Vondruška píše:
"To, co potřebujeme, je návrat k logickým mechanismům fungování společnosti. Je třeba pomatené ideologie nahradit přirozenými a ověřenými principy fungování společnosti, adatované na moderní svět."Biler kontruje, že "doba před pomatenými ideologiemi byla feudalismus".
Je to, pochopitelně, naprostý nesmysl. Jakékoli zřízení může produkovat pomatené ideologie. Důkazem mohou být pomatené ideologie z dob otrokářské společnosti (třeba Platonova "Ústava", definující supertotalitní společnost na otrokářské bázi), pomatené ideologie se vyskytovaly i za feudalismu (byť alespoň zčásti pod pláštíkem náboženství). Konec konců, i táborský komunismus s káděmi na odkládání šperků pro "dobro obce" byl pomatenou ideologií, která buď zkrachovala tím způsobem, že se přešlo ke "starému dobrému" feudalismu, nebo eskalovala do společensky zcela nepřijatelných podob, jako byli např. adamité (nepřijatelní proto, že nic neprodukovali a živili se výlučně pleněním okolních osad a vražděním těch, kdo na jejich výklad "jediného správného náboženství" nepřistoupili - podobnost s muslimy čistě zákonitá).
Jinými slovy, pomatené ideologie jsou přítomny v jakékoli době a v jakémkoli socioekonomickém systému.
Možná ještě jeden moment, který Biler nepostřehl (jinak by pěnil o to víc): "Logický" systém dává předvídatelné výsledky. Systém nelogický, či spíše řízený náhodnými disturbancemi, dává výsledky zcela nepředvídatelné. A jsme u velké bolesti současného státu, tj. naproto nepředvídatelného chování soudů (ale i policie a prokuratur), které mění názory jako korouhvička ve větrných vírech, z pohledu občana zcela chaoticky. V této situaci se právo stává zcela nepředvídatelným a soudní řízení (ale i jakákoli činnost, která by je mohla vyvolat) se ze všeho nejvíce podobá návštěvě kasína. I to je záležitost, kterou budeme muset řešit, pokud nechceme připustit totální rozval státu (který se už začíná projevovat nástupem paralýzy na úrovni obcí).
Vondruška pokračuje:
"Vraťme se k úctě v rozum a k tradicím a zapomeňme na výkřiky pseudoelit."S. Biler kontruje tím, že "úctu k rozumu" údajně přineslo osvícenství.
Opět je to nesmysl, protože i scholastika i starověké filosofické systémy stály na rozumu a používání "rozumových" technik typu indukce a dedukce. Přitom proti formálně rozumným, ale ve skutečnosti se míjejícími s realitou postupy a závěry z nich (zejména) stojí postava "venkovana se zdravým rozumem", kterého zná literatura z předosvícenské doby (např. Sancho Panza z Dona Quijota, prvně vydaného 1603), ale něco podobného se najde i ve starších dílech (už třeba středověký Mastičkář má tyto atributy alespoň naznačené). Pokud tedy nehodláme reflektovat tisíce let staré pohádky, kde většinou uspěje právě hrdina, vybavený "selským rozumem".
Pochopitelně, Biler raději nekomentuje Vondruškův pojem "pseudoelity".
Vondruška dále píše:
"Respektujme fakt, že základem světa byly vždycky rodiny, v nichž se rodily děti, lidé je vychovávali, pracovali, bavili se a měli radost z maličkostí. Takoví lidé jsou nositeli budoucnosti země."Biler kontruje tím, že to, co je rodina, se v průběhu času měnilo.
Zcela demagogicky ovšem vypouští poslední Vondruškovu větu, že takoví lidé (kteří rodí a vychovávají děti) jsou nositeli budoucnosti země.
Pochopitelně, zde je zakopaný pes, a to dosti zásadní povahy: Homo rodina a další modely bezdětného soužití či nesoužití (např. i nyní módní "singles") nemají naprosto žádný vztah k budoucosti země. Tito lidé navíc parazitují na průběžně financovaném systému sociálního zabezpečení, protože toto zabezpečení jim budou platit právě děti, pocházející z normálních rodin.
Dokonce i v případě, pokud by systém nebyl průběžný a oni si sto procent důchodových příjmů hradili z nějakého životního pojištění a úspor, budou bezdětní závislí na ekonomické výkonnosti potomků svých vrstevníků, kteří děti mají. Je to z toho důvodu, že měna svou hodnotou silně závisí na výkonnosti ekonomiky, kterou rozhodně starci v důchodu zajistit nemohou. Placení důchodů (a pojištění na ně) v eurech nebo některých jiných měnách tento problém neřeší, protože eurozóna je na tom spíš o něco hůře než my a trendy snižování porodnosti jsou v ní spíše horší. I spoření ve zlatě má své limity, protože by se snadno mohlo stát, že by ve státě, chcípajícím na nedostatek obyvatel v produktivním věku, nebyl dostatek zboží, a to ani za zlato.
MMCH já vždy zastával názor, že nechtěně bezdětným párům je nutno pomáhat, a to i technikami, které současná věrchuška (inspirovaná a řízená z EU) zakazuje nebo alespoň komplikuje.
Vždy jsem se zastával pokrčování výzkumů (ledacos na toto téma bylo nastartováno před rokem 1989, než to náboženští fanatici, jedna z temných stránek "velké sametové", zarazili), které by vytvořily další techniky množení (např. oplození enukleovaného vajíčka dvěma spermiemi pro gaye, splynutí dvou vajíček pro lesby, klonování apod.).
Na obzoru je editování genomu, které by mohlo pomoci řadě nechtěně neplodných párů, kteří jsou buď nositeli natolik problematické genové vady, že nejsou schopni mít zdravé dítě, případně jsou si takové vady vědomi a dítě se mít bojí. Přitom může jít v řadě případů o nepatrnou záležitost, typu náhrady jednoho nukleotidu v řetězci DNA na konkrétní pozici za jiný. A v některých případech by stačilo jen pouhé zajištění, aby do spermie (vajíčka), určených k "vyrobení" budoucího jedince, přešel jeden konkrétní chromozom z páru (který je v buňkách rodiče), a ne ten druhý s vadou; případně zajištění, aby zárodečné buňky s defektním chomozomem byly z oplození in vitro vyřazeny.
Jsem prostě zastáncem toho názoru, že kdo vlastní děti chce a chce je dále vychovávat, měl by mít na to právo a mělo by mu to být technicky umožněno, bez ohledu na "etiku" bezcenných primitivů z přelomu pravěku a starověku (jako je ta biblická, prosazovaná křesťanskými aktivisty).
Na druhé straně bych neměl problém se skupinovými manželstvími nejrůznějších modelů, i takovými, jaká popisuje R. A. Heinlein v románu "Měsíc je drsná milenka", a některých dalších.
Pochopitelně, jsem nepřítelem organizací typu Barnevernet a dalších podobných, které se snaží (v naprosté většině zcela idiotsky) nařizovat rodičům, jak mají děti vychovávat. V naprosté většině tyto "cenné" rady pocházejí od lidí, kteří vlastní děti nemají a vykazují navíc zjevné známky nekompetence a sociální nezralosti. Přesto se tito méněcenní lidé snaži vnucovat své totální idiotštiny plnohodnotným občanům (což se týká mnoha věcí, i zákazu tělesných trestů).
Blekotání pana Bilera o "radosti poddaných z toho, že je vrchnost zrovna nebije" nemá cenu komentovat. Faktem ovšem je, že systém, založený na umělém prosazování exponenciálně narůstající spotřeby, se nutně musí ekonomicky i jinak zhroutit. Takže nějaká cílevědomá skromnost a umírněnost je zcela jednoznačně potřebná a je potřebné ji presentovat jako pozitivní hodnotu.
Vondruška navazuje:
"Panovníci je za rozumné daně chránili proti nepřátelům, ale neobtěžovali je neustálými předpisy, co smějí a nesmějí, a tvrdou rukou trestali porušování zákonů. Lidé se více spoléhali sami na sebe a ne na úřady, dotace a žebračenky a vážili si toho, co sami dokázali. Vraťme se ke kořenům a snažme se obnovit normální a neideologický chod našeho vlastního života, náš mikrosvět rodiny, práce a drobných radostí.Smiřme se i s tím, že život není jen procházkou růžovým sadem, ale je to odpovědnost a do jisté míry i obětování se pro naše děti."
Pan Biler opět předvádí své neznalosti pramenů, protože to, co popisuje Vondruška, se nalezne v "Učení o trojím lidu", které sahá k přelomu prvního s druhého tisíciletí (dochované prameny, může být i starší). S jím odkazovanou "Společenskou smlouvou" J. J. Rousseaua (a dalšími prameny z té doby), pochopitelně, mnoho společného nemá.
I povinná robota probíhala poněkud jinak, než to pan Biler presentuje. Včetně toho, že Marie Terezie zrušila "druhé nevolnictví", které vzniklo znevolněním osobně svobodných sedláků, ale také drobné šlechty, po třicetileté válce a se středověkem a poměry v tomto období tedy nemělo nic společného. Spíše bylo toto nevolnictví srovnatelné se zákazy cestování mimo obec, které byly zavedeny bolševickým režimem v SSSR a po jejich vzoru i v dalších státech "tábora míru a socialismu".
Nás to, naštěstí, minulo, ale byly zde určité tendence k zavedení něčeho podobného. Bylo zavedeno "místo bydliště", kde mohli lidé chodit bez občanského průkazu, zatímco mimo ně ho museli mít u sebe. Je docela možné, že se plánovalo nějaké odevzdání OP na úřad, který by ho vydával pouze na základě žádosti a na omezenou dobu (něco podobného bylo v tom SSSR). Tyhle tendence padly až za "krizových let" a ani normalizační režim se neodvážil v nich pokračovat.
A zcela jistě ani největší debily typu Lomikara nenapadlo vnucovat poddaným konkrétní vlastnosti pracovních nástrojů (a už vůbec ne takové, které by vedly k jejich znefunkčnění). Zajímavé je, že daňová zátěž pracujících, i s tou robotou, byla výrazně nižší než ta současná.
S. Biler si také zjevně nedovede představit svět, v němž by úředník rozhodoval i o tvaru exkrementů, padajících do kadibudky či na hnojiště. Takový svět je pro něho navíc cosi hrůzostrašného.
Z tohoto důvodu si S. Biler také plete obnovení funkce rodiny jako základní socioekonomické jednotky s obnovou feudalismu, bez ohledu na fakt (který by měl znát), že takto rodina fungovala od otrokářské společnosti až do komunistického převratu, protože až po něm se objevily první státem řízené kroky k jejímu rozbití. Lidé jako on jsou v podstatě pohrobky režimu K. Gottwalda a A. Zápotockého, který vyháněl ženy do fabrik a děti do jeslí a mateřských školek (nejlépe celotýdeních).
Je charakteristické i to, že nekomentuje Vondruškovo konstatování nutnosti přijmout za život odpovědnost jako samozřejmou součást svobody konání. V Bilerově světě o všem rozhodují samonamnožení / samoustanovení úředníci a odpovědnost nemají žádnou. Následky jejich idiocie nese populace jako celek.
Vondruška uzavírá:
"V úvodu jsem napsal, že jednoduchá řešení neexistují. Naši předkové už mnohokrát dokázali, že jsou schopni řešt i situace zatraceně složité. Copak nedokázali opo celá staletí, kdy jsme měli cizí panovníky, ochránit své hodnoty a nakonec obnovit samostatný stát?"I to je S. Bilerovi trnem v oku. Snaží se shodit tisiciletou historii našeho státu i národa.
Závěrečné přirovnání Jungmanna, Dobrovského, Kollára, Palackého, Masaryka, Beneša, Štefánika a dalších k pražským kavárníkům a podobné "elitě" je prostě nehorázné. Tito lidé, jakmile by se zorientovali v dnešním dění, by se nejspíš postavili na tribunu spolu se Zemanem a Okamurou. A je velice pravděpodobné, že by k sobě vytáhli nahoru i Konvičku.
Nehledě k tomu, že příslušníci skutečné elity našeho národa by se ze současných bezcenných pseudoelit nejspíš zblily a Svatopluk Čech by na ně s vysokou pravděpodobností reagoval podobně, jako Jan Žižka na jeho antihrdinu Broučka.
Pochopitelně, představa obnovení samostatného státu (tedy vymanění se našeho státu z bruselského žaláře národů) je pro S. Bilera zcela infarktózní záležitost.
Bilerův text je sice odporný asi jako mrtvola důchodce, která ležela měsíc vedle zapnutého ústředního topení, ale jeho pitva je nezbytná k našemu poučení. V případě toho důchodce jde o odhalení činitele, který ho vedle toho topení položil, a jeho potrestání v případě, pokud to nebyl činitel přirozené smrti. V případě odkazovaného textu jde o odhalení demagogických blábolů a odkázání této demagogie na pravou míru.
Pro mě je Stanislav Biler představitelem těch, kdo ničí společnost a civilisaci zrůdnými ideologiemi a nápady a to tak moc, že hrozí jejich zánik. Vlastimil Vondruška je pro mě představitelem druhé strany, která se proti těmto zrůdným ideologiím a zhoubným názorům a nápadům staví a konstruktivně hledá cestu, jak současným problémům čelit tak, aby je společnost a civilisace jako taková mohly vůbec přežít a pokračovat ve své existenci i nadále. Jen zaslepený debil se sebevražednými sklony by mohl dát přednost tomu prvním pánovi.
OdpovědětVymazat