A přece se to chystalo předem!

V souvislosti s kulatým výročím 17. listopadu 1989 (které upozadilo rovněž kulaté výročí událostí v roce 1939) se objevila řada úvah na téma, nakolik byly tyto události spontánní vzpourou lidí, nakolik v tom hráli roli disidenti a nakolik se na tom podílely "pěrestrojkově" či jinak proti komunistické gerontokracii zaměřené proudy uvnitř samotného režimu.
Dovolím si k této diskusi přispět svým zážitkem, který se sice neodehrál 17. 11. 1989, ale má k němu zcela zjevně jakýsi vztah.
O výročí "Vítězného února" v roce 1989 jsme byli "dobrovolně povinně" (tento termín mladším čtenářům doporučuji, aby si ho zapamatovali, nebudou muset, odhadem, dle současného vývoje v EU asi tak z deset let, alespoň pracně vymýšlet něco podobného, stejného významu) celé pracoviště vyhnáni na hlavní městské náměstí, kde se konala velkolepá oslava onoho naprosto nekulatého výročí. Přitom rok před tím akorát stálo pár milicionářů před pomníkem masového vraha u "bílého domu", kutálka zahrála pár odrhovaček a bylo to odbyté.
Vedle mě za té slávy stojící asistentka z katedry marxismu leninismu (znali jsme se dlouho ze SSM, inu "staré struktury") prohodila něco ve smyslu, že se sama diví, proč se na tak nekulaté výročí dělá tak obrovská oslava. Já jí, políben snad múzou Jasnozřelkou, odvětil: "No co, třeba už je to naposled."
Ona vypleštila hrůzou oči a celou cestu z té slávy zpět na fakultu do mě dula, v tom stresu víc rodnou slovenštinou než česky: "Tý vole, veď ty, čo stáli za náma, to boli tajní! Čo z toho bude!"
A pak, pochopitelně, přišel Velký Sametový Listopad.
Takže si dovoluji na základě té monstrózní oslavy nekulatého výročí "vítězného února" vyslovit doměnku, že i v prorežimních strukturách se s minimálně půlročním předstihem cosi dělo. Že snad některá frakce (možná na úrovni krajského výboru KSČ) těmi monstrózními oslavami chtěla něco ukázat - buď moc, nebo alespoň "ideovou pevnost". A zcela jistě by něco takového neukazovali disidentům.