úterý 24. února 2015

Musejí být v demokracii speciálně chráněny menšiny?

Část politických sil se nám snaží nakukat, že důležitou součástí demokracie je "ochrana menšin".
Protože se tento koncept vyskytl až na samém konci 20. století a v původních konceptech demokracie, ať už antických nebo buržoasně demokratických z 18. a 19. století, nic takového neexistuje, vzbuzuje toto prohlašování vcelku zasloužené podezření. To se ještě prohloubí v momentě, kdy si hlasatele této téze identifikujeme a zařadíme politicky: Až na naprosté výjimky patří do levé nebo ultralevé části politického spektra, tedy mezi síly, které to s demokracií mohou myslet všelijak, ale zcela jistě nikoli dobře.
Proč původní koncept demokracie nic takového nezahrnuje?
Je to vcelku logické: Ochranu menšin vcelku automaticky zahrnuje samá podstata demokracie. V autentické demokracii by muselo dojít k totálnímu naštvání více než poloviny příslušníků majority vůči minoritě (lze důvodně předpokládat, že by příslušníci té minority pro opatření, zaměřená vůči nim, asi nehlasovali, proto "více než polovina"), aby se skutečně sebralo 50%+ hlasů pro nějaké opatření, které by příslušnou minoritu nějak poškozovalo. Navíc, protože k hlasováním v demokracii dochází periodicky, nárůst nelibosti společnosti s danou minoritou by signalizoval problém dlouhodobě dopředu (a zcela jistě by byla i řada dalších signálů narůstajícího průšvihu). Minorita by tedy měla dost času, aby změnila svoje chování (respektive ty jeho aspekty, které příslušníkům majority vadí) a tím problém utlumila. Navíc ve skutečně demokratickém prostředí by se nemohly šířit lživé informace o minoritě bez toho, aby ona na ně nemohla reagovat a uvádět je na pravou míru. Případně se proti šíření prokazatelných lží hájit soudní cestou.
Historie nás také učí, že skutečně neexistovala situace, kdy by v demokratickém prostředí k nějakému utlačování (nebo dokonce vitálnímu ohrožení) menšiny došlo. Pokud v moderní době došlo k nějakých vyhlazovacím občanským válkám, tak ty byly výsledkem naopak nedemokracie, kdy docházelo k systematickému potlačování vůle většiny populace, spojené s neřešením narůstajících problémů. Výsledkem pak byl fenomén "výbuchu přetopeného parního kotle", který jsme nejblíže našemu území mohli vidět na území bývalé Jugoslávie, kdy postupný rozklad komunistické diktatury vedl k náhlému "utržení ze řetězu" nacionalistických sil a reminiscencí na novější (druhá světová válka) i starší (muslimská okupace) dějiny. Nahrál tomu i fakt, že nástupnické státy Jugoslávie byly všechno jiné, jen ne demokratické, takže řešení v rámci demokracie nebylo ani technicky možné. Oproti tomu, v důsledku obnovy "jakžtakž" demokracie po roce 1989, mohlo dojít k civilizovanému rozchodu Československa, který byl významnou částí veřejnosti obou částí státu vnímán negativně, ale tak nějak nehrozilo, že by nastoupili dobrovolci s kalešnikovy.
Zcela jistě se dá argumentovat nacistickým holokaustem Židů, ale i zde je typicky "všechno jinak": Pronásledování Židů a pozdější holokaust nastaly v nedemokratickém státě, který navázal na stát jen problematicky demokratický (Výmarskou republiku). O přijetí "norimberských zákonů" nebyla žádná demokratická diskuse, ani všelidové hlasování. Samotný holokaust (tedy "konečné řešení" a s ním související prováděcí úkony) byl říšským tajemstvím. Jeho skutečný rozsah znalo jen pár nejvyšších nacistických papalášů a ani vykonavatelé na nejvyšších stupních řízení (jako např. velitelé koncentračních táborů) s ním nebyli v plném rozsahu seznámeni. I tito držitelé "dílčích informací" je museli udržovat v utajení, dokonce i před svými rodinami, a byli (i jejich rodiny) např. opakovaně "testováni" provokatéry, zda si nepouštějí hubu na špacír.
Nacisté se zjevně báli negativní reakce obyvatelstva, pokud by informace o podstatě holokaustu prosákly na veřejnost. Přitom šlo o veřejnost, nad níž měla goebbelsovská propaganda prakticky desetiletí informačního monopolu, která žila navíc v totalitním státě, schopném brutálně potlačit jakékoli projevy nesouhlasu se státní politikou. Přes toto všechno se nacisté její reakce báli.
Takže v demokratickém státě by rozhodně nedošlo ani k prohlasování "norimberských zákonů" s takovou podporou, aby mohly vstoupit v platnost, o holokaustu jako takovém ani nemluvě.

Zcela jistě někde může hlodat nějaký červík - pokušitel a říkat, "no jo, ale co když nějaká menšina skutečně bude naštvávat majoritu (případně dalšíá minority) tak dlouhodobě, systematicky a usilovně, že se nakonec sebere dostatek hlasů na nějaké opatření proti ní?

K tomu říkám zcela natvrdo:
Pokud nějaká minorita bude na něčem takovém systematicky po dobu mnoha let pracovat a totálně ignorovat veškeré varovné signály, které budou postupně co do kvantity i kvality celé roky narůstat, pak by bylo skoro sprosté jí tu kolektivní Darwinovu cenu nedat!

2 komentáře:

  1. Dovolím si problém pootočit. Podstatné je, jestli se přijímají zákony obecné (nikdo nesmí, všichni musí) nebo speciální (modroocí mohou, zrzaví nesmí).
    Nemusí to být až tak prvoplánově viditelné, například u některých majetkových daní, hygienických předpisů apod.
    Někomu připadá to první samozřejmé, někdo k tomu druhému tíhne.
    Jenže to už se dostáváme k jemným nuancím, co je demokracie, co je republikánství nebo jak zacházet s ústavou.

    OdpovědětVymazat
  2. A ješte jinak: Menšiny musí dodržovat stejné zákony, jako majorita. A to jak v Česku, tak třeba v Saudské Arábii.Pokaždé jiné, jistě.

    Na návštěvě u nekuřácké rodiny slušný hosti o povolení kouřit ani nepožádá - i kdyby mu bývalo bylo povoleno. Nevydrží-li to pár hodin bez nikotinu, ať tam tedy raději nechodí.

    OdpovědětVymazat