neděle 3. září 2017

Skutečně tu nebyla žádná totalita? 2

Fikce pana Čulíka

Pan Čulík v dojemném souladu s paní Blaive vykřikuje, že "režim komunikoval s lidmi a sbíral o nich informace, a tudíž nemohl být totalitní".
Opravdu nevím, jak na tento vztah totalitnosti a komunikace přišel. Jakýkoli, i ten nejnásilnější režim, potřebuje ke své činnosti informace o ovládané / porobené populaci. I ten Hitler musel mít představu, kolik Židů v Německu a na okupovaných územích má, kolik jich zlikiduje hlad, nemoci, nelidské podmínky při otrockých pracech (atd.), kolik jich budou potřebovat Dr. Mengele a spol. na pokusy, a tudíž (pro ten zbytek), kolik bude muset u I. G. Farben objednat Zyklonu B. A i dozorci v koncentrácích sledovali nálady vězňů a snažili se předcházet vzpourám, což bere pan Čulík u komunistického režimu jako něco, co popírá jeho totalitní podstatu.
Jsem toho názoru, že totalitní režim, který dokázal vytěžovat informace od obyvatelstva, ať dobrovolné nebo nedobrovolné, a předcházet tak krizím, které by ho smetly, je ještě daleko nebezpečnější než ten, který to nedokáže a dojede na to. Takže hodnotit tyto stránky komunistického režimu jako cosi obecně pozitivního, bych se rozhodně neodvážil.
Celá tahle záležitost, ač je to ošklivé, mi připomíná strategii některých popíračů holokaustu, kteří rovněž tvrdí, že je nutno vědecky (nejlépe postupy, kterými něco takového prokázat nelze) "prokázat", že nějaký holokaust byl, a pak je teprve legitimní o něm hovořit. V četně toho, že někteří popírači vytrhávají z kontextu dílčí a bezvýznamné informace a presentují je jako důkazy existenci holokaustu zpochybňbující.
Bohužel, popírání totalitního charakteru a zlehčování zločinnosti komunistických režimů není u nás, na rozdíl od popírání nebo zlehčování holokaustu trestné. Je pouze na stejné úrovni v oblasti morálního hodnocení. V některých postkomunistických zemích se zmohli na to, že mají trestné i popírání zločinnosti komunisticjkého režimu a tam "světoví vědci" "bádat" nemohou. Měli bychom asi následovat příklad těchto států. A opět zde musím konstatovat, že blížící se volby by mohly vést k tomu, aby se podobným "světovým vědcům" zaťal tipec.

Totalita

Karel Dolejší cituje Giovanniho Sartoriho, podle něhož totalitní režim otevřený teror nutně nepotřebuje. Ten je pak charakterizován nejčastěji:
  • státem vynucovanou ideologií
  • kontrolou jedné strany nad státním aparátem
  • policejním sledováním občanů
  • zastrašováním občanů a mimosoudní represí
  • centrálním řízením ekonomiky
  • uzavřením státních hranic
  • monopol státní moci nad médii
  • já osobně považuji za důležité i to, že totalitní režim zpravidla není ochoten ani schopen dodržovat své vlastní zákony. Velice často také dochází ke vzniku situací, v nichž je jakékoli následné jednání protizákonné (protože se zákony vzájemně popírají a vylučují)
Faktem také je, že je nutno souhlasit s autorem, že komunistický režim tyto znaky naplňoval prakticky po celou dobu své existence, vyjma několika měsíců v roce 1968, nicméně totalitní stav byl jednoznačně obnoven již za Dubčeka po jeho návratu ze SSSR. To, že v době svého dohnívání režim nebyl s to provádět represe zcela důsledně, že se státní aparát soustředil již jen na zastrašování obyvatel represí vůči vybraným osobám, na podstatě věci nic nemění.
"Vědci" z ÚSTR také prohlašují, že proti komunistickému režimu neexistoval prakticky žádný odboj, a že tudíž nebyl totalitní.
Obávám se, že věci jsou trochu složitější, protože jistě existoval i odboj se zbraní v ruce (Mašínové a spol. jsou z tohoto pohledu klasika), nicméně po prvních létech optimistického přesvědčení, že se komunistický režim rychle zhroutí (asi stejné, jako když vojáci, rukující po Sarajevu do armády, ujišťovali své blízké, že "do švestek jsou zpět") přewšlo obyvatelstvo k pasívní rezistenci, "vnitřní emigraci" a podobným praktikám vyhýbání se prorežimním aktivitám.
Všeobecný odpor vůči režimu vedl, po pádu Stalina a prozrazení původně super tajné kritiky jeho režimu Chruščovem, ke tlaku na režim, který nakonec vyvolal krizi v roce 1968.
Je ovšem třeba si uvedomit, že podstatou krize nebylo nějaké obecné uvolňování totalitního režimu, ale spíše rvačka uvnitř vedení (a následně i členské základny) komunistické strany, a že mezi "reformními" a "konzervativními" komunisty existovala prakticky stoprocentní shoda na tom, že totalitní komunistický stát musí být zachován, pouze šlo o uplatnění nebo neuplatnění určitých kosmetických změn a o personální otázky (kdo se dostane do nejvyšších pater hierarchie tohoto režimu).
Pokud se v důsledku oslabení komunistické strany projevily skutečně demokratické síly (organizace politických vězňů, KAN), byly tyto síly zlikvidovány ještě "reformním" vedením KSČ. To také nachystalo legislativu, umožňující krvavé potlačení demonstrací k prvnímu výročí sovětské invaze, protože se s "konzervativci" plně shodovalo na tom, že ohrožují totalitní režim jako takový.
Po invazi sovětských hord bylo jasné, že žádnou pozitivní změnu režimu nebude možné prosadit, dokud režim nepadne v SSSR, což se také stalo, protože předzvěstí roku 1989 byly neúspěšné pokusy reformovat sovětský režim nejdříve za Andropova, později za Gorbačova. Až když Gorbačov jasně prohlásil, že na obranu komunistických vůdců satelitních států armádu nepošle, mohlo dojít ke společenským procesům, vedoucím až k událostem v závěru roku 1989. A zase: V Pobaltí Gorbačov zasáhl ještě tvrději a krvavěji než Brežněv v ČSSR, takže obavy ze sovětského zásahu byly před tímto Gorbačovovým výrokem naprosto reálné.
Češi dělali tedy to, co bylo v dané situaci možné a mohlo vést k reálnému úspěchu. Může se to zdát málo, ale výsledek to mělo prakticky stejný jako opakované masové stávky Poláků, kteří jsou nám někdy kladeni za vzor (byť oni neměli na svém území desetitisíce sovětských vojáků, kteří by v případě podobných událostí okamžitě zasáhli).

Závěrem

Doporučuji čtenářům si probrat ty citované body podle Sartoriho, charekterizující totalitu, a odškrtat si, kolik z nich již splňuje EU a u kolika z těch zbylých se dá konstatovat, že se na jejich splnění pilně pracuje.

3 komentáře:

  1. Když jsem jako student projížděl v polovině šedesátých let autostopem Polsko, tak jsem narazil na to, že např. v kladské Nyse jsou kasárna se sovětskou posádkou. A Poláci se v diskusích se mnou podivovali, že u nás žádné posádky sovětské armády nemáme. Tož tak. Pedro

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nějaké sovětské vojáky tam skutečně měli, ale zdaleka ne tolik, kolik jich bylo u nás, nebo v NDR.

      Vymazat
    2. No jo, ale před rokem 1968 jich tu moc nebylo, zato potom :-)

      Před tím byli trochu v Polsku, to jsem nevěděl, ale zato v tehdejším NDR, tam jich byly spousty, ale většinou moc nesměli ven...

      Vymazat