacet let sledovala zvyšování sluneční aktivity a současně snižování odrazivosti jak zemských oblaků, tak i povrchu planety (příčiny mohou jistě být i antropogenní, ale zcela jistě mezi ně nepatří antropogenní CO2). Někteří se jistě doslechli i o skandálech této organizace, jako jsou data z neexistujících (někdy až desítky let) meteorologických stanic, "dokazujících" "strašlivé oteplení klimatu", případně že byl tento fenomén "prokázán" údajnými teplotami na širém moři či v pustinách, kde je nikdo neměří. Případně se k nim donesly i další skandály.
Zcela jistě si spousta občanů realisticky myslí, že "boj za klima" je perfektní džob pro nemakačenky, mající zájem o obsah našich peněženek, a opět budou mít stoprocentní pravdu. Nehledě k tomu, že mezi ony nemakačenky lze s vysokou pravděpodobností úspěchu zařadit i některé "ekologicky uvědomělé" politiky.
Takže lidé rozhodně blbí nejsou.

Ovlivnění

Samozřejmě platí, že lze snadněji ovlivnit 200 poslanců než několik milionů občanů, což je rovněž jeden ze zádrhelů zastupitelské demokracie.
Jistěže lze rozhodnutí občanů ovlivnit, ale to se nejčastěji děje tím, co ústava zakazuje, totiž cenzurou. Pochopitelně, pro vládní strany je doslova katastrofa, pokud se občané dostanou k úplným a pravdivým informacím o dění ve státě i mimo něj, a tak "necenzuruje", ale "bojuje proti desinformacím".
Trochu mi to připomíná jednoho lektora z marxismu, který nám, studentům, vysvětloval, že koluje vtip (v té době aktuální, protože se něco zdražilo, už dávno nevím, co), v němž se říká, že komunisté nezdražují, ale jen upravují ceny. Potom ta rudá opice začala bušit pěstičkou do stolu a blekotat: "Ano, my nezdražujeme, my jen upravujeme ceny". Podobnost se současnou vládní garniturou je víceméně zákonitá: totalitář jako totalitář.
MMCH, i cenzura nepravdivých informací je cenzura. Jednak to, že nějaká negramotná či pologramotná či zkorumpovaná politická opice označí něco za "desinformaci", má nulovou relevanci k pravdivosti, jednak i nepravdivá informace může mít pravdivé jádro, případně z ní lze pravdivou informaci nějak vydolovat.
Kdysi jsem četl článek jakéhosi kovaného katolíka, který obhajoval upalování lidí za názor, že je Země koule, tím, že Země vlastně není koule, ale geoid. A dokonce i ta placka, kterou katolická církev pomocí planoucích hranic celá staletí obhajovala, je vlastně pravdivá, protože nasazením neeuklidovské geometrie se ze zemského povrchu placka udělat dá. Takže do ohně se všemi, kteří tvrdí, že Země placka není! I s těmi, kteří tvrdí, že je kulatá. Pikantní je jistě to, že katolická církev v závěsu s dalšími kacéřovala matematiky, kteří přišli s neeuklidovskou geometrií. Upalovat je už tehdy nemohla, ale na vyhazov z některých univerzit jí síly ještě stačily.
Takže cenzura je prostě nepřípustná, kvalita cenzurovaných informací je zcela mimo rank jejího hodnocení jako takového.

Referenda s mezinárodním přesahem

Je mi líto: Podle ústavy je suverénem v tomto státě lid, tvořený občany. Suverénem není ani vláda, ani president, ani Pepek Vyskoč z Putimi. Pokud lid projeví vůli vytvořit nebo změnit nějakou orientaci státu s mezinárodním přesahem, tak na to má naprosté právo, daleko vyšší než jacíkoli "zastupitelé".
Lid by tedy měl mít právo rozhodnout o tom, zda máme setrvat v rámci NATO nebo EU, či zda máme z těchto organizací odejít. Pochopitelně se to týká i dalších mezinárodních organizací, jako je OSN, WHO a řada dalších.
Jedině lid má právo rozhodnout o tom, zda jsou pro něj přijatelnější negativní důsledky nečlenství v těchto organizacích nebo negativní důsledky členství v nich. Nikdo jiný, včetně jakýchkoli politiků či soudců, takové právo nemá.

Něco k tomu nadpisu

Je mi velice líto: Odpor politiků vůči referendu je založen na tom, že mají velice silné obavy z toho, že by dopadlo zcela jinak, než jejich korupcí, nevzdělaností a zlými úmysly podložená rozhodnutí.
Referendum o členství v EU by dopadlo "špatně" proto, že EU normálnímu občanovi této země prakticky nic nepřináší, jen mu zvyšuje životní náklady a rizika, že bude přepaden či rovnou zavražděn něčím, co sem bruselští politici po tisících navážejí. Že bude místo masa nucen jíst hmyzí exkrementy, nebo sajrajty plné hormonů a antibiotik, v EU zakázaných, dovážené v rámci dohody Mercosur. Že mu negramotný a zkorumpovaný úředník spolu s pochybnými aktivisty bude mluvit do bydlení, dopravy a dalších pro život klíčových aspektů. Že v rámci "boje za klima" bude zrušena továrna, v níž pracuje a vydělává na živobytí své rodiny. Atd.
Stejně tak mohou soudruzi politici mít obavy z toho, že by byla referendy anulována některá opatření, která jim "sypou", protože to jsou opatření naprosto bezcenná a jen lidem škodící.
Politikové tedy chápou referendum jako onu neviditelnou ruku, která napsala králi Balsazarovi na zeď hodovní místnosti: "Mene mene tekel ú-parsín", čímž prorokovala konec jeho vlády.
Pokud se tedy politici bojí referenda, tak se fakticky bojí realistického zhodnocení toho, co dělají a co prosazují, běžnými občany. Velice dobře si jsou vědomi skutečnosti, že jejich aktivity jen občanům škodí, aniž by jim přinášely sebemenší výhody. A že referendum by představovalo jakýsi účet za jejich dosavadní činnost.

Referendum je tedy vysoce důležitá součást demokracie. Jeho absence nutně musí vést k degeneraci zastupitelské demokracie na svou parodii či blasfémii pro nemožnost korekce jejího sklouzávání k totalitě nebo jiným nedemokratickým formám vlády.

Trumpův "zlý hlupák a nevzdělanec" chce zakázat ubohým ženám paracetamol.

V USA se nyní rozhořel nový spor. Informace bez cenzury (poplatné farmaceutickým koncernům) přinášejí spíše alternativní média. Jde tedy o to, zda může paracetamol (vyráběný různými firmami pod různými názvy) vyvolat u dítěte, které mu bylo vystaveno před narozením, autismus.

Růst autismu

Faktem je, že výskyt autismu významně roste. V USA mezi léty 2000 a 2022 vzrostl výskyt autismu téměř čtyřikrát (viz výše citovaný zdroj). U nás rovněž narůstá, uvádí se, že "v roce 1975 trpěl autismem jeden z 5 000 lidí a v roce 1985 jeden z 2 500, pak v roce 2007 to byl již 1 ze 150".
Jistěže část tohoto nárůstu bude způsobena lepší diagnostikou. A patrně by část "autismu" podobných poruch chování vyléčila prastará a účinná metoda: Prudké přikládání vařečky či jiného vhodného předmětu na hýždě.
Ještě lze konstatovat i to, že zatímco dříve se osoba s lehčím postižením autistického spektra prostě musela naučit se svou chorobou či odlišností žít a nějak spolužít a komunikovat se zbytkem společnosti, dnes bude v péči psychiatrů.
Nicméně asi uvedené mechanismy nevysvětlí úplně vše, takže lze počítat s tím, že výskyt těchto chorob roste, i když asi zdaleka ne tak dramaticky, jak ukazují oficiální statistiky.
Faktem také je, že narůstající počet autistů může být problémem i pro ekonomiku státu, protože v některých jejích oblastech budou prostě nepoužitelní, byť třeba nebudou Rain Mani s potřebou ústavní péče.

Teorie

Podle některých studií může uvedené poruchy vyvolávat užívání paracetamolu (u nás třeba Paralen, ale je i v některých směsích proti horečce a bolestem).
Faktem je, že v těhotenství může škodit kde co, nejen řada léků, ale i některé jinak běžné potraviny. Organismus těhotné ženy je prostě dosti odlišný od netěhotného stavu a navíc je zde i zárodek a později plod, který se může chovat zcela nevyzpytatelně.
Vedou se tedy těžké spory (protože jsou, pochopitelně, ve hře obrovské peníze) o tom, zda ano nebo ne. Nahoře citovaný zdroj cituje analýzu "46 studií, z nichž 27 potvrdilo vztah mezi užíváním paracetamolu a autismem a 13 studií žádnou závislost nenašlo". Necituje, co říkalo těch šest zbývajících.
Je jasné, že podporu budou mít hlavně studie s negativním výsledkem, byť ty jsou, jak ukážu níže, problematické.

Trocha historie

V 50. letech byl zaveden lék Contergan, u něhož se postupně prokázalo, že dělá poškození plodu, a to hlavně vývoje končetin. Děti se rodily buď zcela bez končetiny, nebo s různě defektními (např. prsty navazovaly na loket nebo dokonce rameno) a často bylo těch poškozených končetin i více.
Případně byly končetiny různě deformované.
V 60. letech se podařilo vztah uvedených malformací ke Conterganu (a dalším lékům se stejnou účinnou látkou, thalidomidem), prokázat a nastal postupný zákaz jejich výroby, dovozu a aplikace.
Omezení a zákazy se neobešly bez boje výrobce Conterganu proti nim. Výrobce měl k dispozici řadu námezdních odborníků a v podstatě se mu podařilo dostat, alespoň zpočátku, na svou stranu i tisk (čili situace poněkud připomínající současný "boj za klima". nebo i ten paracetamol) a rozpoutalo se doslova peklo vůči těm odborníkům, kteří se stavěli na stranu tábora "škodlivých lhářů a pomlouvačů Conterganu". Dnes by se patrně psalo o desolátech, desinformátorech, ruských trollech a Putinových agentech.
Pod silným tlakem byla hlavní úřednice US FDA, která odmítla Contergan do USA pustit a byla za to léta vláčena špínou, "odborníky" i "angažovanou veřejností".
Faktem je, že až už se nepodařilo teratogennost (tedy "zrůdotvornost") Conterganu potlačovat, tak byla naopak oslavována, protože v USA "conterganové děti téměř nebyly, jen u matek, které si tento lék ilegálně dovezly, nebo se ho nazobaly v cizině.
My jsme z toho vyvázli v důsledky nesměnitelnosti Kčs, a tudíž neschopnosti Contergan zakoupit. Dostaly se k němu prakticky jen ženy s nadstandardním vztahem k valutám, např. manželky diplomatů a jiných pracovníků na Západě, či "majitelé" bohatých a "přejících" příbuzných tamtéž.
Důležité je, že vlastně dalo dosti velkou práci sestavit studie, které by toxicitu Conterganu jednoznačně prokázaly, protože u člověka existuje jen několikadenní "okno", v jehož trvání vyvolá poškození vývoje končetin. Brán kdykoli před i potom nic zlého neudělá. U myší a potkanů, vzhledem k délce jejich březosti, je toto okno jen několikahodinové, takže pokud se tento lék podává zvířatům třeba jednou denně, u spousty zvířat "není trefeno". Navíc potkaní i myší samice umějí vadný plod vstřebat, takže řada negativních výsledků je dána i tímto jevem.
Čili i pokusy na zvířatech při určitém "disajnování" nemusely teratogenitu Conterganu potvrdit (aby bylo jasno: "toxicita" je obecnější pojem, "teratogenita" je toxicita, "jedovatost", vyvolávající vznik poškozeného "znetvořeného" plodu a pak i dítěte / mláděte).
Možná ještě jedno poučení z historie: Contergan byl silně zavržen. Když se někdy koncem minulého století objevily úvahy o jeho návratu, nastala přímo hysterická reakce. Přitom není problém s podáváním Conterganu mužům (alespoň v normálních státech, v nichž se těhotní muži nemohou vyskytovat), v podstatě ani prepubetrálním dívkám, a uvažovalo se o jeho podávání onkologickým pacientům, u nichž může léčit negativní vedlejší následky ozařování a podávání cytostatik, podobně jako účinné látky z marihuany (těhotné ženy jsou z takové léčby vyřazovány).
Takže si dokážu představit obavy výrobců z hysterického zavržení tohoto léku i pro skupiny obyvatel, které zaručeně těhotné nejsou, nebo být nemohou (můj tatínek trávil většinu svého onkologického onemocnění právě na paracetamolu a lékových směsích s jeho obsahem, a je vcelku zaručené, že autistické dítě porodit nemohl).

Metodika

Metodicky je vždy problém se studií, která nic nezachytí. Ono nezachycení totiž rozhodně neznamená, že to, po čem se pátralo, neexistuje. Pouze onen výsledek říká, že na daném souboru danou metodikou nebyl prokázán. Určité "posílení" těchto studií existuje tím mechanismem, že časopisy obecně nerady studie, "kde nic nevyšlo", přijímají k publikaci, takže na publikovanou studii s takovýmto výsledkem připadá daleko více studií se stejným výsledkem, které publikovány nebyly, oproti studiím, "v nichž něco vyšlo".
Pokud studie něco prokáže, bývá přijímána do tisku daleko ochotněji, přestože i zde existují určitá omezení, protože zcela jistě časopis, žijící z inzerce výrobců léků na bázi paracetamolu, bude asi málo ochotný studii, která prokázala jeho zdravotní škodlivost, přijmout k publikaci, i kdyby byla "zlatá".
Nicméně je třeba si uvědomit (laiky beru, ale občas s tím mají potíže i odborníci), že "pozitivní" studie znamená zavržení alternativy, tedy "nulové hypotézy" (že by zjištěné výsledky byly náhodné) na jakési pravděpodobnostní úrovni. Takže když má statistika v té studii výsledek p=0.9999, tedy 99,99 procentní pravděpodobnost, že výsledek nebyl náhodný, pořád to znamená, že je zde pravděpodobnost 0,01 procenta, že k výsledek je hrou náhody. Ta je prostě hnusná potvora a nedá se s tím nic dělat. Ve velkém množství studií se může ta náhoda projevit a dát v jedné z nich výsledek negativní (a naopak, i tak "pěkný" výsledek může být jen poťouchlou hříčkou náhody)
Proto je vždy důležité, pokud je pozitivní výsledek potvrzen dalšími studiemi, ideálně provedenými trochu odlišnou metodikou a na jiné populaci.
Navíc je jasné, že i u člověka bude pro ten paracetamol, pokud je skutečně schopen autismus vyvolat, existovat nějaké okno. Odhadoval bych, že bude někdy ve druhé polovině nebo spíš ještě později, tedy ve fázi těhotenství, kdy nový organismus "vyšívá" podrobnosti na svém mozku. V extrémním případě nepůjde o těhotenství, ale o paracetamol při raném kojení, pan Google dává na otázku po přecházení tohoto léku do mateřského mléka pozitivní odpověď. Dá se totiž předpokládat, že žena, která paracetamol brala v těhotenství, ho bude brát i v době, kdy kojí. Zvlášť když ji výrobce ujišťuje o jeho neškodnosti.

Brány zoufalství

Dovoluji si tak nazvat situace, kdy paracetamol v těhotenství nic nedělá, a přesto mezi ním a autismem nějaký vztah je.
Jednu z těch situací jsem si dovolil uvést v předchozí kapitole.
Další takovou možností, kdy by mohl být nalezen vztah mezi braním paracetamolu a autismem, je situace, že autismus vyvolává nějaké onemocnění, na jehož potlačení (nebo alespoň utlumení potíží) se paracetamol běžně bere, jak lidé sami, tak i na základě doporučení / předpisu lékaře. I v takovém případě by musel mezi paracetamolem a autismem vyjít pozitivní vztah.
V tomto (i onom předchozím) případě by ovšem omezení braní paracetamolu v těhotenství výskyt autismu neovlivnilo.
Třetí takovou možností je, že by autismus dělal paracetamol jen od určitého výrobce, výrobců. Zní to jako trochu alchymie, ale fungovat to může. Příkladem může být aférka s brillantovou zelení, která se odehrála snad někdy v 70. letech.
O co šlo? Uvedená anilinová barva má mít selektivně inhibujcí účinky na bakterie odlišné od rodu Salmonella a používala se v některých mikrobiologických půdách na detekci těchto bakterií ve stolici, potravinách i v potravinových surovinách.
Problém byl, že fungovala brillantová zeleň jen od jednoho konkrétního výrobce. Když se vzala od jiného, tak na dané půdě, kde měly vyrůst jen salmonelly, vyrůstaly nejen i další střevní bakterie z jejího příbuzenstva, ale s touto bakterií prakticky nepříbuzné stafylokoky a podobné bakterie.
Zapracovaly nakonec šikovné české ručičky a hlavičky a brillantovou zeleň od daného výrobce přečistily pomocí chromatografie. A hle: Ona zázračná selektivnost zmizela a i tato barvička pak byla tolerována kdejakou nežádoucí bakterií. Byla v ní od toho výrobce prostě nějaká přimíšenina, která onu vysokou selektivitu způsobila.
Pokud se vrátíme k tomu paracetamolu, on jistě bude "na surovo" kontaminován zbytky látek, vstupujících do syntézy, i různými koprodukty, a poté bude nějak čištěn, což může být u každého výrobce trochu jiný postup, ponechávající v něm jiné množství a jiné spektrum doprovodných látek. Navíc je paracetamol míchán s různými pomocnými látkami, než se z něho začnou dělat tabletky, dražé či jiné lékové formy. I zde může být dodána nějaká látka, která buď sama, a nebo spolu s paracetamolem vyvolá onen nežádoucí efekt.
Tato třetí možnost by potom mohla vysvětlit různost výsledků prováděných studií.

Faktem ovšem je, že pokud existují u paracetamolu možné mechanismy účinku vyvolávajícího poruchy autistického spektra a pokud navíc existují studie, které jakési vazby mezi paracetamolem a těmito poruchami ukazují, měl by platit princip předběžné opatrnosti. A to bez ohledu na jekot námezdních vědců a novinářů, jaký se rozpoutal i v oné výše zmíněné Conterganové aféře.
Mimochodem, pokud bude dostatek žen ochotných se v těhotenství bez toho léku obejít, vyroste nám velmi cenná kontrolní skupina, která by mohla přispět k rozhodnutí o bezpečnosti či rizikovosti paracetamolu. Ostatně, první studie, která prokázala vztah kouření k délce života a výskytu některých chorob, byla umožněna dobrovolníky z řad britských lékařů, z nichž část dobrovolně přestala kouřit a obě skupiny byly potom léta mezi sebou srovnávány v parametrech zdravotního stavu.