Máme se řídit radami psychicky nemocného člověka?

Nicolas Hénin vydal knihu o svém zajetí u džihádistů z islámského státu, které trvalo devět měsíců. Tato kniha je typickou ukázkou duševní patologie, známé jako Stockholmský syndrom.

Stockholmský syndrom

Tento syndrom lze najít Wikipedii i v lepších učebnicích psychiatrie. Byl popsán v roce 1973 na základě chování rukojmí, držených bankovním lupičem po dobu 130 hodin. Velmi podobný vztah jako rukojmí může získat ke zločincům i vyjednávající policista, případně další členové policejního týmu (explicitně je ve Wikipedii jmenován odstřelovač).
Velmi podobný až totožný syndrom najdeme u obětí domácího násilí. Zde je toto indukované chování zdrojem značných problémů, které zabraňují oběti přerušit kontakt s násilníkem a domácnost opustit. V podstatě jsou tyto prvky chování i zdrojem problémů při pomoci obětem domácího násilí ze strany společnosti, včetně toho, že se obtížně odlišují skutečné a vymyšlené případy.
Co už ve Wikipedii nenajdete, ale vím to z vlastních zdrojů:
Něco podobného jako u těch policejních odstřelovačů se údajně vyskytovalo u obsluh mezikontinentálních raket s jadernými hlavicemi v době studené války. Tyto obsluhy věděly, že v případě "písknutí" jejich raketa poletí a zničí konkrétní město na území nepřátelského vojenského bloku. Ukázalo se, že členové obsluhy mají tendence o tomto městě sbírat informace (obrázky, novinové výstřižky atd. - jedná se o předinternetovou éru). Nakonec se začalo rýsovat riziko, že by v případě nutnosti raketu neodpálili. Problém byl, alespoň do jisté míry, vyřešen cyklickými změnami cílů raket.
Dalším podobným patologickým psychickým stavem je indukovaná psychóza. Tento stav vzniká u lidí, kteří žijí s duševně nemocným v jedné domácnosti. Zejména nebezpečné je pomalé propadání se duševně nemocného do chorobných stavů (pomalejší rozvoj choroby, dekompenzace již léčeného pacienta), náhlý nástup potíží k tomu spíše nevede, protože umožní okolí pacienta získat náhled na jeho stavy.
Lidé postižení indukovanou psychózou sdílí s duševně nemocným systém jeho bludů, případně iluzí, někdy dokonce i halucinují. Jakmile jsou od nemocného odděleni, vracejí se (na rozdíl od něj) spontánně a bez léčby k normě (zejména u nich není nutná farmakoterapie).
Můžeme zcela jistě spekulovat nad mechanismy, kterými je tento syndrom vyvolán:

• člověk jakožto státní tvor má tendenci se podřizovat autoritám (geneticky zakódováno od dob našich chlupatých prapředků), tedy i tomu únosci a dalším podobným zločincům
• může hrát roli informační deprivace (proto všechny totalitní režimy, které potřebují u obyvatelstva navodit cosi na způsob stockholmského syndromu, bojují proti nezávislým informačním zdrojům)
• narcisistní osoby asi uspokojí, že jejich utrpení je spojeno s dosahováním nějakého "vyššího cíle", a podvědomě v tomto smyslu adorují kriminálníka, který je vězní a týrá
• u těch odstřelovačů a rakeťáků jde spíše o zábrany, opět společné (téměř) všem smečkovým tvorům, které normálně brání tomu, aby boje o pozici ve smečce končily nikoli sestupem poraženého na nižší pozici v její hierarchii, ale rovnou smrtí - většina druhů poražené nepřátele nazabíjí; pocit superiority, daný tou odstřelovací puškou nebo raketou s jadernou reakcí, je tedy +- ekvivalentní chování opičáka, který poraženého soupeře nezabije, ale jen přesune na nižší pozici v tlupě

Co mě potěšilo

Jakmile jsem se o této knize dozvěděl, byla diagnóza stockholmského syndromu to první, co mě napadlo. Potěšilo mě, že jsem nebyl sám, tuto diagnózu mu přidělily i další, zcela jistě kompetentnější osoby.
Je jasné, že Hénin do jisté míry musel brát ohled i na další rukojmí islamistických zrůd, které zůstaly v jejich zajetí, nicméně rozumnou míru takovýchto ohledů toto dílo naprosto jednoznačně překračuje.

Postřehy

Postřeh, který autor má o džihádistech evropského původu, považuji za zcela správný. S autorem se ovšem nemohu ztotožnit v tom, že tito džihádisté jsou výtvorem naší civilizace, jak hlásá. Osobně jsem přesvědčen, že i když naučím opici (za účelem modelování trochu přeháním) pouštět televizi (a některé pořady se jí budou líbit), hrát jednoduché elektronické hry atd., tak se z ní nestane ani člověk, ani příslušník naší civilizace. Takže z muslima, který, na rozdíl od té opice, biologicky člověkem je, se nestane příslušník naší civilizace tím, že bude znát postavičky z televizních pořadů nebo hrát elektronické hry.
Stockholmský syndrom zde vidím právě v akceptanci motivů těchto zrůdných zločinců a jejich nesmyslného přehodnocení (patrně pouhým přepnutím znaménka - na +) na cosi pozitivního.
Dokonce i v případě, pokud by tito lidé sledovali skutečně pozitivní cíl, není možné jej akceptovat, jakmile se tento cíl bude sebeméně konfliktní s našimi zájmy. V takovém případě je nutné najít kompromis. Pokud přitom protější strana ke kompromisu není ochotna, případně není ochotna ustoupit do pro nás přijatelných hranic, je nutno naprosto tvrdě jít do střetu a nasadit vše, co máme k dispozici, tedy i zbraně hromadného ničení všeho druhu.
Kvalitní vojevůdci v minulosti šetřili životy svých vojáků a nikdy se nestarali o to, kolik zahyne při střetu nepřátel.
Dalším důležitým faktorem je, že zřejmě část evropských (a zejména EUnijních) politiků je zacyklena do něčeho tomu Stockholmskému syndromu podobného. Přesně totéž bylo možné pozorovat i u politiků, prosazujících appeasement vůči Hitlerovi: Místo aby korektně reflektovali, že ústupky Hitera neuspokojily a okamžitě přišel s novými požadavky (což by mělo naprosto logicky vést k stop stavu dalšího ustupování), ustupovali dál a dál, až dovedli Evropu a celý svět ke katastrofě, nazývané druhá světová válka. Jejich psychická choroba zřejmě pramenila z nesprávné reflexe první světové války a ze snahy zabránit něčemu podobnému za každou cenu, kteroužto cenou nakonec byla válka ještě katastrofálnější, včetně genocidy, prováděné Němci na dobytých územích, řádově převyšující německé genocidní aktivity za války předchozí.
Pokud necháme politiky, stižené touto psychickou nemocí, ustupovat islamistům a jejich požadavkům, necháme je tím dovést svět ke světové válce třetí, vcelku logicky očekávatelně ještě hroznější, než byla ta druhá. Druhou věcí je, že mezi současnými politiky EU jsou vedle psychicky nemocných osob také zrádcové, kteří vědomě pro nepřítele pracují (prakticky celá EUrolevice). Takto vyslovených pronacistických zrádců bylo mezi evropskými politiky v meziválečném období podstatně méně.

Podvolování se džihádistům, přiznávání jim "práv" na vraždění a teroristické útoky apod. jsou tedy příznaky sociální (v případě levicově orientovaných osob) a psychické (u podstatné části zbytku) patologie. Kniha Nicolase Hénina je velice názornou ukázkou toho druhého. Má cenu jako výuková a studijní pomůcka pro psychické nemoci, rozhodně ne jako návod k manažování vztahů s islámskými teroristy.