Úvaha svatovojtěšská

V současnosti jsme si se svatováclavským svátkem také připomenuli 1024. výročí vyvraždění Slavníkovců (28. 9. 995). 

Svatý Vojtěch

Svatý Vojtěch byl jedním ze synů vládnoucího Slavníkovského knížectví, které si počínalo zcela suverénně a bez ohledů na své konkurenty v české kotlině, tedy Přemyslovce.
Svatý Vojtěch se dal na církevní dráhu (nakolik dobrovolně a nakolik z důvodu, že mu nic jiného nezbývalo, není jasné). Důležité je, že to dotáhl až na stolec pražského biskupa (církevně spadalo slavníkovské knížectví pod Prahu). Tam se dostával do opakovaných konfliktů z vládnoucím knížetem. Opakovaně byl také z biskupského stolce vyhnán, většinou se uchyloval do Říma.
V Římskokatolické církvi zastával progresivistické názory a byl jedním z prvních, kdo na našem území prosazovali celibát kněží.
Jeho obdivovatelé prohlašují, že "zasadil český stát do kontextu světové" (tedy, alespoň evropské) politiky svými kontakty jak na dvoře císaře německé říše, tak i v Římě.

Trochu jiný pohled

Není úplně jasné, proč se ostatní původně nezávislá knížectví Přemyslovcům podrobila, zatímco enkláva Slavníkovců nikoli. Teorie na to jsou různé, od nemožnosti řešit tento problém ze strany Přemyslovců silou, na rozdíl od ostatních starobylých a původně na Přemyslovcích nezávislých rodů (což neodpovídá skutečnosti, jak ukázalo dobytí Libice a zmasakrování tamních obyvatel v roce 995), přes teorie, že šlo vlastně o přemyslovský úděl (historické doklady pro podporu takového tvrzení však neexistují, přestože byli Přemyslovci a Slavníkovci s vysokou pravděpodobností propojeni sňatky).
Původní historikové z 19. století se domnívali, že v Česku vznikla dvě zárodečná státní centra, která fungovala nezávisle na sobě, a až dorostla tak, že na sebe narazila, rozhodl boj mezi nimi. Někteří moderní historikové zase považují slavníkovskou enklávu za jakési "přes hlavu přerostlé" údělné knížectví, nicméně na něco takového nebyl v době od Bořivoje, kdy se přemyslovský stát ještě slavnikovského státu ani nedotýkal, do doby vlády jeho pravnuka málo času a o zřizování takového údělu a případném odboji údělníků by se objevila (minimálně v Kosmovi) informace.
Řekněme extrémní, leč možné, vysvětlení je, že Slavníkovci byli přímými potomky velkomoravských králů, kteří byli v určité době lenními pány přemyslovských knížat. Velká Morava na území Čech rozhodně zasahovala a její cíp v oblasti pozdějšího slavníkovského státu mohl (oddělen od hlavního území Velké Moravy tehdy téměř neprostupnou Českomoravskou vysočinou) přežít tamní občanskou válku a plenění maďarskými hordami, tak, jako tyto události přežil na Mojmírovcích závislý přemyslovský stát.
Tato teorie IMHO vysvětluje značnou zdrženlivost Přemyslovců vůči "nekalé konkurenci" v české kotlince. Feudální vztahy byly tehdy chápány jinak než nyní a jejich setrvačnost byla poměrně silná. Problematičnost ostatních teorií je dána právě tím, že obyčejného konkurenta by Přemyslovci zlikvidovali nebo podrobili už dávno. Další věcí je, že to vysvětluje i mlčení Kosmovo (Kosmas Velkou Moravu a církev, vzešlou z cyrolometodějské mise, jako stoupenec latinské liturgie téměř zcela ignoroval, většinu zmínek na toto téma dopsali až jeho opisovatelé a pokračovatelé jeho díla). Dalším problémem je, že slavníkovské panství nebylo pokřesťanštěno z Prahy, ale patrně nezávisle na ní. Pokud by jeho původními vládci byla nějaká vedlejší větev Mojmírovců, byla by samozřejmě křesťanská.
Boleslav I. měl v době vpádu Maďarů cca 1000 bojovníků, kteří se účastnili bitvy na Lechu, a přibližně stejný počet, který zlikvidoval druhý proud Maďarů na moravsko - slovensko - rakouském pomezí (přesné místo bitvy neznáme a o jejím načasování víme, že patrně o několik dní předešla bitvu na Lechu, protože krátce po jejím skončení dorazila na bojiště u Lechu zpráva o Boleslavově vítězství. Přemyslovský stát tedy disponoval cca 2000 ozbrojenci.
Námitkou proti "dvoucentrové" koncepci je, že by museli mít Slavníkovci stejný počet ozbrojenců (aby mohli reálně odolávat Přemyslovcům), a že 4000 ozbrojenců by česká kotlina neuživila. Problém je, že jednak k obraně stačí vojáků méně (taktické příručky od dob dřevních píší o dvojnásobné převaze, nutné k útočné válce), jednak mohli mít Slavníkovci nějaké území či spojence na severu Moravy, tedy mimo českou kotlinu (což by Kosmas asi zase zamlčel). Faktem je, že oslabení Slavníkovců o kontingent, který táhl s Otou III., zřejmě k úspěchu nečekaného útoku postačovalo.
Počínání sv. Vojtěcha pak nabývá při dvoucentrové (nebo dokonce  velkomoravské) koncepci zcela jiného kontextu. To nebyl reprezentant přemyslovského státu, kdo jednal s císařským dvorem, potažmo s papežskou kůrií. Byl to reprezentant konkurenčních Slavníkovců. Právě jeho "světovost" hrozila tím, že do "světového kontextu" bude zasazeno knížectví Slavníkovců, nikoli stát Přemyslovců. A že se Přemyslovci buď stanou lenně závislými na moci Slavníkovců (to by podporovala ona možnost, že Slavníkovci odvozovali původ od velkomoravských králů, jimž byl přemyslovský stát od doby Bořivoje lenně podřízen), nebo budou dokonce ze svého panství vypuzeni (jak to udělali Mojmírovci s Pribinou). Pokud by tento akt, ať už z těch či oněch důvodů podpořili císař i papež, byli by Přemyslovci v podstatě bez šance se jednak ubránit, jednak se dočkat nějakého obnovení svého státu.
O cíleném "zařazení do širšího kontextu" Slavníkovského knížectví svědčí i na Vojtěchovi zmíněná značně nezávislá (on ji mohl doporučit, ale nikoli nařídit) spoluúčast Slavníkovců na výpravě Oty III. do Itálie, navíc zřejmě nekonzultovaná s Přemyslovci.
Ta byla ovšem osudná dvěma momenty:

1. Jako varovný signál, že světská moc Slavníkovců začíná pracovat synergicky s politikou, kterou hlásal sv. Vojtěch
2. Došlo k oslabení posádky na Libici, které zřejmě fatálně přispělo k úspěšnému dobytí hradiště Přemyslovci.

Samotná akce

Ivan Lesný uvádí, že Boleslav II, podle kronikářů upadl do těžké nemoci, vypadající velmi vážně. Jako neurolog sází na zánět míšních kořenů, což je nemoc schopná vyvolat velmi těžký stav s obrnami (nemocný může ležet "jak placka"), který však postižený může přežít i za tehdejší úrovně lékařské péče (= krmení, přebalování a polohování kvůli proleženinám). Já bych nevyloučil ani např. těžce probíhající Lymeskou chorobu nebo jiný podobný infekt, z něhož se také může, stejně jako z toho zánětu míšních kořenů, člověk zcela zvetit, což se Boleslavovi II povedlo.
Nicméně situace byla jasná a hrozivá: Kníže ležel neschopen pohybu a patrně ani nebyl s to komunikovat, přičemž takovýto stav vedl v tehdejší době s vysokou pravděpodobností k úmrtí. Na to, že se kníže uzdraví, a dokonce do plného zdraví, by si v tehdejší době svou existenci nikdo nevsadil. Navíc byl dědicem stolce (Boleslav III., řečený Ryšavý) člověk zřejmě proslule neschopný (později se dvakrát dostal k moci a obě období jeho vlády skončila katastrofálně).
Družiníkům muselo být jasné, že přemyslovský stát pod vládou neschopného dědice bude perfektní kořistí pro slavníkovské konkurenty.
Právě bezprostřední existenční hrozba pro družiníky a jejich rodiny (kteří v lepším případě mohli očekávat pád na dno společnosti, v horším zmasakrování i s celými rodinami) byla podle Lesného, a já s ním zcela souhlasím, motorem akce "z řetězu utržené" (jak to popisuje Kosmas) knížecí družiny proti Libici.
Faktem je, že tato akce vytvořila prostor pro zplození Jaromíra a Oldřicha, z nichž ten druhý zachránil dynastii zplozením Břetislava. Ten byl navíc po létech zmatků s nekvalitními knížaty v čele státu silným a schopným knížetem a v podstatě vytáhl přemyslovský stát z průšvihů, do nichž se po smrti jeho děda propadl. On také převezl z Hnězdna ostatky sv. Vojtěcha do Prahy.
Epizoda z obléhání, kdy obránci požadovali den příměří na oslavu svatováclavského svátku a bylo jim odpovězeno, že "je-li vaším svatým Václav, je naším svatým Boleslav" ukazuje, že Slavníkovci byli patrně přívrženci spíše byzantské větve církve (což právě kompenzoval svými aktivitami sv. Vojtěch). Tato epizoda je také zpochyběním autentičnosti svatováclavské přílby (nehledě k tomu, že neodpovídá tvaru lebky knížete) a dalších svatováclavských relikvií, protože pro jejich uchování a uctívání na přemyslovském dvoře patrně neexistovaly podmínky. Situace se změnila až po vybudování "státotvorné" verze svatováclavského kultu (v podstatě opaku toho, v co věřil a za co bojoval sv. Václav), což nastalo později.

Další osud sv. Vojtěcha

Můžeme zpochybnit Vojtěchovu bilokaci, kdy během mše v Římě část jeho těla zaletěla do zpustošené Libice a provedla pohřební obřady nad čerstvě pobitými bratry (a snad i jejich rodinami), nicméně zcela jistě se sv. Vojtěch v Římě brzy dozvěděl o osudu své rodiny. Bylo jasné, že je v Čechách "persona non grata", a že se nemůže vrátit na biskupský stolec.
Pravděpodobně si tehdy i uvědomil, že právě on a nikdo jiný je příčinou událostí na Libici a že jeho přepínání struny s povyšováním významu Slavníkovců a jejich státu vyvolalo vyvraždění jeho rodu. Je velice pravděpodobné, že jeho, v podstatě intrikánské, aktivity zahrnovaly i osobní vlastnosti knížete Boleslava II (patrně sázel na jeho pobožnost, přes niž byl Vojtěchem coby biskupem manipulovatelný), ale s jeho onemocněním a následnou akcí jeho družiny ve stylu krysy zahnané do kouta s vysokou pravděpodobností počítat nemohl. Mohl tedy brát osud své rodiny jako trest za pýchu, že všechno zařídí a zvládne (v Praze si počínal velice arogantně).
Lze souhlasit s názory, že Vojtěchovo porušení posvátného místa pohanských Prusů nebylo omylem nebo nedopatřením (jako vysoce vzdělaný kněz své doby musel být schopen posvátná místa pohanů znát a též znát i zvyky a zákony s nimi spojené, tedy i trest smrti za neoprávněné vniknutí do posvátného háje), ale že to byla jakási forma sebevraždy.
I on, když se stal po přenesení svých ostatků z Hnězdna do Čech jedním z patronů přemyslovského státu, musel rotovat v hrobě jako hlavice soustruhu, protože tato role v podstatě negovala jeho celoživotní úsilí.

Takže sv. Vojtěch byl v podstatě dalším (po sv. Václavovi a sv. Ludmile) nešťastníkem, jehož osobnost byla v podstatě ukradena a zcela negována tak, aby to vyhovovalo zájmům přemyslovského státu a církve.