Apokalypsa z pohledu medicínského 6

Válka 1

Jsme ze všech stran ujišťováni o tom, že je zvládnuto riziko válek. Skutečně také po prakticky jednu generaci byly pouze války lokální, které se dařilo udržet tak, aby nepřerostly do světového konfliktu. Dává to ale nějaké záruky do budoucna?

Podle klasické definice (Clausevicz) je válka pouze "pokračování politiky jinými prostředky", což bývá někdy parafrázováno i tak, že "politika je pokračování války méně násilnými prostředky" a obojí je v zásadě správné. Stejně tak je v podstatě správná i Leninova teze, že "politika je koncentrovanou ekonomikou".

Můžeme se podívat, pro zjednodušení "jen" v Evropě, jaké, řečeno s klasiky, "napnelismy a cukatury" zde máme a k čemu nám mohou vést.

Jako první si můžeme projít konflikty, týkající se samotné Evropy, popřípadě koncentrované do nitra EU.

- Je zde konflikt mezi Německem + částí jeho spojenců z obou světových válek vůči státům, které byly na začátku války poraženy nebo okupovány a posléze se staly členy vítězné koalice.
-- Ne nadarmo je hleděno s obavami na hegemonické choutky Německa v EU a ta je označována za možnou "Čtvrtou říši". Karikatury německé kancléřky, vyzdobené Hitlerovými vousy, se běžně vyskytují zejména tam, kde intervence EU vedou ke zhroucení místní ekonomiky.
Obavy v této souvislosti u nás vyvolávají i snahy soudní mocí z pozice EU podpořit nároky "vyhnaných" Němců.

- Rýsuje se konflikt mezi "starými" a "novými" členy EU. Tento konflikt je především dán nárůstem totalitních tendencí ve vedení EU (už se hovoří o "softtotalitě" nebo "softdiktatuře"). Problémem s tím spojeným je skutečnost, že národy "nových" členských zemí mají s totalitou relativně nedávné zkušenosti, takže když se někteří politici z EK, RE a podobných institucí chovají velice podobně, jako u nás např. komunisté v mezidobí květen 1945 - únor 1948, tak si dokáží propojit, k čemu takovéto chování směřuje. Bohužel, zkušenost s totalitou je v zásadě nesdělitelná. Po listopadu 1989 se ukázalo, že je v podstatě vzájemně nesdělitelná i zkušenost disidenta, zkušenost občana, kličkujícího, aby si moc nezadal, a zkušenost občana zapojeného do totalitních struktur a současně se snažícího "nebýt darebák".
--  Ukazuje se, že se nepodařilo prakticky ani během jedné generace integrovat "ossis" a "wessis", přestože jsou příslušníky jednoho národa, žijí v jednom státě atd.
--  Výsledkem uvedené skutečnosti, bohužel, je, že občané starých zemí EU, neschopní rozpoznat nástup totality, si ji budou muset nejspíš prožít a nabýt autentických zkušeností, jaké my máme už za sebou.
--  Rýsuje se zde ovšem zásadní spor o to, zda "staré" země EU strhnou do totality i země postkomunistické, nebo zda dojde k nějakému rozštěpení EU, které může začít "dvourychlostní Evropou" a skončit vznikem dvou kvasistátních útvarů.
--  V příznivém případě může dojít k vývoji podobném Římské říši, která se rozdělila na dvě části a východní část tu druhou přežila prakticky o jedno tisíciletí. Přičemž po pádu západní části dokonce došlo k přičlenění (dočasnému) některých zemí k východní, fungující části.
-- V nepříznivém případě nás čeká občanská válka, podobná válce Severu proti Jihu, drsnější o to, že máme k dispozici kvalitnější zbraně, včetně ZHN.
--  Zejména Lisabonská smlouva představuje z tohoto hlediska velice nebezpečný dokument, otevírající jednoznačně cestu k občanské válce. Především likvidace práva veta jednotlivých členských zemí v řadě oblastí a ještě potencovaná skutečností, že v dalších oblastech mohou být tato práva rušena bez jakékoli mezinárodní smlouvy nebo konsensu států EU, se dá přirovnat ke zrušení zákazu zacházení s otevřeným ohněm u benzínové pumpy nebo v prachárně.

- Další zdroj potenciálního rizika představuje vnitřní uspořádání EU.
-- Pláštík, či fíkový list, "demokratického deficitu" zahaluje skutečnost, že instituce EU nejsou ani po zcela formální stránce (jak tomu bylo např. u nás za komunistické diktatury) demokratické. Evropský parlament, jediná instituce, jejíž složení mají možnost občané ovlivnit, a tedy jediná s demokratickým mandátem, nemá plnohodnotná práva, které parlamentu v demokratickém státě náležejí.
-- Existují zde dva potenciální zdroje napětí: Jeden spočívá ve vztahu mezi demokraticky volenými parlamenty jednotlivých států a nedemokratickými institucemi EU. Druhý spočívá v tom, že pod vedením energických a ambiciózních politiků se může parlament EU, tedy jediná složka této instituce mající mandát od občanů, dožadovat plnohodnotných práv, tj. práva jmenovat a odvolávat složky moci výkonné (především EK a Radu EU), schvalovat kompletní rozpočet EU, ne pouze jeho zcela podružné položky, a, pochopitelně i nějaké vyvážení svého postavení vůči soudní moci na Evropské úrovni (tedy těch pravomocí, které ve standardní demokracii parlament má). Je nutné si uvědomit, že současné postavení parlamentu EU je porovnatelné s postavením parlamentu v absolutní monarchii, nebo takové, kde moc panovníka je sice formálně omezena, ale v praxi se to příliš neprojevuje. Reálné pravomoci parlamentu EU se dají porovnat s pravomocemi Rakouského (a následně R-U) parlamentu v poslední třetině 19. století. Uvedený jev je akcentován průzkumy před volbami do EP, dávajícími značné šance euroskeptickým stranám.
-- V zásadě by se mohl odehrát scénář podobný revolucím v Anglii a
Francii, kdy se parlament uchopil pravomocí, které potřeboval v demokratické společnosti, a svedl občanskou válku s antidemokratickými silami. Něco podobného proběhlo i za války o nezávislost v Severní Americe, kdy ovšem už ustanovení kongresu zástupců jednotlivých anglických kolonií bylo samo o sobě revolučním činem, protože osadníci žádné oficiální zastupitelství v samotné Americe neměli.
-- K uvedenému vývoji bylo nakročeno i postlisabonských konsensuálním
zvolením velice slabých, "figurkoidních" politiků do čela EU. Pokud se
nám podaří do parlamentu EU provolit silné politiky, budou tihle šaškové
dělat chyby, nebudou schopni nic vyřešit bez lidí, co stojí neveřejně za
nimi, atd. Budou tedy v podstatné nevýhodě. Přinejmenším pozbydou legitimitu tím, že se v krizi provalí, kdo vlastně za nimi stojí, což tu krizi ještě prohloubí.
-- Konflikt mezi národními parlamenty a orgány EU by měl patrně spíše charakter odtržení, nejprve politického a posléze i silového, skupiny států od EU. JMe opět akcentován progtramem referend o vystoupení z EU v některých zemích. EUroskeptikům i EUrohujerům je přitom jasné, že první stát, který provede oficiální kroky k odchodu z EU, může sehrát roli sněhové koule, hozené na lavinový svah.
V obou případech se dá očekávat, že konflikt by přerostl do války mezi jednotlivými státy (skupinami států) EU, protože ozbrojené síly EU jsou v zásadě zanedbatelné (v porovnání s federální armádou USA v době zahájení tamní občanské války). Přerostlo by to do konfliktu států "věrných" unii a "rebelujících".
-- Vzhledem k vysoké míře centralizace orgánů EU lze očekávat i konflikt při obsazování vrcholných postů a následného rozštěpení podle stran konfliktu, poněkud připomínající doby "dvojpapežství" a "trojpapežství" za vlády Václava IV. Opět se státy věrnými jednomu či druhému centru EU a státy manévrujícími mezi nimi tak, aby ze své dočasné přízně vytěžily co nejvíce.
-- Nové země EU také nikdy nebyly koloniálními mocnostmi. Proto se právem brání tomu, aby imigranti z bývalých kolonií, z nichž měly "staré" země EU kdysi benefit (a mnohdy z něj tou či onou formou čerpají dosud), byli řešeni na úkor "nových" zemí, a nikoli na úkor zbytků zmíněného benefitu, případně úroků z něj.
-- Oba předchozí momenty mohou sehrát roli zapálené sirky, hozené do sudu se střelným prachem. Navíc jsou ještě akcentovány další okolností:
--- Reálná informovanost běžných obyvatel "nových zemí EU" o imigrantech (převážně ilegálních) ze zemí třetího světa je velice nízká. Většina z nich s nimi nemá žádnou osobní zkušenost, a proto se stávají relativně snadnou kořistí multikulturalistické propagandy. V západních zemích tato propaganda naráží právě na to, že je v diametrálním rozporu s běžnou zkušeností občanů, a tutíž je odmítána a různými způsoby sabotována, včetně masového příklonu k "extrémistickým" politickým stranám, které ovšem získávají desítky procent hlasů ve volbách (což je v příkrém rozporu s tímto pojmem). Tam, kde je imigrantům, včetně ilegálních, masově udělováno občanství, jsou tyto strany významnou až dominující politickou silou u autochtonního obyvatelstva. Přesun imigrantů do "nových" zemí EU může do jisté míry přinést úlevu (je otázka jak velkou; lidé, kteří se v současné době staví proti imigraci nejsou natolik hloupí, aby se nechali zlepšením situace, nutně pouze dočasným, uchlácholit), na druhé straně bezprostřední kontakt občanů cílových zemí tohoto přesunu s imigranty na velice nízké civilizační úrovni (pokud lze o něčem takovém u nich vůbec mluvit) může vést k velice rychlé radikalizaci dosud klidných až apatických občanů těchto zemí. Výsledkem může být parlament EU složený v převaze z poslanců "antiimigračních" stran, kteří v něm nyní tvoří pouze nepatrnou menšinu.

A jsme u výše zmíněného scénáře, kdy parlament EU, jediná instituce na této úrovni mající demokratický mandát a současně i podporu většiny obyvatel EU, začne bojovat za svou plnohodnotnost, tj. aby získal postavení, jaké parlamentu ve standardní demokracii náleží, a mohl podle svého mandátu jednat. A občanská válka i s revolucí mohou začít.