Kauza restituce

O restitucích se vyjadřují mnozí, nicméně naprostá většina těchto vyjádření je buď záměrně nebo v důsledku nekvality vyjadřujících se, informační šum.
Celý tento problém má více aspektů, které se odlišují a je nutno je odlišit, a to i v případě, kdy se mohou sejít na jednom konkrétním objektu.

1. Vrátit, co bylo (komunisty) ukradeno.
S uvedenou tézí nemám naprosto žádné problémy. Problém mám ovšem s tím, že v řadě konkrétních případů církev není schopna doložit, že jí to patřilo před 25. únorem 1948, případně, že jí to patřilo vůbec.
Církve (a především ŘKC a její dílčí subjekty) už opakovaně žádala o nemovitosti, o které musela přijít již za Masarykovy pozemkové reformy (protože při ní byl stanoven určitý strop pro vlastnictví pozemků, takže pokud by měla "restitucemi" získat víc, musí v tom být nějaký podvod). Některé řády se domáhaly i objektů, které zestátnil už Josef II.
Utajování seznamů vracených objektů a snaha o co největší urychlení "vracení" bez důkladného ověření vlastnictví k rozhodujícímu datu vzbuzují podezření, že je snaha, aby církve (a především ŘKC) nabyly i takového majetku, který jim komunisté nezabavili (případně který nikdy řádně nevlastnili).

2. Způsob nabytí majetku církvemi
Faktem je, že církve (a opět především ŘKC) nabyly naprosté většiny majetku, který mají nebo chtějí dostat, naprosto amorálními a zločinnými způsoby (a výjimkou nejsou ani zločiny, které jako takové byly chápány i v době, kdy se to stalo). Amorální je už samé hlásání existence jakéhosi "boha", kterou církve nedokázaly nikdy přesvědčivě dokázat. A, pochopitelně, to se přenáší i na jakékoli benefity s hlásáním této víry spojené. To, že někdo prohlašuje, že v (křesťanského) boha věří, rozhodně není důkazem jeho existence. Je to maximálně důkaz úspěšného vymývání mozků v kostelích a rodinách věřících. Nehledě k tomu, že na světě je podstatně víc (asi trojnásobek) lidí, kteří na křesťanského boha nevěří, než těch, kteří na něj věří, takže cosi abnormálního je tato víra, nikoli nevíra.
Další věcí je, že ŘKC jako původně jediná a poté po značnou část naší historie (do roku 1918) státem významně preferovaná měla monopol na řadu úkonů, které obyvatelstvo muselo povinně absolvovat (od křtu až po poslední pomazání). Ty buď měly pevnou taxu, nebo bylo jejich zaplacení "dobrovolně povinné", jak to známe z nedávno minulé éry coby např. "odběr stranického tisku". Jestliže jsme po roce 1989 zabavovali i ten majetek KSČ, který byl pořízený prokazatelně za vybrané stranické příspěvky, odůvodnili jsme to tím, že příspěvky se odvíjely od výše platu a komunisté byli z titulu svého členství na lépe placených postech. Proto je stejně nemorální vracet podobně legálně pořízené nemovitosti i církevníkům.
Pochopitelně, třešničkou na dortu je nabývání církevního majetku vyháněním jinověrců, organizováním inkvizičních procesů (a zabavováním majetku jejich obětem) a podobnými aktivitami, z nichž některé byly i podle tehdy platných zákonů ilegální, ale církev byla příliš mocná na to, aby mohla být účinně obžalována.

3. Co s nabytým majetkem budou dělat
Církve působí sociálně destruktivně po celou dobu naší historie, a (zejména ŘKC) ani se příliš netají se spojenectvím s nepřáteli našeho národa i státu. Je proto otázka, zda jim vůbec něco dávat, tedy i výjimky z předchozích bodů.
Římskokatolická církev spolupracovala s rakouským státem na snaze o odnárodnění a zgenocidování českého národa, a rozhodně není žádná její zásluha, že se to nepovedlo. Spolupracovala se všemi totalitními režimy, které jsme na našem území měli, od relativně liberálního rakouského císařství přes nacistické okupanty a nakonec spolupracovala i s těmi komunisty, kteří ji "okradli". Šlo to tak daleko, že používala komunistický režim jako nahaněče věřících do kostelů (např. tím, že faráři "řešili" spolu s církevním tajemníkem okresního nebo krajského výboru KSČ - a následně s STB - různé neortodoxní náboženské skupiny na svém teritoriu). Na druhé straně byla ochotna rukama jednotlivých farářů poskytovat zmíněným tajemníkům svodky o názorech věřících, získané ve zpovědnicích (byť je jasné, že byli faráři jak horliví tak i tací, co se to snažili nějak sešvindlovat).
Církev se v zásadě chová jako prostitutka - uspávačka, která poté, co byla usvědčena z okradení zákazníka, po něm chce ještě navíc příslušnou taxu za provedené sexuální služby. Pokud by tedy někdo měl morální nárok na majetek zabavený komunisty, tak by to byli pouze příslušníci "podzemní církve", která působila v ilegalitě a striktně proti komunistickému režimu (a s níž se ŘKC nedokázala po roce 1989 rozumně a čestně vyrovnat). K tomu poslednímu: Byl jsem na různých fórech katolíky zakřikován, že to je vnitřní věc církve. V tom mají zcela jistě pravdu, nicméně oni chtějí moje peníze a tenhle kostlivec v kostelní skříni ukazuje názorně, do jaké mravní žumpy by měly ty peníze přijít.
Klerikálové se netají také tím, že by rádi dostali naši společnost do stavu před josefínskými reformami, což byl sice kalendářně již novověk, ale vzhledem k zaostalosti Rakouska zde vládly v zásadě pozdně středověké poměry. I to je argument proti tomu, aby se církvím, a zejména ŘKC, cokoli dávalo.

Církevní "restituce" tedy představují dost komplexní soubor problémů. Přitom jednoznačně přavažují argumenty proti obdarovávání těchto organizací na úkor společnosti. Byť postaveném jako "vracení ukradeného majetku".