V Saské Kamenici se patrně stala rasistická vražda

Ne, nehodlám opakovat bláboly multikulturalistů, liberálních demokratů a podobné fašistoidní lůzy. V Saské Kamenici byl zavražděn naturalizovaný německý občan kubánského původu, legální imigrant, plně integrovaný do německé občanské společnosti. Vrahy byli muslimové, kteří hlásají a praktikují starozákonní rasismus podle barvy pleti (převzatý vyznavači Koránu), podle něhož jsou lidé jako tato jejich oběť méněcenní a určení k fyzické likvidaci.

Není imigrant jako imigrant

Fašistoidé to silně popírají, ale je obrovský rozdíl mezi těmi imigranty, kteří mají zájem a snahu se přizpůsobit cílové společnosti a ve větší či menší míře se jim to i daří, a těmi, kteří takovouto integraci odmítají a naopak požadují, aby se cílová společnost přizpůsobila jim.
Jistěže existuje rozdílná výchozí pozice, imigranti z jedné evropské země do druhé (typicky naši imigranti, prchající před terorem Rakousko-Uherska, nacistů nebo komunistů) byli v cílových státech v pozici lidí s velmi podobnou kulturou a jejími hodnotami, zatímco imigranti z jiných kontinentů byli v situaci obtížnější. Na druhé straně ovšem existuje i faktor motivace a snahy, kdy se podařilo do společnosti zaintegrovat i obyvatele zemí asijských a afrických (v případě oné oběti rasistického útoku i země z Karibiku), aniž by došlo k nějakým výrazným problémům.
Podobnou situaci můžeme, konec konců, vidět i u nás, kdy např. Ukrajinci jsou většinou do naší společnosti dobře zaintegrováni a dokud nepromluví, tak v nich nepoznáme cizince (a jejich děti nepoznáme ani potom), zatímco Romové, kteří jsou na našem území někdy od 15. století, se do naší společnosti nedokázali zaintegrovat ani za těch skoro 600 let. A pokud ano, tak jen "odpadnutím od romství". Takže ti, kteří nedokáží odmítnout romskou etnicitu a splynout s majoritní společností, dodnes vytvářejí paralelní společnost se všemi negativy s tím spojenými (pro majoritu i pro ně samotné).
A ještě horší situace je s muslimy, kteří zcela nepokrytě hlásali a hlásají, že jejich cílem je přeměna našeho státu na islámskou republiku po vzoru Íránu, případně Islámského státu, případně území Afghánistanu pod vládou Talíbanu.

Praktické důsledky

Naprosto zásadním důsledkem uvedeného faktu je skutečnost, že imigranty prostě musíme třídit na ty, kteří se mohou s vysokou pravděpodobností (100% pravděpodobnost zcela jistě není ani u navrátilých potomků českých emigrantů) mohou do společnosti zaintegrovat, a ty, u nichž je takováto integrace silně nepravděpodobná (i když jistě i zde nejsme na plných sto procentech, jen se jim limitně blížíme). Nejde o žádný rasismus, ale o kulturní kompatibilitu či nekompatibilitu a jistě i o individuální morálně volní vlastnosti (které jsou v extrémní podobě zdrojem onoho nepatrného procenta zaintegrovatelných muslimů).
Důkazem je právě ona v perexu zmíněná oběť islamistických násilníků v Saské Kamenici, která to musela mít jak z důvodů jazykových (přechod ze španělštiny do němčiny), kulturních (přechod ze socialistické totality do jakžtakž tržní a jakžtakž demokratické společnosti) i vzhledové (černoch, resp. černošský míšenec v "bílé" společnosti). A přesto to šlo a šlo to i v tom Sasku, které je liberálně demokratickými fašistoidy prohlašováno za "nejrasisitičtější část Německa".
A přes jeho barvu pleti a další vizuální odlišnosti povstali "bílí rasisté" k odvetě za jeho zavraždění (ovšem s tím omezením, které už jsem vícekráte zmínil, že klerofašistická vláda udělala z Německa sud prachu, iniciovatelný i případem, jaký by za jiných okolností, a bez onoho kontextu "sudu prachu", nevzbudil mezi jeho občany širší zájem nebo dokonce pozdvižení v ulicích).
Zcela jistě můžeme poskytnout pomoc i těm nezaintegrovatelným, ale u nich musí být jasně definováno, že jen v situaci, kdy jsou opravdu ohroženi (naprostá většina imigrantů islámského vyznání k nám přichází ze států a oblastí, kde tomu tak není). A měli bychom rozlišovat mezi ohrožením důvodným a nedůvodným (např. můžeme se zastat šíity, pronásledovaného sunity, ale nevidím důvod poskytovat azyl osobě, důvodně podezřelé z obecné kriminální činnosti, jako jsou drogy, loupeže, vraždy apod.).
Opět: Naprostá většina "pronásledovaných Syřanů" patří k islámistickým extrémistům, bojujícím proti relativně tolerantnímu a lidskému režimu presidenta Asada, v němž mají jakási práva dokonce i nemuslimové. Jejich ochrana a poskytování pomoci není nepodobná k činnosti organizací, které po druhé světové válce pomáhaly unikat před spravedlností nacistickým zločincům a vyvrhelům. Takže nevládky angažující se na tomto poli lze přirovnat k organizacím typu ODESA nebo Stille Hilfe.
Neměl bych ani problém s odmítnutím islámského imigranta, byť ohroženého na životě, který se v předchozím životě účastnil islámistických represí proti nemuslimům nebo neortodoxním muslimům, jako jsou např. členové náboženských policií a podobných složek islámistických států (v Íránu třeba Revolučních gard). Pokud totiž takové lidi jejich souvěrci zlikvidují, udělají něco, co bychom jinak měli udělat my.
Nicméně u těch nezaintegrovaných a nezaintegrovatelných musí být jasně definováno, že se jedná o přechodný stav, který bude ukončen v okamžiku, kdy se tito lidé budou moci vrátit domů. A tito lidé by rozhodně, ani po létech pobytu u nás, ba ani v následujících generacích, neměli dosáhnout na občanství.
Ty, které přizveme k tomu, aby zde zůstali, bychom si měli pečlivě vybírat právě z hlediska jejich zaintegrovatelnosti (včetně vůle a motivace k něčemu takovému) do naší společnosti, jak to velmi ukázkově dělají třeba Švýcaři. A naopak, příznaky vytváření paralelních společností a izolovaných, majoritní společnosti nepřátelských komunit, by měly vést k tomu, že tito lidé spadnou do kategorie "nezařaditelní". Asi by bylo vhodné dávat vybraným kandidátům občanství "na zkoušku", které by mohlo být buď zrušeno nebo nepřevedeno do občanství plnohodnotného a po uplynutí této zkušební lhůty automaticky ukončené (asi jako měly a mají některé politické strany kandidáty členství; ostatně, občanství je také politická záležitost).

Desinterpretace

Klerofašistická německá vládní strana a další antidemokraté na ni napojení se jednoznačně snaží události v Saské Kamenici desinterpretovat jako jakési nepokoje, vyvolané "rasisty a extrémisty". Tím navazují na asi nejznámější tradice německé propagandy, na svého Volkgenosse Goebbelse. Snaží se tedy udělat z černého bílé a naopak.
Situace je taková, že naopak je to německá občanská společnost, která trpí náporem antidemokratů, přičemž antidemokratické síly v čele německého státu používají islamisty jako beranidlo proti civilizovaným občanům. A třeba i proti imigrantům, kteří jsou do německé občanské společnosti bezkonfliktně zaintegrovaní.
Rasistická vražda, spáchaná v Saské Kamenici islámskými vrahy naprosto jednoznačně demaskuje lži, které se vládní goebbelsové snaží šířit o odporu občanské společnosti proti antidemokratické vládě a jejím pohůnkům - islamistům.
Faktem také je, že v souvislosti s islamisty už dávno německý stát neplní své atributivní povinnosti a nechrání prakticky nijak občany proti těmto extrémistům. Konec konců, hnutí PEGIDA, které se podílí na současných protestech, vzniklo jako reakce na skutečnost, že islámští extrémisté poslali do ulic německých měst náboženskou policii, tedy tlupy zločineckých zrůd, vymáhajících po normálních lidech chování podle pseudopráva bezcenných primitivů "šaríja", a německý stát se ukázal být naprosto neschopným s tím něco adekvátního udělat (funkční stát by takovýto pokus o paralelní policii jednoduše utopil v krvi).

Faktem je, že hněv občanů stále narůstá a v podstatě veškeré bezzubé aktivity německého státu vůči islamistickým násilníkům a teroristům v podstatě přispívají k tomuto nárůstu (a to samé se týká i naprosté většiny států západní části EU). Pokud nedojde v této věci k radikálnímu obratu (prakticky o 180 stupňů) a islámští zločinci nezačnou být systematicky státní mocí potlačováni (jak je tomu třeba v Číně, z níž bychom si v této oblasti měli jednoznačně vzít příklad), dříve nebo později dojde ke stejnému výbuchu občanské nespokojenosti, jaký smetl vládu komunistického póvlu v tzv. "socialistických" zemích v roce 1989.