Úvaha svatováclavská

Jen si dovoluji rozvést a dát dohromady věci, které přede mnou objevili a vyřkli jiní. Snad ale i tak to bude alespoň trochu zajímavé.

Základní legenda

Svatý Václav byl synem českého knížete Vratislava, později, až Vratislavů na českém knížecím stolci přibylo, nazývaného jako První. Měl, mimo jiné, bratra, který se jmenoval Boleslav a ten ho (možná) zavraždil či nechal zavraždit svými ozbrojenci na hradě Boleslavi (tehdy jen Boleslav, dnes Stará Boleslav), kam ho přijel bratr navštívit.
Legenda upřesňuje, že Boleslav napadl bratra mečem, Václav jeho útok odrazil a následně mu domluvil a odpustil (jako idealizovaný křesťan). Následně pak byl Václav přepaden Boleslavovými družiníky. Do kostela se už nedostal, vrahové ho zabili před kostelními dveřmi.

Byl Václav skutečně starší?

Miroslav Ivanov ve své knize o zavraždění sv. Václava upozorňuje na dvě věci.
Jednak, že se oba bratři jmenovali (co do významu svého jména) stejně, protože obě jména znamenají "více slávy". První polovina Václavova jména "věnce" se během staletí přeměnila na slovo "více" z moderní češtiny. První polovina Boleslavova jmena "bolje" znamená totéž, pouze se toto slovo v češtině nedochovalo. Naopak u východoslovanských národů se zachovalo do současnosti slovo bolje (třeba jako ruské "bolše") a zaniklo slovo věnce.
Druhou zajímavostí je jeho teorie, že s byzantskou misí se k nám mohl dostat i byzantský institut rození panovnického následníka "v purpuru", což znamenalo, že následníkem se stal nikoli nejstarší syn, ale první z těch, kteří se narodili až po korunovaci jejich otce.

Dovedení Ivanovovy teorie do důsledků

Na našem území, a to jak ve Velké Moravě, tak i v Českém knížectví spolu soupeřily dva směry křesťanství, latinský, podléhající Římu, přicházející k nám přes Franckou, později Německou říši (se všemi pozitivy a negativy, které kontakt s tímto větším a agresívním sousedem přinášel), a východní, s řeckou a později i staroslověnskou liturgií, ovlivněný Byzancí a stále více se od Říma odtrhující až k "velkému schismatu", znamenajícím oficiální oddělení a oficiální nepřátelství obou těchto směrů (šlo nakonec tak daleko, že latinští křesťané se nesměli účastnit byzantských / řeckých /později pravoslavných bohoslužeb a naopak). Velkomoravští králové správně pochopili, že v případě Byzance platí ono pozdější (známé z Ruska) "Pánbu je vysoko a císař daleko", takže jim Byzanc bude daleko méně kecat jak do vnitřní tak i zahraniční politiky.
Druhou stránkou této mince ovšem je, že východní větev křesťanské církve z mnoha důvodů (jejichž proporce co do závažnosti snad ani nelze, alespoň bez stroje času, odhadnout) vede společnost k sociální a technologické stagnaci, která byla jednou z příčin pádu Byzance a následně obrovského zaostávání Ruska, kdy technický a sociální pokrok v této zemi byl vždy spojen s nějakým "otevřením se Západu". Na což ve svých textech upozorňuje spisovatel F. Novotný. Strategická porážka východní křesťanské církve na našem území poté způsobila, že hraniční linie mezi světem práce a prosperity vůči světu "zduchovnění" a stagnace se posunula na východ od nás. Můžeme se jen dohadovat, zda na východ od nás nepůsobí (a tu stagnaci nezpůsobují) i jiné faktory, které by se u nás třeba neprojevily.
Nicméně v určitém období zde tedy probíhal střet mezi oběma hlavními směry křesťanské církve, tehdy ještě alespoň formálně jednotné, ale již naznačující pukání ve švech.
Pokud skutečně s východním ritem přišla i idea rození následníka v purpuru, mohla tím tato větev získat horlivé přívržence mezi mladšími, až po korunovaci otce narozenými syny, kteří by dle západní církve sušili hubu na nějakém údělu, pokud by nebyli donuceni k církevní kariéře či decentně odstraněni. Naopak kněží ze západu měli horlivé zastánce v nejstarších synech, narozených ještě následníkům trůnu.
Je docela možné, že tento konflikt různých postupů při stanovení dědice stojí i za známým sporem mezi syny krále Svatopluka.
O Václavovi víme (pokud něco takového vůbec můžeme konstatovat), že byl vychován babičkou Ludmilou, což tak trochu naznačuje odstranění z cesty jednoho bratra druhému. Nicméně po Vratislavově smrti se s podporou východních kněží stal knížetem Václav, byť nemohl protivníkův tábor zcela zlikvidovat (k nějakým mocenským potyčkám v souvislosti s jeho nástupem na knížecí stolec však došlo).
Je logické, že kněžna Drahomíra by podporovala v takovém případě spíše Boleslava, protože jednak pocházela ze Slovanů, žijících na území Západofrancké (později Německé) říše, jednak následnictví nejstaršího syna platilo u Slovanů i v předkřesťanské době. A podpora Boleslava Drahomírou je v kronikách a legendách zmiňována a patrně byla i skutečná.
A onen kněz, zavírající na iluminaci rukopisu Kříšťanovy legendy kostelní dveře je mohl zavírat před Václavem nikoli jen proto, že byl knězem Boleslavovým, jako spíše proto, že byl sympatizantem západní větve křesťanství. Na tuto iluminaci upozorňuje O. Králík, odborník na nejstarší české legendy (a je i na Wikipedii).

Datum

Velmi důmyslnými úvahami bylo stanoveno, že Václav byl zavražděn na den sv. Kosma a Damiána a navíc v konkrétním dni v týdnu. Z tohoto bylo pak odvozeno, že byl zabit buď v roce 929 nebo 936. Milénium bylo u nás slaveno v roce 1929, nicméně dnes se více odborníků přiklání k pozdějšímu datu. I lebka sv. Václava (je-li jeho) vypadá spíše starší. Ten den sv. Kosmy a Damiána navíc zpochybňuje Ivanov tím, že to mohlo být původní zasvěcení kostela na Staré Boleslavi.
Zmiňovaný O. Králík ovšem upozorňuje na slova jednoho z legendistů, který Václavovu cestu do kostela a na smrt komentuje, že kníže jakoby chtěl zasvětit tento den, který ještě neměl žádného svatého. To je ovšem náznak dosti jasný. Jednak ke zde rozpor s tím dnem sv. Kosmy a Damiána, jednak církev mohla (a bylo to i v jejím zájmu) smrt Václava posunout na takový den, který se jí hodil v kalendáři. Sv. Václav tedy mohl být zavražděn prakticky kdykoli ve dnech, představujících přelom září a října, a možná s ještě větším rozptylem (takže dalekosáhlé údaje o tom, na který den v týdnu padlo příslušné datum jsou asi mimo realitu).
Je třeba si uvědomit, že okolo rovnodennosti, tedy cca týden před sv. Václavem byly slaveny tradiční pohanské svátky, a to už od dob Keltů. Církev potřebovala (z)rušené pohanské svátky něčím nahradit a výsledkem jsou svatováclavské trhy apod., patrně se dosti podobající tomu, co se "za pohanů" odehrávalo o ten týden dříve. (Zavírání obchodů je naopak v rozporu s touto tradicí.)

Co bylo pak

Po Václavově smrti došlo k novému převratu v knížectví. Přitom došlo k pronásledování lidí, sepjatých s předchozí orientací na slovanskou liturgii a Byzanc. To odnesla i Sv. Ludmila, která byla významným přívržencem východního ritu (konec konců, křtil ji sám biskup Metoděj).
Někteří legendisté a kronikáři líčí Drahomíru jako pohanku a někteří historici soudili, že u nás po zavraždění Václava došlo k jakési "pohanské kontrarevoluci". Je to nesmysl, to by bylo velmi žádoucí záminkou pro vyhlazovací tažení Němců proti nám. 
To, že konflikt po Václavově smrti byl mezi různými větvemi křesťanů, a ne mezi pohany a křesťany, můžeme brát jako fakt. Nemusel to ovšem být výlučně konflikt mezi příznivci slovanské a latinské liturgie, mohly v tom být i jiné zájmy, sahající za hranice našeho státu jinými mechanismy. Samotná účast pohanů na bojích a vraždách z tohoto pohledu nic neznamená, protože pokřesťanštěná byla tehdy pouze nejvyšší společenská špička a většina ostatních obyvatel státu byli pohané nebo polopohané. V té době to bylo normou, včetně najímání pohanských bojovníků (prováděl to i byzantský císař). Proto klidně mohli být Tuna a Gomon, kteří podle legend uškrtili Ludmilu, pohané, nájemní profesionální válečníci, sloužící v družině spadající pod Boleslava nebo přímo služebníci jeho matky. Důvod vraždy na Tetíně zcela jistě legendisté a kronikáři zkreslují, patrně při tom hrály roli nějaké mocenské hry. Možná se agilní Ludmila snažila dát dohromady odpůrce nového režimu a přecenila své síly.
Za důležitý moment můžeme považovat i to, že oba vůdcové poražené strany, Václav i Ludmila, byli řádně (a dokonce se vší parádou) pohřbeni. Nedošlo tedy k vykopávání a pálení mrtvol, jak tomu bylo v případech "nenávisti až za hrob". Na druhé straně bylo aktem cynického pragmatismu, když byli oba následně použiti jako svatí právě toho církevního směru, proti kterému bojovali.
Boleslav se po likvidaci bratra patrně domníval, že se mu podaří snížit tribut a další benefity, které odváděl Václav do Říše, a to z toho důvodu, že zařídil, aby se knížectví přiklonilo "k té správné" víře a pozvalo k jejímu hlásání "ty správné" kněze. Ošklivě se zklamal a přesvědčil se tím o tom, že křesťanství je ryze mocenskou záležitostí, a o nějakou víru či duchovno naprosto nejde. Takto se zklamali mnozí lidé už před ním a ještě více po něm, až u nás zvítězil krajně skeptický pohled na křesťanství jako ryze mocenský nástroj.
Nakonec všechny ty peripetie kolem náboženství na našem území vedly k tomu, že jsme nejateističtějším národem a státem v Evropě a snad i na světě.

Můžeme tedy konstatovat, že toho mnoho nevíme. Tušíme, že konflikt obou bratří byl zapříčiněn sporem o dědictví knížecího stolce. Podrobnosti ovšem nevíme, výše uvedené je jen hypotetická možnost. V každém případě byl stolec jen jeden a pretendenti dva, což prakticky vždy končí průšvihem a krveprolitím, případně předlohou pro tragickou divadelní hru s historickým námětem.
Faktem je, že Boleslav situaci vyřešil vlastně elegantně tím, že kilnul bráchu a pár jeho lidí, místo aby rozpoutal občanskou válku. A přes nepřízeň kronikářů můžeme soudit, že byl dobrým knížetem. Stejně tak i Drahomíra, podobně jako její syn Boleslav, nestála o rozpoutání nějaké formy občanské války a (patrně) se formující opozici okolo své tchýně jednou pro vždy zatla tipec jejím zavražděním.
Tradované a podle tradice vypočtené přesné datum Václavovy smrti, včetně roku, je pravděpodobně nesprávné a zkreslené tak, aby církev měla po dožínkách svůj svatováclavský svátek, nahrazující pohanské svátky rovnodennosti.