Něco za něco 1

Prosloveno na Fénixconu 2017. Zde, na blogu, jsem už zárodek tohoto textu uvedl, nicméně, od té doby doznal značného rozšíření a prohloubení:

Můžeme vidět a slyšet mnoho úvah na téma, jak šílené důsledky má ta či ona lidská aktivita. Pochopitelně v kontextu, jaké by to bylo krásné, kdyby se nic takového nekonalo. Setkáváme se s tím i v oblastech souvisejících s tématikou SF, jako jsou ekologické (či pod rouškou ekologie presentované) restrikce na kosmické lety a některé moderní technologie.

Společenský problém

Zcela jistě existuje mnoho situací, v nichž se člověk rozhoduje sám za sebe a pokud se rozhodne špatně, tak může nadávat sobě, maximálně informačním zdrojům, které ho zásobily nepravdivými údaji.

• Pokud se rozhodnu pro sportovní kariéru, musím počítat s tím, že ve středních letech budu poloviční mrzák s problematickými možnostmi si něco vydělat
• Baletky jsou na tom po ukončení své hvězdné kariéry zpravidla ještě hůř
• Pokud se dáma rozhodne pro lukrativní povolání prostitutky, nemůže si stěžovat, že není panna (byť profesor Slavík za První republiky popsal jako raritu příklad dámy, která se nejstarším řemeslem živila třicet let a přitom měla neporušenou panenskou blánu, ovšem atypicky uspořádanou a s atypicky velkým otvorem).

A takových případů by se dalo nalézt více.
Důležité je, že za všechny tyto volby si člověk zodpovídá sám, případně za některé z nich může vinit maximálně rodiče či pěstouny.
Zásadní problém ovšem nastane v situaci, kdy do hra vstupuje rozhodnutí (nebo jiný mechanismus) celé společnosti nebo některé z jejích institucích a člověk je nucen k činnostem nebo naopak zrušení jím běžně provozovaných činností. Tedy jsou mu vnucovány změny chování, kterých by se ve svobodných podmínkách nedopustil.
V této situaci se začne pochopitelně společnost polarizovat.
Je poté obrovský rozdíl, zda je těch, co se musejí přizpůsobit nějakým sociálním tlakům mnoho, nebo málo. Pokud je to málo a zejména v situaci, kdy ty změny nepředstavují zásadní problém, společnost to ustojí. Naprosto jiná situace nastává tehdy, pokud by měla polovina, nebo dokonce nadpoloviční většina, populace změnit chování způsobem, který razantně odmítá.
A jsme u onoho "něco za něco" na úrovni sociální, kdy protlačením podobného opatření dojde k výrazné polarizaci společnosti a rozkývání jakéhosi pomyslného sociálního kyvadla.
Dovolím si upozornit také na to, že nejpůsobivější tragédie, a to už od dob antické literatury nejsou o tom, jak ZLO porazilo DOBRO, ale jak se střetli dva v poodstatě kladní hrdinové, kteří ovšem onu volbu "něco za něco provedli v opačném gardu.
Z antických tragédií bych jmenoval třeba Antigonu, další nechť si každý dohledá sám.
Celkem klasický případ z poslední doby. Klerofašistické strany, zcela jisté ve svých očích (a očích svých příznivců) "prosazující dobro", prosadily s nadpoloviční většinou 101 hlasů, navíc dosaženou přivezením jedoho hlasujícího z vyšetřovací vazby (což je daleko silnější káva než současný stav šéfa ANO a designovaného premiéra Babiše) takzvané církevní restituce. S nimi tehdy nesouhlasily cca 3/4 oprávněných voličů (a žádný z průzkumů se nedostal pod 50 procent, ať se soudruzi snažili jak chtěli).
Nešlo přitom, a to je třeba zdůraznit, o nějaké zabránění vrácení toho, co komunisté ukradli, ale šlo o naprosto jiné věci:

• církve mohou žádat o majetek, který nikdy nevlastnily a pokud ho dostanou (nemusí jít jen o onmyla, ale i o korupci pár úředníků, pak je výrazně těžší vydání zvrátit než v podobné situaci při jiných typech restitucí
• "nevrátitelný" majetek, kompenzovaný penězi, je silně nadhodnocen
• jsou diskriminovány jiné organizace a spolky, které komunisté okradli také, a které nedostanou nic.

Můj názor je navíc ten, že církve, živící se lživým blábolením, těžko mají na vrácení takto získaného majetku větší nárok, než ti, kdo ten komunisty ukradený majetek získali poctivou prací a měli tu smůlu, že byli členy družstva nebo jiného kolektivního vlastníka, takže se na ně nevztahují restituce individuálního majetku.
Navíc až do přelomu 19. a 20. století církve majetek získávaly loupežemi, včetně loupežných vražd (zabavováním majetku "kacířů", "čarodejnic" a podobných "zločinců"), a vracení takto získaného majetku považuji za ekvivalentní tomu, kdyby se dozorcům z koncentráků (či jejich potomkům) restituovalo zlato, které získávali z mrtvol, vytahovaných ven z plynových komor. A určité nadprůměrné možnosti získávat majetek padly pro církevníky až po vzniku První republiky.
Pochopitelně, kdybychom měli tehdy institut referenda, respektive prováděcí zákon pro ně, protože samotné referendum máme zakotveno v ústavě, ale bez prováděcího zákona je nám platné jak mrtvému zimník, tak by si soudruzi buď na tuto prasečinu netroufli, nebo by byla referendem (či lidovým hlasováním o zrušení zákona) zvrácena.
Takto lidé museli čekat až do voleb a jejich naštvanost spíše narůstala. Nicméně poté si voliči klerofašisty vychutnali, a ti nyní mají i s přicmrdnávajícími Starosty (kteří v době onoho hlasování přicmrndávali TOPce) necelou čtvrtinu sněmovních křesel.
Takže antidemokraté v podstatě zaplatili za svou aroganci vůči voličům, s jakou odmítli jejich deklarovanou vůli. A zaplatili i za to, že dlouhodobě, od začátku 90. let, tedy kolem čtvrt století, nemáme jejich vinou prováděcí zákon k referendu. A pokud budou blbnout dál, může se stát, že zůstanou za branami poslanecké sněmovny, a bude to zase "něco za něco".

(pokračování)