neděle 28. června 2015

Islám jako mnišková kalamita?

Jan Vrba (1889 - 1961) ve svém románu Mniška, vydaném v roce 1929, popisuje napadení lesa Bekyní mniškou, cizopasným motýlem, jehož housenky požírají pupeny a mladé jehličí smrků (a když jsou přemnožené, tak prakticky vše na smrku, co zvládnou pokousat). Ke knize ho inspirovaly zážitky z takovéto kalamity, kterou pamatoval z dětství (rodák z Klenčí pod Čerchovem).
V jedné kapitole se pokoušejí lesníci s rozvíjející se nákazou bojovat tak, že snesou silně napadené větve z celého lesa na nejlépe obětovatelné místo lesa (mlází), aby vyvolali přehuštění parazita, vedoucí někdy k nastartování epizoocie moru housenek, která takovéto kalamity zpravidla ukončuje.
V knize se to nepovedlo a housenčí mor vypukl až v ohniscích nákazy ve vysokém lese, nicméně by to lesáci asi nezkoušeli, kdyby tato technika neměla alespoň někdy pozitivní výsledek.

Budu krutý, ale naprosto stejně je třeba pohlížet na islám. Pokud připustíme, aby se "nařeďoval" a "zlehčoval" emigrací z center nejvíce zasažených a postižených islámským fundamentalismem, tak se bude šířit dál a dál, až zamoří a zlikviduje celý svět. Pokud postavíme nějakou analogii "železné opony", přehustí se, a donutí tamní obyvatelstvo, aby s tím peklem něco udělalo samo (místo kontraproduktivního útěku, ohrožujícího bezprostředně nás a v delším časovém horizontu i jejich potomky).
Minulá léta až desetiletí jasně ukázala, že pokud jim se tam budeme snažit zavést pořádek a civilizované poměry sami, jak to bylo zkoušeno v Afghánistanu, Iráku, na severu Afriky apod., tak dojde k velice rychlému kolapsu a v prvních demokratických volbách zvítězí extrémně fundamentalistické síly, jejichž první snahou bude tu demokracii zase co nejrychleji zlikvidovat. Prostě demokracii jim tam nelze přinést a podat na zlatém tácku.
Řekněme si to upřímně, svobodné a demokratické volby v Německu po válce by nejspíš vyhrála NSDAP, pokud by nebývalo došlo v souvislosti s denacifikací Německa k jejímu "silně nedemokratickému" odstavení od moci, pozavírání a popravě jejích vůdců a zbavení občanských práv dalších prominentů svrženého režimu.
V islámských oblastech tedy musíme buď "deislamizovat", naprosto stejnými prostředky, jakými byla provedena denacifikace (respektive ještě tvrději, protože v Německu vládl nacismus pouhá dvě desetiletí, a proto bylo ještě možné se při té denacifikci opírat o generaci, pamatující přednacistické poměry, včetně přeživších oponentů nástupu nacistů k moci, zatímco v některých zemích vládne islám stovky let). Na to ovšem nejsou jednak prostředky, jednak chuť.
Druhou možnost jsem naznačil výše: Lidé si musejí problém s islámem vyřešit sami. Musejí povstat sekulárněji a racionálněji orientovaní vůdcové typu Atatürka, kteří islám (respektive ty, kdo ho hlásají, šíří a udržují) zbaví světské moci. Musíme se smířit s tím, že to nebudou žádní svatí nebo andělé, ale naopak tvrdí dikátoři a neúprosní vrazi, kteří příslušné země vykoupou v krvi svých politických a ideových oponentů.
Tj. musíme podporovat právě takové typy, které se snažily USA a jejich spojenci "demokraticky odstavit", přičemž všude, kde k tomu došlo, byly poměry za těch vůdců vystřídány poměry ještě daleko strašlivějšími, z nichž nejstrašlivější je patrně chalifát, roztahující se od Afghánistánu přes Kavkaz až do islámských částí Afriky. A tamní lidé sami musejí pod vedením sekulárněji orientovaných vůdců odstavit od moci islámské duchovní a fyzicky zlikvidovat ty, kdo se odstavit nebudou chtít nechat, včetně jejich přívrženců.
Musíme také počítat s tím, že rezidua totality budou přetrvávat po velmi dlouhou dobu. V Německu v souvislosti s volbou "nejvýznamnějšího Němce v dějinách" by vyhrál s přehledem A. Hitler, kdyby nebyl pořadateli mimo pravidla ze soutěže vyřazen (u nás byl podobně vyřazen Jára Cimrman; pravděpodobně neexistuje nic, co by lépe ve zkratce charakterizovalo rozdíl mezi našimi dvěma národy).
My v Evropě (resp. naši předkové) jsme si podobným procesem také prošli během po staletí trvajících obdobích krutých náboženských válek. Tato etapa vývoje společnosti od náboženského barbarství po sekulárně orientovanou a nábožensky tolerantní civilizaci, je zřejmě nepřenosná do společností na nižším stupni vývoje. Tudíž se jedná o jakýsi nepřekročitelný vývojový stupeň, pokud tedy je tedy daná civilizace vůbec schopna dostat se nad úroveň vlády náboženských fantiků. A, jak jsem uvedl výše, lze ji do nich vnést zvenčí leda snad za cenu velmi tvrdé a důsledné porážky a rozvratu jejích struktur a následující okupace, trvající celé generace.
Jinými slovy, důsledné vracení "uprchlíků" do islámského pekla může vést k jeho "přehřátí" a následnému rozvratu, po němž může nastat nějaký pozitivní výboj, jaký jsme mohli pozorovat v islámských zemích po druhé světové válce, který byl zlikvidován hazardérskou a nezodpovědnou politikou "vývozu demokracie".

Možná třetí cesta

Snad by, kromě spontánního vývoje, trvajícího stovky až tisíce let, a evidentně neúspěšných pokusů o vývoz demokracie, existovala ještě další cesta.
Tu použil Ivan Hrozný v boji s bojary, ale také pravoslavnou církví, kdy vytvořil vrstvu opričníků, závislých na něm,  tudíž stojící proti těmto jinak mocným a sehraným silám. Před ním podobný krok provedl Claudius, když odstavil senát od výkonné moci a tu předal do rukou svých propuštěnců, kteří v Římě vytvořili první profesionální vládu.
Příchozí "uprchlíky" bychom museli "deprogramovat" podobnými metodami, jaké se používají v případech obětí sekt, posléze indoktrinovat nenávistí ke všemu islámskému a vytvořit z nich jakési "opričníky", kteří by po návratu do zemí původu zavedli s naší pomocí "vládu velmi tvrdé ruky". Museli bychom ustát kvikot pachatelů dobra, kteří by kvíleli nad každým bebe, udělaným některému z teroristických vůdců nebo katů šariatských soudců. Naše podpora by musela sahat patrně až k provádění jaderných úderů ve vyžádaném čase a na vyžádané cíle.
Pak by došlo k tomu, že by z námi vytvořených "opričníků" a na ně navázaných osob vznikla v cílových zemích nová vládnoucí sociální vrstva, silně (prakticky vitálně) zainteresovaná na sekularizaci společnosti a zlidštění poměrů v ní. Čili, že bychom v podstatě nečekali, až spontánním vývojem za desítky až stovky let vznikne na základě nějaké (snad možné) krize nějaká obdoba "Atatürka" a sociální vrstva ji podporující, ale tomuto vývoji aktivně napomohli.
Bylo by to výhodné rovněž proto, že bychom nemuseli dlouhodobě odrážet neustávající pokusy o podmanění a zislamizování Evropy, ale přenesli bychom válku na území nepřítele a vyvolali rozvrat a zmatek v jeho řadách.

Žádné komentáře:

Okomentovat