Úvaha slunovratová

Dnes slavíme Vánoce.
Jedná se o svátky slunovratu, který nastal už 21. 12. Naši předkové slavili tedy nikoli nejzazší bod zimního poklesu sluneční dráhy směrem k jižnímu obzoru, ale až okamžik, kdy bylo jasné, že se "Sluneční bůh", ať už mu říkali jakkoli, skutečně na své dráze vrací zpět k severu a světlo i teplo budou narůstat (bez ohledu na to, že vývoj teplot počasí za sluncem zaostává o něco více než měsíc, takže nejstudenější bývá přelom ledna a února).
Křesťané tento svátek propojili s narozením svého "bohočlověka" Krista až dodatečně. V počátcích slavili výročí jeho narození v jiném ročním období. Bylo to mj. proto, že v oblasti, kde křesťanství vzniklo, Palestině, je slunovrat podstatně méně významnou částí kalendáře. Tamní podnebí umožňuje u řady plodin daleko větší "stupeň volnosti" než podnebí střední Evropy. Běžně zde nacházíme stromy, které současně kvetou a současně mají zralé plody (především některé citrusy), podobně lze i některé plodiny úspěšně sít i sázet po podstatnou část roku (zejména, je-li vyřešeno zavlažování polí).
V našem zeměpisném pásmu jsou "okna" pro výsev či výsadbu zemědělských plodin velice úzká a je nutno velice úzkostlivě (zpravidla s přesností na několik málo dní) dodržovat agrotechnické lhůty pro jednotlivé plodiny. Zejména důležité je to v extenzívním hospodářství, kdy byla relativně malá možnost pomocí intenzívního hnojení, zavlažování a jiných technologií kultuře rostlin, rostoucí mimo optimální dobu, pomoci.
Z tohoto důvodu byl u evropské populace slunovrat fixován daleko více než u populace středomořské a s expanzí křesťanství na sever bylo nutno proti tomuto "pohanskému" svátku učinit nějaké zásadní opatření. Tím byl přesun doby narození křesťany uctívaného bohočlověka na období pohanských svátků, které tím měly upadnout do zapomění. V souvislosti s tím církev zakazovala řadu činností a obřadů, které jsou v současné době vnímány jako integrální součást Vánoc. Například zdobení stromků je zvyk púvodně pohanský (a pocházející z doby, kdy Slované a Germáni tvořili jeden lid) a v Evropě byl resuscitován až ve druhé polovině 19. století. Původně naši předkové zdobívali stromy živé, rostoucí, pěstované v posvátných hájích. Začínáme se mu blížit zakoupením živých stromků v květináči, které posléze zasadíme, a ještě více zdobením stromků v předzahrádkách. I věštění z olova, vosku, z díry, vysekané v ledu (viz Erbenův Štědrý večer) apod. mají předkřesťanský základ, což tušil i zmíněný buditel, ač katolický kněz. Také proto poslední zmíněnou aktivitu odmítá, a je docela zajímavé, že ji odmítá nikoli coby nefungující pohanství, ale právě proto, že funguje a člověk může získat "strašlivou jistotu" ohledně své budoucnosti. Bezděky tím předvádí, že křesťanství není s to oponovat pohanství po věcné stránce, ale pouze "hrou na city".
Pochopitelně, i Santa Claus se soby pochází z doby předkřesťanské, byť k nám dorazil paradoxně od podstatně křesťansky religióznějších Američanů.

Dnešní podoba Vánoc je tedy mixem tradičních pohanských obřadů, tu a tam přestříknutým křesťanským nátěrem. Je proto dosti paradoxní, že příslušníci některých nekřesťanských a netolerantních konfesí proti nim vehementně prostestují coby proti něčemu křesťanskému. Na druhé straně - proti pohanským obřadům by prostestovali patrně ještě intenzívněji.
Takže si je užívejme, dokud můžeme. A věnujme tichou vzpomínku všem těm, kdo si je užívat pod drastickými tresty nemohou.