Proč danit církevní "restituce"?

Církevní restituce prosadily tzv. "demokratické" strany hlasem kriminálníka, dovezeného z poza katru. Stalo se tak proti vůli naprosté většiny občanů a dokonce i významné části věřících. Jakékoli jejich snížení je chvályhodné, ať už ho provede kdokoli a bez ohledu na způsob, kterým to učiní.

Církevní nárok na peníze?

Především římskokatolická církev v této zemi bezohledně řádila celá staletí a napáchala nedozírné kulturní i ekonomické škody. Protestantské církve se s ní "vezou" přinejmenším od období rozštěpení církve za nástupu reformace. To, že po Bílé hoře až do vzniku samostatné ČSR neměly možnost páchat příliš mnoho zločinů, protože byly nejprve v ilegalitě a posléze v "toleranci", představuje zásluhu velice pochybnou.
Za důležitý je třeba považovat fakt, že od nástupu christianizace až do ztráty mocenskoideologického monopolu v říjnu 1918 římskokatolická církev neustále neustále atakovala jinověrce. Začínala likvidací nekřesťanské inteligence (která je popsaná (mj.) v Kosmově kronice, jejíhož autora stěží můžeme považovat za osobu církvi nepřátelskou). Pokračovala nejrůznějšími atakami vůči "pohanům" a dalším osobám, nesdílejícím bezcenné nesmysly jí hlásané. Dále organizovala vnitrokřesťanské boje a represe, jimž v Českém království padly za oběť řádově statisíce lidí. Nicméně i po vítězství ve třicetileté válce pokračovaly represe vůči obyvatelstvu, ať už formou čarodějnických procesů nebo bojů proti "kacířům". Tyto aktivity pokračovaly až do pádu Rakouska - Uherska, a jejich změkčení (jakože kacíři přestali být někdy v 18. století upalováni, ale byli věšeni, aby koncem 19. století bylo oběšení nahrazeno dlouhodobým vězněním a majetkovými tresty) bylo jednoznačně dáno postupnou sekularizací společnosti, proti níž církve (bez ohledu na vzájemnou nenávist) ruku v ruce bojovaly, ale naštěstí marně.
Pochopitelně, řada těchto církevních aktivit je mizerně zdokumentovaná a jejich ekonomické hodnocení je velice problematické. Nicméně jsou aktivity, které jakžtakž vyčíslitelné jsou.

Pálení knih

Zabavování a ničení knih v některých oblastech a některých obdobích bylo zdokumentováno na úrovni počtů takto zničených knih a z některých konkrétních akcí se zachovaly i seznamy, které by bylo možno porovnat se současnými cenami těchto tisků (případně rukopisů).
Jsem si vědom, že takové srovnání je velmi ošemetné ze dvou důvodů, jednak by zachování většího počtu exemplářů do současné doby vedlo ke snížení ceny jednoho kusu, jednak není zaručeno, že by všechny takto zničené knihy vydržely až do současnosti, protože byly války, požáry, povodně i jiné katastrofické události, které zredukovaly i počty těch knih, které církev "tolerovala".
Faktem také je, že by bylo nutno (ale na druhé straně možno) zohlednit čas mezi ztrátou a současností nějakým rozumným úročením a tím vyčíslit alespoň řádově škodu, kterou zde římskokatolická církev napáchala.

Pálení lidí

Faktem je, že pálení "čarodějnic" a "kacířů" bylo na našem území ve stoprocentní režii římskokatolické církve (a předtím církve). Je obecně známo, že římskokatolická církev, jako všichni zločinci, zametala a znečitelňovala stopy svých aktivit.
Velice často byla soudní akta pálena spolu s odsouzenými, v některých případech byly pro tyto procesy vedeny i samostatné "smolné knihy", které byly opět po vlně procesů tohoto druhu následně ničeny (na rozdíl od "smolných knih", popisujících výslechy a případně i soudní jednání s běžnými zločinci).
Nicméně přece jen se některá soudní akta dochovala, přičemž asi nejlépe ze série procesů ve Velkých Losinách a Šumperku, vedených inkvizitorem Boblingem.
U těchto procesů známe i počty upálených lidí a existují i podklady, z nichž by se dala rekonstruovat i výše zabaveného majetku (protože o ten šlo církvi především).
A je dobré si uvědomit, že "pitomé" jedno procento úroku udělá od prostředního roku těchto procesů po dnešek něco více než dvacetisedminásobek. Pokud bychom ty nešťastníky a jejich majetek "ohodnotili" sumárně směšnými deseti miliony dnešních korun, přesahovala by tedy naše současná pohledávka proti římskokatolické církvi za tuto jedinou akci čtvrt miliardy. Pochopitelně, pokud bychom nasadili dnes naprosto běžné finanční ohodnocení fyzického i duševního utrpení obětí a duševního utrpení pozůstalých, patrně by jen Boblingovo řádění na severu Moravy překročilo celé restituční nároky římskokatolické církve.
A to opravdu volím naprosto minimální zvyšování dluhu a záměrně se vyhýbám postupům, jaké z nezaplacené pětistovkové pokuty za černou jízdu v MHD vyrobí během několika málo let deseti až statisícový dluh, protože tyto postupy považuji za silně neseriózní.

Aplikace současných kritérií

Jistěže budou mnozí namítat, že uvedené aktivity církve byly tehdy plně legální, a že tedy jejich takovéto hodnocení je v principu nemožné.
Mají smůlu, protože tuhle právní Pandořinu skříňku otevřel Norimberský tribunál a v současné době se používá naprosto běžně (na principu retroaktivity práva byli souzeni i politici a vojáci z bývalé Jugoslávie i mnoho dalších osob z jiných států, jednajících v daném čase a místě zcela v souladu s platnými zákony).
Jinými slovy, takovéto hodnocení a následné trestání činů, které byly v čase a místě svého provedení zcela legální, se dnes provádí zcela běžně a neexistuje jediný důvod, proč by římskokatolická církev (a případně i další) měla mít proti tomuto postupu nějaký generální pardon.

Pronásledování sexuálních minorit

Křesťané prosadili trestnost homosexuality, která byla ne všude, ale v řadě zemí před nástupem křesťanství tolerována. Procesy se "sodomity" jsou lépe zdokumentované (co do zachování soudních akt a "smolných knih") a bylo by tudíž možné i tyto škody věrohodně vyčíslit.
Další věcí je, že římskokatolická církev pronásleduje homosexuály i v současné době, jak ukazuje výpověď matky, jejíhož syna církev dohnala k sebevraždě.
Jinými slovy, dodnes je nutno bránit civilizované zákony proti zvůli a zlovůli církve.

Přínos církve

Vzpomínám si, jak ve vzrušených dnech po 17. 11. 1989 začal být zabavován nemovitý majetek KSČ. Zejména šlo o budovy "rudých far", z nichž jsou nyní zdravotnická zařízení, domy pro volnočasové aktivity mládeže apod. a v jedné z takto zabavených budov sídlí i úřad ombudsmana.
Komunisté se hájili tím, že tyto budovy byly postaveny ze stranických příspěvků, které dali dohromady členové strany. Na tento argument jim bylo odpovězeno, že komunisté platili příspěvky na bázi procent z platu, a že v důsledku "vedoucí úlohy strany" byli komunisté dosazováni na vyšší posty s vyššími platy, takže de facto touto cestou společnost okrádali.
Jsem toho názoru, že naprosto stejný přístup lze uplatnit i vůči těm částem církevního majetku, které byly vytvořeny z obecného pohledu poctivou prací. I za této situace totiž zastávala církev silně dominantní postavení v hospodářské kompetici, pro kterou měla i ideologický podšprajc.
Druhou věcí je, že naprostá většina majetku křesťanských církví byla vytvořena na bázi lží, podvodů, vydírání a loupeží, včetně loupežných vražd.

Církev jako bojovník proti totalitě

Církve se také stavějí do role bojovníků proti komunistické totalitě.
Poněkud zamlčují skutečnost, že krátce po nástupu komunistů se církve staly prodlouženou pákou komunistického režimu. Odpor proti komunistům byl dílem neorganizovaných jednotlivců, nikoli církevní organizace jako celku.
Ono ne nadarmo se říkalo Československé straně lidové "strana věřících komunistů", protože zaintegrování této strany do komunistické totality bylo prakticky naprosté.
Nakonec to pochopili i pragmatičtější komunističtí funkcionáři a začali poskytovat církvím a jejich "oudům" daleko volnější ruku. Osobně jsem byl přítomen na politickém školení, kde si krajský tajemník KSČ pro církve liboval, jak mu faráři zasílají svodky o náladách věřících a zvěstech, které mezi věřícími kolují. Včetně faktů, které se dozvěděli při zpovědích (v případě církví, u nichž institut zpovědi existuje).
Jinými slovy, zásluhy církví (ale i klerikálů) na tomto poli jsou velmi bídné a naprostá většina zvěstí na toto téma je demagogicky nafouknutá.
Další věcí je, že onen individuální odpor proti komunistickému režimu, který končíval i tragicky, byl v podstatě bojem zástupců jedné totality se druhou a katani a jejich oběti jsou v podstatě vzájemně zaměnitelní. A z mnoha důvodů není důvod preferovat např. rekatolizační režim, prosazený římskokatolickou církví po Bílé hoře, proti režimu normalizačnímu, prosazovanému komunisty.
A naprosto stejně to probíhalo v případě předchozí totality nacistické. Zde se církve, a zejména římskokatolická, po skončení války dokonce silně angažovaly v organizování útěků nacistických zločinců před spravedlivým trestem.

Takže, je mi velice líto. Církevní restituce považuji za naprosto zločinné a strany, které je procpaly parlamentem, považuji rovněž za zločinné a rozhodně jim nikdy nedám svůj hlas. Zdanění těchto nehorázných příjmů považuji za alespoň malou kompenzaci tohoto zločinu, který jeho aktéři provedli tak dobře, že se bez nějaké právní diskontinuity (viz zemanovské kalašnikovy) jako celek a právní cestou, bohužel, zvrátit nedá.