Bombardování Drážďan

V těchto dnech jsme vzpomenuli nebo budeme vzpomínat masové spojenecké nálety na Drážďany (12 - 13. 2. 1945). Pochopitelně, z mnoha neonacistických zdrojů a jim "ušlechtile" přitakávajících "užitečných idiotů" se budeme opět dozvídat, jak "šíleně barbarský" čin to byl. Veškerá tato neonacistická propaganda má jediný účel: prohnat obraz druhé světové války procesorem, který z něj udělá negativ, tj. z útočníků a masových vrahů nadělá "ubohé oběti". Proto je nutné trpělivě stále opakovat, jak to vlastně bylo, a zejména, o jaké vztahy se jednalo.
Na jaro 1945 byla připravována mohutná ofenzíva proti centrální části Německa okolo Berlína. Ta byla v souladu se sovětským programem "zlikvidování nacistické bestie až v jejím doupěti". Proti této ofenzívě se připravovala neméně mohutná německá obrana, která nyní už měla dvě výhody: kratší frontu a boje na vlastním území. Německé železnice, vedoucí zhuba severojižním směrem, měly hrát velmi důležitou úlohu, protože vedly zhruba rovnoběžně s budoucí frontou a měly umožnit německé armádě manévry podél ní, připomínající poněkud šachovou rošádu.
Drážďany na této pozici představovaly jeden z klíčových železničních uzlů. Jejich důležitost byla akcentována tím, že přes ně proudily do Německa zásoby, střelivo a pohonné hmoty z reltivně dosud šetřeného územé protektorátu. Např. továrna na systetický benzín v Záluží u Mostu částečně fungovala až do posledních dnů války. Doprava po železnici přitom narážela na nejméně obtíží, silnice byly v daleko horším stavu a převoz velkého množství nákladu jednoduše neumožňovaly, lodě na Labi (či spíš ty, co z původní flotily v tomto období ještě zbývaly) byly daleko zranitelnější a pomalejší. Problém silniční dopravy akcentoval i katastrofální nedostatek pohonných hmot; část přapravovaných by si tento transport uhryzl svou vlastní spotřebou. Naproti tomu v lokomotivách se dalo nouzově topit kromě uhlí (těženého i na německých územích dosud v zázemí) i dřívím z bouraček vybombardovaných domů nebo drancovaných lesů.
Dalším problémem byla skutečnost, že podmínky totalitního nacistického státu umožňovaly značně racionální využití obyvatel (totální válka byla vyhlášena už v roce 1943 a poté byl každý německý civilista nějakým způsobem zapojen do válečného programu a podřízen válečné kázni a subordinaci). To se projevovalo i ve velmi kvalitním a rychlém zvládání škod nadělaných bombardováním. Nebylo žádnou výjimkou, když železniční nádraží už několik hodin po velmi důkladném rozbombardování bylo zprovozněno pro alespoň nouzové projetí vlaků. Tato skutečnost byla Spojencům velice dobře známa, protože důsledky náletů a vzpamatovávání se nepřítele z nich byly systematicky sledovány.
Situace v Drážďanech byla akcentována tím, že v nich bylo soustředěno velké množství uprchlíků z východních území, Polska a SSSR, případně Východního Pruska. Nešlo ovšem o žádnou desorganizovanou masu "ubohých uprchlíků", jak se to snaží líčit nacistická propaganda. Všichni byli v totalitním státě evidovaní, měli nároky na příděly potravin a dalšího zboží (i např. mýdla z "přidružené výroby" v koncentrácích) a bylo možné je kdykoli v podmínkách vojenské kázně nasadit na odstranění škod na rozbombardovaném železničním uzlu. Velké město mělo k dispozici rovněž tovární železniční vlečky i tramvajovou síť jako zdroj kolejnic, nahrazujících ty, které bombardování nevratně poškodilo. Jako nouzové pražce mohly (vedle pražců z železničních vleček) posloužit i trámy z rozbombardovaných domů (je dobré si uvědomit, že většina tehdejších domů měla trámy i v podlahách mezi jednotlivými patry, na rozdíl od současné výstavby).
Pokud by tedy bylo zničeno pouze nádraží s kolejištěm, byly by škody velmi rychle opraveny a drážďanský železniční uzel by mohl fungovat, třeba s omezenou kapacitou a nutností výrazného zpomalení rychlosti vlaků, i nadále. Včetně dopadů tohoto fungování na vývoj frontových bojů. Důležitým faktorem byla i skutečnost, že zoufalý nedostatek pohonných hmot byl limitující i pro německé tanky a obrněná vozidla. Jejich přesun po železnici pak šetřil pohonné hmoty pro samotný boj.
Nálet, koncipovaný tak, že došlo k masové panice a desorganizaci živé síly nepřítele, splnil svůj účel právě tím, že znemožnil tyto lidi zorganizovat a rychle odstranit škody po bombardování. Drážďanský železniční uzel zůstal několik dnů vyřazený, což ovlivnilo následující boje na frontě, do nichž některé jednotky nedorazily a jiné byly už na začátku boje s minimem benzínu v nádržích. Wermacht nebyl schopen splnit úkoly, které na něj byly kladeny a následně mohlo dojít k nástupu RA do oblastí, z nichž vyrazily mohutné kleště, obchvacující a svírající centrum nacistické "tisícileté" říše, Berlín. K tomu došlo mj. i proto, že nedostatek pohonných hmot a dalších materiálů snížil účinnost obrany a snížil i úmrtnost vojáků útočící RA. A, bohužel, ve válce je strategickým faktorem schopnost jedné armády zabíjet vojáky té druhé, a ta byla, mimo jiné i náletem na Drážďany u Němců omezena.
Dalším faktorem, který je nutno vzít při hodnocení náletu do úvahy, je skutečnost, že v drážďanských věznicích Gestapa a jiných policejních složek čekaly na smrt stovky vězňů a významnému procentu z nich se podařilo během náletu utéct. Ti z nich, kteří v důsledku zmatku a desorganizace byli úspěšní i nadále, si zachránili život.
Německo vedlo agresívní válku a v tomto kontextu nelze jeho ztráty stavět jako rovné či ekvivalentní ztrátám na straně těch, kdo proti němu bojovali, či byli oběťmi této agrese. Řečeno s klasikem: "Němci mohou namítat, mohou i protestovat, ale to je asi tak všechno, co s tím mohou dělat."