Výročí

Tento post je věnován výročí okupace Československa armádami států Varšavské smlouvy 21. 8. 1968. V podstatě tento akt znamenal předzvěst konce socialismu, tedy přesný opak toho, co si jeho aktéři přáli, případně to tvrdila oficiální propaganda.

Historie

Historie je velmi dobře známá: V Československu běžel jakýsi pokus o "humanizaci" socialismu, která by redukovala či eliminovala nevinné oběti systému i hrubé chyby, jichž se tento systém při svém fungování dopouštěl. S výjimkou několika málo, navíc málo vlivných, organizací nikdo nechtěl návrat k demokracii a tržnímu hospodářství.
V oblasti politiky byla ideálem jakási pluralita více stran, zaměřených na budování socialismu a případně podporujících různé a vzájemně si konkurující postupy (čili cosi jako KSČ A tým a KSČ B tým). Oficiálně existující další strany takové postavení neměly. V oblasti ekonomiky byla podpora smíšené ekonomiky, jakou bylo vidět v Jugoslávii, nicméně prvky smíšené ekonomiky měly do jisté míry i Maďarsko, NDR a Polsko. Lidé chápali, že úředník prostě není s to pochopit všechny vztahy, a spontánní tržní aktivity řadu potřeb společnosti pokryjí lépe.
Do této situace přišla okupace. Ta zahrnovala i únos představitelů KSČ i vlády do SSSR, i represe vůči rychle svolanému mimořádnému sjezdu KSČ.
Zahrnovala i krátkodobé vzepětí našich občanů v boji proti okupantům, kteří proti některým postupům byli zjevně bezbranní a desorientovaní.

Korekce

Faktem je, že když sem "rusáci" (byť to byli hlavně obyvatelé rusky nemluvících východních oblastí SSSR) vtrhli, a nadělali si palposty kolem velkých měst, tak nedodržovali ani základní hygienické předpisy, které měla Varšavská smlouva ve vojenských normách.
Zda to bylo nízkou úrovní velitelů nebo snahou vojáky nepopuzovat, nevím. Nicméně, když z oněch palpostů odtáhli do "dočasných sídel" ve vybraných kasárnách, bylo možné ony "sovětské šance" navštívit, nikdo tam nehlídal.
Takže bylo možné mj. konstatovat, že sovětští vojáci dělali pod sebe jako prasata v prasečáku. To potom do jisté míry podpořilo zvěsti, že do brněnského krematoria bylo naváženo několik náklaďáků "rusáckých" kadáverů denně, což by odpovídalo rozsáhlé epidemii střevních infekcí s nulovou léčbou ze strany armádních zdravotníků.
Aby bylo jasno: Až na výjimky tyto nemoci zvládne několikadenní udržování správné koncentrace vody a iontů v krvi infúzemi, střevo se zpravidla vzpamatuje samo, bez nějaké specifické léčby. Byť sověti, pochopitelně, antibiotika měli a měli snad i fágy proti choleře.
U nás takovou léčbu byl schopen zvládnout pro desítky pacientů i zdravotnický prapor na úrovni divize (jakási varšavskosmluvní obdoba známého M*A*S*H vojsk NATO). Na stejné úrovni také působila armádní hygienická služba, která by okamžitě po shlédnutí oněch pozic nařídila kopání latrín a sanaci terénu. To mělo být jednotné pro celou Varšavskou smlouvu (příslušné předpisy se překládaly z ruského originálu), takže ono selhání jde čistě a jen na úkor velení okupantů.
Nicméně jsou oni vykazovaní mrtví, kterými soudruzi zaplatili za poskytnutí "bratrské pomoci", budou asi OK, pokud budeme akceptovat ztráty okupačních vojsk při této akci, nicméně nešlo o ztráty bojové, ale epidemiologické. A možná jich bylo i více, než kolik sami sověti přiznávali. Dokážu si představit, vzhledem k mizernému velení, i tu a tam vzájemné postřílení se okupantů.

Záhada

Opravdovou záhadou je pro mě informace přímo ze SSSR. Tatínek se později na stáži v SSSR dostal do kontaktu s kolegou, jehož syn se prý účastnil srpnové okupace. Ten tvrdil, že jednotka jeho syna se dostala do jakéhosi střetu, a že "děvuška s pulemjotom" na kostelní věži část této jednotky postřílela.
Jistěže můžeme počítat i s tím, že syn byl "agitačně zblblý", a že celý tento incident byla jen sovětská propaganda. Přikláním se ale k tomu, že by mu to otec (z důvodu řeči těla atd.) prostě neuvěřil, nebo by došlo i k propíchnutí této propagandy v rodinném kruhu. Za daleko pravděpodobnější ovšem považuji, že nějaká sovětská jednotka se v tom srpnu 1968 skutečně dostala do ohně a její část padla.
Pro onu druhou alternativu je to ovšem těžké: Zcela jistě k takovému incidentu nedošlo u nás, to by okupační i pozdější normalizační orgány rozmázly coby argument pro okupaci z důvodu rozběhlé "kontrarevoluce". Místo toho se museli soudruzi goebbelsové spokojit s vydáváním natáčení filmu "Most u Remagenu" v severočeském kraji za důkaz přítomnosti jednotek NATO, připravených podpořit "kontrarevoluci".
Zbývá tedy nějaké dobývání "ohněm a mečem" kterési části samotného SSSR. Faktem ovšem je, že jsem se nikdy, ani náznakem, nesetkal s informací, kde že by v té době došlo v SSSR k nějakému incidentu, vedoucímu k dobývání sídel povstalců Rudou armádou. Je to prostě jedna z mnoha nevyřešených otázek dějin SSSR.

Důsledky

Krátkodobě jistě bylo zlikvidováno reformní hnutí, které nijak neohrožovalo podstatu socialismu jako takovou. Naopak, mohlo tehdy již poněkud se rozkládající socialismus částečně stabilizovat.
Dlouhodobě ovšem ovšem způsobila srpnová okupace pravý opak: Vyvolala u mas lidí přesvědčení, že socialismus se nijak reformovat nedá, a že jedinou možností odchodu od normalizačního režimu je jeho pád. Tento režim sice na jedné straně praskal pod zoufalou potřebou ekonomiky udělat cosi se stále rigidnější a nefunkčnější ekonomikou, na druhé straně byl ovšem udržován v co nejrigidnější podobě "veterány" posrpnové kolaborace s okupanty, jako byli G. Husák, V. Biľak a mnozí další. Ti prohlašovali, navzdory gorbačovskému kvasu v SSSR, že "Poučení z krizového vývoje ..." stále platí. A to i v době, kdy se Gorbačov explicitně odvolával na Pražské jaro.
Šlo to dokonce tak daleko, že soudruzi cenzurovali některá čísla sovětského časopisu Sputnik (některým našim občanům chodil na předplatné, jinak byl k mání na vybraných novinových stáncích a ve vybraných trafikách) jejich zabavováním na hranicích. Nemohl jsem si na to nevzpomenout, když současní vládní soudruzi začali cenzurovat některé ruské časopisy, mj. i ten nešťastný Sputnik. Pro nás, co jsme zažili éru Gorbačova, se tím vybarvili coby přímí následníci režimu, který jsme vycinkali klíči v roce 1989.
Nicméně ono výše zmíněné přesvědčení mělo ještě jakési upřesnění ve smyslu: "Dokud bude sovětský režim silný, nic se s tím nedá dělat. Jakmile bude oslabený, bude to příležitost odejít od něj, a tentokrát již žádné reformy, ale poctivou demokracii a tržní hospodářství."
Z tohoto důvodu jsme uvítali Reaganův program "Hvězdných válek", protože z křiku sovětských goebbelsů bylo jasné, že SSSR už na funkční odpověď nemá. Proto jsme uvítali zjevný spor J. Andropova se sovětskou gerontokracií. Koloval dokonce vtip, že do Prahy došel ze sojůzu telegram: "KSČ ROH JA", který byl nakonec vyluštěn: "Krásné skončily časy, rychle opusťte Hrad. Jirka Andropov".
Po Andropovovi přišel ještě Černěnko z původní brežněvovské squadry, ale krátké (cca roční) epizody Andropova  (údajně zemřelého na otravu olovem, dodaným v kulkách skrz kůži) a senilního Černěnka pak vedly jen k dalším vtípkům o "nejoblíbenějšímu seriálu Československé televize: 'Pohřeb sovětského státníka'".
A poté tedy přišel Gorbačov, který v podstatě už pro nás neznamenal nějakou možnost "zlidštění socialismu", ale jen jeho totálního zavržení.

Co dál

Paradoxně dosud koketuje se socialismem "elita" západních zemí, včetně "elity" EU. Tito lidé se domnívají, že jsou chytřejší než Brežněv, případně Gorbačov. Pro jistotu se vyhýbají vzpomínkám na J. Andropova, který nechal korupčníky z řad sovětských politiků nemilosrdně střílet. Pokud by se totiž do čela EU dostal někdo takový, mohli by se sejít u zdi mnozí EUropolitikové.
Pochopitelně, tito lidé nejsou a nemohou být chytřejší než sovětští budovatelé socialismu. Stejně jako ti vedli SSSR, vedou oni i EU stylem "od desíti k pěti", protože na nic jiného nemají. Je otázka, zda by dokázal socialismus zachránit někdo opravdu schopný. Jsem přesvědčen, že spíš nikoli. Že by takový člověk maximálně pochopil, že se s tímto režimem nic kromě jeho řízené likvidace dělat nedá. A nesnažil by se o prodlužování jeho agónie a spíš by provedl cosi jako euthanásii.
Další věcí je, že příčetnými v rámci EU jsou spíše obyvatelé zemí bývalého východního bloku, kteří zažili socialismus na vlastní kůži. Takže spíš "staří desoláti se zkaženými zuby", jací u nás zažili příjezd "bratrské pomoci proti kontrarevoluci". Ostatně, Maďaři mají "svůj" rok 1956, východní část Německa zase rok 1951 a Polsko rok 1981. Takže my, z Visegrádu, víme, co je socialismus zač, a nechceme ho. Ani v Bruselské variantě, opentlené ekonesmysly.
Naštěstí Brusel neoplývá mnohamilionovou Rudou armádou, a v současné době, kdy je v USA u moci D. Trump, nemá ani moc šancí na výpůjčku amerických hochů. Naopak, Trump jasně dal najevo, že bruselský prosocialistický režim, podobný Demokratům v USA, nemusí a nepodpoří ho.
Je tedy jasné, že naším programem by mělo být rozbití EU a odchod z ní, ideálně v takovém rozsahu (Visegrád +), že by vznikla ekonomicky silná skupina států, +- odpovídající podunajskému soustátí, které fungovalo v Evropě od nástupu Jagelonců na náš trůn až do pádu Rakousko - Uherské monarchie. A faktem je, že s obyvateli tohoto soustátí máme více společného, než třeba s obyvateli západu Německa nebo Belgie.
Dovolím si na závěr malý bonmot: Bývalé části tohoto soustátí údajně poznáme za nedělního dopoledne, podle bouchání, zaznívajícího z oken obytných domů: To místní hospodyňky naklepávají plátky masa na vídeňské řízky k nedělnímu obědu.

Od oné problematické okupace v roce 1968 tedy vede cesta přes zavržení socialismu, i reformního, v roce 1989, a chtě nechtě vede i k zavržení současných marxistických hámotin, které nám vnucuje současná, marxistickou rakovinou prolezlá, EU, byť se dnes ten marxismus kamufluje zelenou.