úterý 14. listopadu 2017

Malá úvaha nad velkým problémem

Jaká je vlastně hodnota demokracie a proč za ni bojujeme.

Boj za demokracii

Mnozí, i na naší politické scéně, se ohánějí "bojem za demokracii". Přitom pod praporem tohoto boje jsou ochotni k jakýmkoli opatřením, která jsou s demokracií v přímém rozporu (takže někteří komentátoři poté používají výstižnější pojem "demokratura").
Je třeba jasně konstatovat, že demokracie jako taková žádnou zvláštní hodnotu nemá. Dokonce ani není nejlepším systémem vlády (tím je jednoznačně osvícená diktatura; přátelé Zeměplochy si zcela jistě vzpomenou na Lorda Vetinariho).
Demokracie má proti uvedené formě vlády a mnoha dalším, prakticky jedinou zásadní výhodu: Umožňuje bez nějakých politických katastrof opravit chyby, které byly detekovány až poté, co byly zavedeny do praxe. Ať už jde o konkrétní zákony, nebo dosazení konkrétní osoby na konkrétní post ve státě. To ostatní formy vlády, které jinak vycházejí s demokracií co do komfortu života občanů plus minus stejně, nebo i lépe, nezvládají. Vždy je v takových případech nutná revoluce, nebo alespoň politické vyvražďování v rámci věrchušky.
Dokonce i ten jinak lepší osvícený diktátor má dvě vady na kráse:
  1. Nikdy není stoprocentní záruka, že konkrétní člověk, který se původně jevil jako schopný a eticky i osobnostně konzistentní, po získání skutečné absolutní moci ji unese a nezmění se v totální monstrum. Když nastoupil na římský trůn Caligula, tak všichni Římané, včetně lidí ze špičky sociální pyramidy, téměř ucvrkávali blahem, jaký na ně tento nově nastolený císař (včetně toho, jak se choval coby princ následník trůnu) dělal dobrý dojem. Neuplynulo mnoho let, a stalo se z něho totální monstrum, jedno z nejhorších na této pozici za celu dobu historie římského císařství. Monstrum, souložící se svými sestrami a vraždící okolo sebe hlava nehlava, příslušníky té sociální věrchušky, která pár let před tím nad ním jásala. O takových věcech, jako je jmenování svého koně senátorem, ani nemá cenu psát (už proto, že na poměry v římském senátu té doby byl ten kůň senátorem spíše nadprůměrných kvalit, a řekněme si to upřímně, kůň by mohl bez ztráty kvality nahradit i mnohé z našich senátorů).
  2. Nikdy není záruka (ba ani pravděpodobnost), že nástupce osvíceného diktátora bude stejně kvalitní. Naopak, dějiny obsahují mnoho příkladů, kdy schopného a kvalitního panovníka nahradil tyran velmi nízkých osobnostních kvalit.
Demokracie by měla zaručit, že na špičce státu budou setrvávat lidé alespoň průměrných kvalit, ale více-méně stabilně, bez nějakých drastických výkyvů.

Co pozorujeme kolem sebe

Problémem současnosti je snaha o cenzurování sdělovacích prostředků, od informačních (papírové i zpravodajské a jiné weby) přes sociální sítě (aktuální je zejména sílící cenzura na Facebooku) až po webové vyhledávače.
Jsem toho názoru, že uvedené aktivity útočí na samu podstatu demokracie, protože lidé potřebují být komplexně informováni, aby se mohli v rámci demokratických procesů správně rozhodovat. To, že kdosi označuje určité informace za nepravdivé, s tím nemá absolutně nic společného. Už proto, že pokud se jedná o fakta typu "tehdy a tehdy se stalo to a to", jsou tito označovatelé prakticky vždy diskreditováni dalším vývojem. Pokud se týká komentářů, je "pravdivost" nebo "nepravdivost" zcela irelevantní kategorií pro jejich hodnocení.
Můžeme ovšem také pozorovat i to, že si je stále větší počet lidí uvedených skutečností vědom, a že, podobně jako moje generace ladila za bývalého režimu Svobodnou Evropu nebo jiné "štvavé vysílačky", stále více z nich vyhledává různé alternativní weby, nekompatibilní s oficiálně šířenou lžipropagandou.

Jaký je zde dopad

Je třeba poukázat na cenzuru pravdivých informací. V Německu byl odsouzen jeden novinář za odkazování na známou fotografii, je i na Wikipedii a v řadě papírových učebnic, jak si Hitler báječně rozumí s Jeruzalémským muftim, tedy za sdílení jednoznačně pravdivé a navíc obecně známé informace. Německo se tímto rozsudkem posunulo do značné blízkosti k poměrům, které v něm panovaly za Hitlera.
Takováto cenzura, jak jsem už konstatoval, útočí přímo na podstatu demokracie. Je otázka, zda stát, v němž je praktikována, je vůbec ještě možné označit za demokratický. A pokud ano, tak jen s dovětkem, že již brzy demokratický zcela jistě nebude.
Z toho plyne, že takovýto cenzor a instituce, která za ním stojí, je pro demokracii nebezpečnější než tisíce hajlujících nácků. A jako takové je tyto lidi a organizace presentovat, protože mnoho občanů žije v bludné představě, že tito lidé dělasjí cosi pozitivního, nebo že mají alespoň pozitivní úmysly. Obojí není pravda. Tito lidé škodí a jsou si (až na výjimky v podřízeném postavení) této škodlivosti velmi dobře vědomi.
Proto je, paradoxně, jakékoli obcházení zločinné cenzury, která je zde praktikována, bojem za demokracii. Za demokracii tedy paradoxně bojují i nějací hajlující náckové. Pokud totiž dají na kokos nějakým procenzurním nevládkářům, je to zcela jednoznačně pro demokracii jako takovou přínos (oni zcela jistě nejsou pro demokracii, ale v dané situaci funguje ono "nepřítel mého nepřítele").

Z uvedeného plyne jediné: Jakákoli pomoc při šíření alternativních a oficiálně zatracovaných a cenzurovaných informací je v současné situaci bojem za demokracii.

Týdenní přehled udělám asi ve čtvrtek, teď bojuji s nějakými úředními papíry.

3 komentáře:

  1. Ideálním případem byl Augusto Pinochet, který svou diktaturu ukončil volbami. O někom a něčem takovém si můžeme nechat zdát.

    Kdyby se naplnily mé tužby a naše veřejnokrávní média skončila podobně, jako ta například ta rakouská, považoval bych to za důvod k úlevě a oslavě zároveň. Rád vzpomínám na zlatá devadesátá, protože dnes by kupříkladu pořad, jako byla Česká soda, určitě nevznikl.

    Je třeba házet aktivně hájit nedotknutelnost a svobodu internetu a vystupovat a působit proti censuře všemi způsoby.

    OdpovědětVymazat
  2. Filtrování nepravdivých, nekorektních nebo pomýlených názorů:

    Hejlové na tohle slyší. Všude bude jen pravda pravdoucí. Má to jednu chybičku - ani osvícený cenzor není neomylný a neprodejný. Může se fatálně mýlit nebo si ho někdo koupí.

    Cenzora si musí dělat každý sám. Každý musí být sám sobě hledačem pravdy nebo aspoň pravděpodobnosti. K tomu je třeba mít necenzurované informace a vlastní mozek. To bývá v některých případech ten hlavní problém.
    Jinak nám zatají i tu propast, kam se pod vedením věrchušky (možná) řítíme.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kteří heljové na to filtrování slyší? Ti z veřejnokrávních médií, nebo „agenti“ z neziskovek, kteří uvěřili, že mají patent na pravdu? A vidí si ti kreténi vůbec za špičku rypáku? Už si nepamatují předlistopadové poměry, nebo aspoň nečetli Orwella?

      Vymazat