středa 13. června 2018

Plastové hovadství

EU se rozhodla "bojovat proti plastu". Jako ve všech ostatních případech podobných aktivit dokázala dobrou a smysluplnou věc obrátit v pravý protiklad.

Antihrdina

Ve dvou svých románech (třetí díl série je v rozepsaném rukopise) mám negativního hrdinu, či spíše antihrdinu, který má od přírody talent i pozitivní věci udělat tak, že výsledek je jednoznačně negativní.
Mohl bych se nafukovat pýchou nad svou jasnozřivostí, protože první z nich vyšel ve velmi raných devadesátkách, kdy se teprve začalo diskutovat o našem vstupu do EU. Takže jsem při psaní nemohl tušit, že takovýmto antihrdinou, byť kolektivním, je tato organizace (respektive její vedení). Nicméně v době, kdy se do ní vstupovalo, jsem byl už dostatečně informován o kladech a záporech této organizace a hlasoval proti vstupu.

EU

Už jsem tu vícekrát konstatoval, že historie EU je historií promarněných příležitostí, kombinovanou s "obludáriem" debilních rozhodnutí a opatření.
Evropská jednotící organizace byla úspěšná jen v době, kdy měla čistě ekonomický charakter a fungovala na bázi ekonomických (a tedy racionálně odvoditelných) opatření. Jakmile se do aktivit této organizace začala plést ideologie, respektive levičácký politický aktivismus, tak to šlo celé do kopru.
Postlisabonská EU je jednoznačně určena ke zkáze, nikoli proto, že by ji rozbíjeli "zlí xenofobové a fašisté", ale proto, že hyperregulace znemožňuje v řadě oblastí ekonomiky jakoukoli smysluplnou aktivitu. Tím se ekonomická situace EU zhoršuje i v obdobích, kdy je kapitalistická ekonomika ve fázi konjunktury (jak je tomu v současné době).
EU ještě neskolabovala proto, že staré státy žijí z toho, co dokázaly nahromadit za časů fungující EHS, postsocialistické země zase z výsledků konkunktury mezi pádem socialismu a vstupem do EU, nicméně v řadě oblastí a dílčích situací nyní vyžírají i to, co bylo vytvořeno padlým režimem/režimy.
Jen jeden příklad: Kdybychom nezdědili po éře komunismu velmi rozsáhlý bytový fond, byli bychom na tom s bydlením podstatně hůř, než nyní jsme. A neměli bychom sebemenší možnost situaci napravit, protože ekonomické prostředí (ale také politické - viz z EU podporovaní ekofašisté) nějaké rozsáhlejší a koordinované výstavbě jednoznačně nepřeje. Představa, že bychom postavili taková rozsáhlá sídliště, jaká se u nás stavěla v 70. letech minulého století (a jaká by mladé rodiny tč. bez reálné šance na byt zcela jistě dokázaly zaplnit, alespoň v sousedství větších měst) je naprosto nereálná a ekonomické prostředí EU spolu s nejrůznějšími politickými restrikcemi je toho jednoznačně významnou (ale spíš hlavní) příčinou. Můžeme se jistě tázat, zda to není záměr, protože rodiny, které nejsou schopny sehnat samostatné bydlení, zpravidla zůstávají bezdětné.

Plasty

Již několik měsíců jsme byli krmeni katastrofickými články o tom, jak šíleně plasty škodí životnímu prostředí. Naprostá většina uvedených článků ovšem byla zkreslující a demagogická propaganda. Líčily v naprosté většině krajní a pro celý problém atypické případy.
Byla to ovšem příprava na "boj proti plastům", který EU začala vyhlašovat v těchto dnech a o němž lze předpokládat, že bude v nějaké naprosto idiotské podobě i realizován, protože volení zástupci na úrovni EU jednak mají velmi malé pravomoci k zastavení podobných fašistoidních fantasmagorií, jednak je míra jejich zodpovědnosti vůči voličům výrazně nižší než v případě zastupitelů na úrovni států nebo jejich územně správních jednotek.
Již nyní se ovšem provalilo, že podíl států EU na "zamoření" světa plasty je naprosto marginální. Hlavním znečišťovatelem přírody na poli plastů jsou státy třetího světa s přicmrndáváním USA.
Opatření budou, pochopitelně, zaměřena na vykrádání kapes občanů EU naprosto neracionálními aktivitami, které ničemu nepomohou (a dokážu si představit, že v řadě konkrétních situací bude jejich dopad spíše negativní).
Soudruzi blekotají např. o zálohování plastových lahví. Tento systém znám z vlastní praxe z Německa (protože tam máme nějaké příbuzné). Funguje tak, že na každé láhvi je vytištěn unikátní čárkový kód, jehož přečtením čtečkou vracecího automatu získá občan nárok na vrácení zálohy. Problémy jsou zde dva:
  1. Láhev nelze vrátit kdekoli, kde prodávají příslušný nápoj, nebo nápoj ve stejném druhu lahví, jak je tomu u nás např. u skleněných lahví od piva. Láhev je nutno vrátit ve stejném typu obchodů (stejném obchodním řetězci nebo obchodu, patřící do stejné skupiny obchodních řetězců), a to ještě v širší lokalitě. Pokud bychom přenesli tento systém do ČR, tak láhev od Kofoly, zakoupená v Albertovi v Brně, by se dala vrátit pouze v Albertovi nebo v obchodě se stejným majitelem (nebo s majitelem, který má o tom s Albertem smlouvu) na území Jihomoravského kraje, a to ještě ne úplně všude. Kdo např. cestuje a koupí si pití někde na benzínce nebo v blízkosti parkoviště, tak má smůlu, zálohu zpět nedostane.
  2. Pravdpodobně zcela záměrně je čárkový kód vytištěn vodorozpustnou barvou, takže může být znečitelněn naprosto běžnou manipulací s lahví. V některých případech stačí láhev vytáhnout z ledničky a nechat orosit a dopustit, aby vzniklé kapky stékaly přes čárkový kód a rozpily ho, a láhev nelze vrátit (tedy tak, aby za ni človek dostal zpět zálohu).
Celý ten systém je tedy založen na tom, že určité procento lahví nebude možné vrátit a dostat zpět zálohu a z této zlodějiny (protože o nic jiného se fakticky nejedná) je i financován.

Racionální aktivity

Jistěže by bylo možné na úseku ochrany před plasty vyvinout i racionální a fungující aktivity, které by nesloužily jen jako penězovod do kapes úředníky EU vybraných osob a společností.
Již dávno existuje (a opět jsem již o tom psal) možnost vyrábět fólie a další výrobky z jedné frakce škrobu. Tyto výrobky se v přírodě rozloží během krátké doby (několik dní až týdnů v závislosti na vlhkosti a teplotě) na polysacharidový prášek, který prokazatelně umějí "sežrat" v půdě se běžně vyskytující bakterie.
Problémem je, že významným zdrojem oné frakce škrobu jsou geneticky modifikované brambory (a šlo by takto modifikovat jistě i další rostlinné zdroje škrobu), protože v přírodních škrobech se uvedená složka vyskytuje pouze jako minoritní podíl. A jsme u EUrohovadství, bojujícího "proti zlu GMO", v jehož rámci je populace systematicky bombardována po mnoho let fake informacemi o jejich škodlivosti. Je potěšitelné, že v zemích bývalého východního bloku těmto fake podléhá podstatně menší procento populace než v případě méněcenných blbů, žijících ve "starých" státech EU.
Zcela jistě by se daly, a i s nějakou dotací, vykupovat plasty ze států, které jsou hlavními světovými znečišťovateli, a v EU je zpracovávat (je to sofistifikovaná průmyslová činnost, na niž jsou obyvatelé států, v nichž tento odpad vzniká, prakticky nepoužitelní). To by ovšem bylo cosi racionálního, přineslo by to pozitivní ekonomický dopad (jak státům EU, tak i zemím třetího světa), a tudíž je to něco z pohledu EUroúředníka naprosto nežádoucího.
Zcela jistě zásadním problémem je i to, aby se plasty, které se do prostředí již dostaly, nějakým způsobem rozložily. Na čemž se začíná pracovat, ale opět mimo EU, protože ta má v biologickém výzkumu restrikce, srovnatelné se SSSR za éry Lysenka.
Věnuji pietní vzpomínku jednomu výzkumníkovi z Brna z 80. let, který pro úplně jinou činnost zakoupil za drahé devízy plastové Petriho misky, a ty mu cosi sežralo. On tenkrát, v pochopitelném afektu (objednání a doručení v podmínkách reálného socialismu vyžadovalo několik let perné práce), vše zlikvidoval. Teprve dodatečně mu docvaklo, že takový mikrob, který žere plast, by mohl být zlatým dolem. Nicméně nikdy se mu, ač nabíral materiál ze stejných míst a komodit, tento kmen již nepodařilo zachytit. Říká se, že jeho duch dodnes bloudí, bledý a téměř průhledný, po chodbách objektu, kde se tehdy nalézalo příslušné výzkumné pracoviště, a tiše kvílí.
Nicméně bakterie schopné sežrat plast, a dokonce schopné to udělat třeba v depotech na oceánském dně, existují a běží výzkumné programy na zefektivnění jejich schopnosti narušovat tyto materiály (vyšší rychost a širší spektrum sežratelných plastů). Ovšem, mimo zaostalou a zaprděnou EU.
Produktem takového "žraní" jsou v některých případech podobné plyny a další energeticky bohaté látky, jaké vznikají v bioplynových reaktorech, tedy látky využitelné k výrobě tepla, nebo dokonce elektřiny. Zcela jistě by se tedy daly fermentory s takovýmito bakteriemi přidat do spektra "alternativních zdrojů energie" - řekněme si to upřímně - jako jeden z mála, ne-li jediný, ekonomicky a ekologicky racionální takovýto zdroj. Což je ovšem pro EU při rozhodování o zavedení něčeho takového jasnou kontraindikací.

Kauza plasty tedy ukazuje, jako mnohé jiné, které už proběhly (a nelze pochybovat o tom, že podobný průběh bude mít i jakákoli kauza podobného typu v budoucnosti), naprostou neschopnost EU řešit racionálně jakýkoli problém. Je opět argumentem pro czexit.

Žádné komentáře:

Okomentovat