čtvrtek 31. srpna 2017

Skutečně tu nebyla žádná totalita? 1

Problematické vedení ÚSTR, které je podle posledního soudního rozsudku nelegitimní (nicméně běží odvolání), se snaží "dokázat", že komunistický režim nebyl žádná totalita.

Mezinárodní ohlas

Jako poradkyně se s novými lidmi (vesměs neomarxistické ideologické orientace) ve vedení dostala i "mezinárodní vědkyně" (jak ji nazývá v Britských Listech pan Čulík) Muriel Blaive. Tím má být levičáckým žvástům, které tato instituce pod novým vedením hodlá produkovat, zajištěn jakási "vědecká legitimita".
Problém vidím v tom, že "mezinárodní vědecká komunita", především ze společenských oborů, přijala pád východo a středoevropských totalitnáíchg režimů naprosto negativně. Dodnes si vzpomínám jak, když mi bylo po pádu totality dovoleno poprvé vyjet na ztahraniční školení na západ, se na účastníky tohoto školení na britské univerzitě dívali místní "společenští vědci" se směsí údivu a nenávisti ve stylu: "Vy jste ti zločinci, co svrhli ten úžasný systém, vytvořený podle myšlenek geniálního soudruha Marxe!"
Tito lidé neprošli ani do dnešní doby, přibližující se ke třicátému výročí pádu totalitních režimů, nedokázali zkorigovat své názory. Naši studenti, kteří vyjíždějí na západní university v rámci Erasmu a podobných programů, se s podobnými názory, doprovázenými zjevnou animozitou vůči "východoevropským podlidem", setkávají i v současné době a zcela běžně. Pokud mají zapsané společenskovědní disciplíny, pak skládají zkoušky z naprosto stejných bezcenných blábolů, které byly obsahem zkoušek z "marxáku" na našich univerzitách a vysokých školách do roku 1989. Přičemž jsou i naši studenti nuceni mektat bláboly o pozitivních stránkách socialismu a jakákoli diskuse o tom, jaký byl v reálu, je na seminářích přísně zakázána.
V roce 1968 probíhaly paralelně dva procesy. V západoevropských státech marxističtí barikádníci bojovali za zavedení socialismu stalinského typu. V téže době obyvatelstvo východoevropských zemí, nejvýznamněji u nás, bojovalo za reformy, které měly socialistický režim "zlidštit".
Poražení západoevropští barikádníci zahájili následně "pochod institucemi", během něhož se jim podařilo obsadit místa na univerzitách i v některých státních institucích a proměnit je v socialistický schweinerei, nad jakým by jásali Stalin i Trocký, a kde by se politrukové z Černých baronů nebo Tankového praporu cítili mezi svými. Z pohledu uvedené skutečnosti se jeví velmi prozíravou politika, kterou vůči stejné pakáži prováděl po odvrácení komunistického puče v Chile Pinochet: Jednoduše zlikvidoval všechny, co se mu dostali pod ruku. A ty nejvýznamnější grázly nechal zlikvidovat i v exilu. V zásadě udělal velice dobře, protože dnes je v Chile standardní demokracie, o jaké si obyvatelé EU mohou leda nechat zdát.
"Mezinárodní vědci" jsou tedy marxisté, neomarxisté, kryptomarxisté apod., prostě lidé, pro něž je rok 1989 rokem největší tragédie lidstva (pokud za ni nepovažují události z roku 1945).
Úkolem těchto "vědců" pochopitelně není nějaké objektivní hodnocení historie, protzože tím by nutne museli popřít vše, co ti starší celý život hlásali, a ti mladší v tom byli od střední školy vychováváni. Tito lidé mají jednoznačný úkol: "dokázat", že černé je bílé a socialismus je ten nejúžasnější a nejhumánnější politický systém, proti němuž je současný EUrosocialismus s rezidui tržní ekonomiky a opravdové demokracie, cosi mimořádně špatného.

Strategie popírání totality

Strategie soudruhů neomarxistů (apod.) je velmi průhledná. Tvrdí, že není možno komunistický režim nazývat totalitou, dokud to oni "vědecky neprokážou". "Prokazovat" to hodlají na oficiálních archiváliích, zbylých po komunistickém režimu, které byly jednak poznamenány silnou autocenzurou samotného režimu (kdy nejvíc průšvihové věci se řešily jen ústně a zapisovaly tak, že z toho nezasvěcený neměl šanci zjistit, o co se jedná. Za své kariéry v SSM jsem takových průšvihů zažil vícero, takže naprosto nepochybuji, že podobně to vypadalo i v jiných složkách Národní Fronty a i jinde ve státě. Podobné situace znám (buď jako osobní zážitek nebo z první ruky od kolegů, kterým mohu věřit) také z vojny v ČSLA, silové složce komunistické moci: "Když průser, tak raději co největší, pokud možno aby do toho byli zapleteni i důstojníci furťáci, protože pak se to celé ututlá."
Jinými slovy, už na úrovni ukládání archivních informací je to, co se z nich dá vyčíst selektované. Dále následovaly živelné skartace po 17. listopadu, které pokračovaly pod vedením ministra Sachera ještě dále. Existují podezření, že byly skartovány archoválie ohledně řady chartistů spolupracujících s STB (obávám se, že tzv. Cibulkovy seznamy jsou to nejlepší a nejdůvěryhodnější, co v této oblasti existuje, byť mnoho potrefených husí kejhalo a kejhá).
Dodnes nejsou k dispozici seznamy agentů a dalších zaměstnanců STB a dalších výzvědných organizací komunistického režimu a paradoxně tito lidé mohou mít, na rozdíl od těch, které tlakem, vydíráním a podobnými způsoby "řídili", čistá lustrační osvědčení.
Pokračováním oněch "jiných slov" je tedy skutečnost, že režimní autocenzurou osekané archiválie prošly vícero vlnami selektivní skartace, což dále snižuje jejich význam jako uceleného souboru informací. Reálná práce s těmito archiváliemi se tedy musí silně podobat práci vědce, který měří to či ono v moči, ale musí si uvědomovat, že mezi ním, a tím, co měří, leží filtrační vrstvy, které mohou ovlivnit výsledek od separace koncentrátu měřené látky z hrubého vzorku, přes jeho čištění, které může vnést řadu chyb odstraněním části sledované látky až po finální detekci (která mlůže být rovněž různými způsoby ovlivněna). Pokud si toho je vědom, tak dokáže nad čísly, která mu "lezou z mašiny", něco vyvodit. Pokud ne, může velice snadno tvrdit naprosté nesmysly.
Biomedicínským vědcům a pracovníkům technických oborů tyto zádrhele většinou známé jsou a naprostá většina je s to definovat míru omezení zobecnitelnosti studie a ji zapříčiňující faktory, které je nutno nějak překonat nebo obejít, aby se výsledky daly považovat za všeobecně platné.
Nesetkal jsem se s tím, že by podobný přístup byli s to uplatnit na své výsledky pracovníci humanitních oborů. Přitom ti se ještě běžně musejí setkávat (a zcela jistě u politicky živých témat) se zlovolnými / cílenými snahami o zkreslení výsledku. Když já budu stanovovat tu či onu látku v sýru, tak se nemusím bát toho, že její molekuly schválně přelezou do místa odběru vzorku (nebo z něj naopak utečou), zatímco společenský vědec s tímto počítat musí, a pokud ne, pak spíše patří mezi "vědce".

dokončení příště

1 komentář:

  1. > se snaží "dokázat", že komunistický režim nebyl žádná totalita.

    Vzdyt maji pravdu. Jen je potreba cele zneni:

    proti tomu kam vás smeřujeme, komunistický režim nebyl žádná totalita

    OdpovědětVymazat