Švýcarské referendum

aneb pláč pražské kavárny
Pochopitelně, aby mě někdo hned na začátku neosočil z nepřesnosti: Ta "pražská kavárna" symbolizuje ty z našich spoluobčanů, kteří nejsou nuceni (z nejrůznějších důvodů) perně pracovat za účelem obživy své a svojí rodiny, v podstatě podobné činnosti (a jiným aspektům života normálních lidí) ani nerozumějí, nicméně jsou ochotni své názory, odtržené od života normálních lidí, presentovat jako jediné správné. Kdo má názory jiné, je "extrémista" (a je politováníhodné, pokud je v zajetí takového extrémismu více jak polovina populace), případně se mu přilepí nějaká jiná dehonestující nálepka.
Dnes pražská kavárna kvílí, a to v některých případech i velmi agresívně: Ve Švýcarsku proběhlo pro tamní vládu závazné referendum, v němž se občané vyjádřili pro omezení přistěhovalectví do země.

Velmi výrazně vyjádřil zármutek nad tímto faktem i Ondřej Neff v dnešním (10. 2. 2014) úvodníku Neviditelného psa. Jeho text je plný manipulací a podprahových signálů:
- hlasující pro v referendu jsou "izolacionisté" (sice nikdo nikdy nedefinoval, co by takový program ve Švýcarsku znamenal - izolacionismus jako politický program známe prakticky jen z USA, částečně z GB - ale zní to dostatečně negativně, tak proč to nepoužít, že?)
- menšina, která hlasovala proti, je "rozumnější částí Švýcarů"; problém, je, že cca dvacet procent občanů Švýcarska jsou přistěhovalci, a většina z nich hlasovala patrně proti (to napovídá i převaha hlasů "proti" ve velkých městech, kde je tato "náplava" soustředěna), u skutečných Švýcarů byl tedy poměr hlasů pro zákon a proti němu někde mezi 5 ku 3 až 4
- hlasování "zvrátila nacionalistická izolacionalistická partaj"; opět blábol, ve Švýcarsku jsou tři autochtonní jazykem se odlišující národy, takže jaký "nacionalismus"?; spíš zemský / státní patriotismus kombinovaný s obavami o ztrátu kultury; izolacionalismus viz výše

Dál pak můžeme číst obvyklé stesky, tisíckrát vyvrácené, takže je vyvraťme po tisíci prvé:
1- "Evropa vymírá" - blbost, ještě na přelomu 18. a 19. století měla Evropa cca 1/10 - 1/5 současného stavu obyvatel. Populační skok, který přišel následně, byl reakcí na "sanitární revoluci" a současný proces přirozeného úbytku obyvatelstva (co by za něj daly některé rozumnější rozvojové země!) je jen jakýmsi návratem k původnímu stavu a současně k optimální hustotě obyvatel. Prostě nehodlají nastat hororózní poměry, jaké popisuje třeba H. Harrison v povídce "Místo! Více místa!", v níž si lidé celosvětově div nestojí na hlavách. A je i menší riziko vzniku přehuštěného inferna, popisovaného např. jako iniciální situace v Turnerových dennících.
Jinou věcí je, že v důsledku přirozeného úbytku obyvatelstva, zajištěného sníženou porodností, dochází ke změnám demografické struktury. Nejnápadnějším znakem je, že narůstá podíl seniorů v populaci. Tento jev se snaží někteří politici a novináři vydávat za naprostou katastrofu, byť je to nesmysl. Je třeba si uvědomit, že v souvislosti s nárůstem kvality práce dochází k tomu, že jeden "výkonný" pracující (tj. takový, který vytváří nějakém reálné hodnoty) může uživit i více než jednoho buď nepracujícího nebo pracujícího mimo produktivní sféru. V souvislosti s posuny věku odchodu do důchodu máme stejně pracovní sféru "zamořenou" pracujícími seniory, mnohdy v sociální pasti, protože nestačí na požadavky spojené s jejich stávající pracovní pozicí (fyzicky, ale někteří i psychicky), ale přitom neschopní dostat důchod a přechod na méně náročnou práci by je značně finančně poškodil.
IMHO by uvedený jev dosti výrazně napomohl řešit soubor pracovních míst pro seniory, definovaných tak, aby to byla práce, na niž budou stačit, případně i s možností zkrácených úvazků a jiných benefitů, na niž by se mohli senioři (na bázi dobrovolnosti a bez krácení důchodů při nižším honorování těchto míst) přesunout. Stát by na tom vydělal snížení tlaku na odchod do důchodu, případně předčasný nebo i ze zdravotních důvodů, ale i snížení čerpání důchodových fondů. Senioři by neztráceli kontakt s produktivní sférou a snížil by se problém nedostatku míst pro mladé, protože situace, kdy část nastupujících generací odchází ze školy přímo do fronty na pracovní úřad, protože potenciální místa jsou blokována seniory, čekajícími jak na smilování na důchod, je naprosto neúnosná.
Pochopitelně, tento zásahy by si vyžádal značné zásahy do pracovní a důchodové legislativy, nicméně toto úsilí by se zcela jistě mnohonásobně vrátilo.
2- "Imigranti nám vydělají na důchod" - naprostá pitomost. "Vydělají" nám maximálně ti imigranti, kteří od státu nic moc nechtějí a zapojují se do ekonomiky. Imigrant, sedící na sociálních dávkách (v lepším případě, v horším zapalující auta nebo provozující jinou formu terorizace normálních produktivních občanů) nám nevydělá na nic, naopak ještě spotřebuje podstatně víc, než ten proklínaný senior ve starobním důchodu. A problém spočívá i v tom, že pokud je z problematických, především islámských, zemí první generace (= ta, co do země přišla) jakžtakž v plusu (tj. dá do společného měšce víc, než co z něj dostane), tak jejich děti a vnukové představují jednoznačné mínus, protože v naprosté většině programově nepracují a dělají daleko rozsáhlejší a závažnější kriminalitu než nezaměstnaná autochtonní mládež.
Jakýsi příjem je, z opět kavárenskými intelektuály proklínaných, "Vietnamců" (dávám do úvozovek, protože uvedený termín v mluvě těchto lidí nabyl dehonestujícně rasistického významu, podobně jako svého druhu v USA třeba "šikmoočko" nebo "negr"). Přinejmenším v tom smyslu, že sami nejsou na pracáku, dávají práci našim občanům (ať už ve svých podnicích nebo i domácnostech), a ti občané taky nejsou na pracáku. Dokonce i jejich případná kriminalita, líčená často hlasateli soukromých i veřejnoprávných televizí s očima vykulenýma jako ve finálním stádiu Basedovovy choroby, je z ryze ekonomického hlediska nezajímavá a "špinavé peníze", které se z ní dostanou do ekonomiky, ji posunují do kladných hodnot. Uvedený fenomén je ostatně znám a ekonomicky popsán z poválečné Itálie.
Imigranty bychom si měli pečlivě vybírat, přijímat jen kvalifikované a ochotné pracovat a schopné po všech stránkách (tedy i nejrůznějších sociálních zvyků a dovedností) zapadnout do naší společnosti. Tak, jak to dělají i ti Švýcaři, a jak to dělali dokonce i za vypjatých poměrů před a během druhé světové války.
3- Ústava ČR definuje naprosto jednoznačně přímý podíl občanů na rozhodování o veřejných věcech formou referend. Bojovníci za její naplnění jsou podle pražské kavárny "političtí dobrodruzi", kteří hodlají vést náš stát někam do "temnoty", kam Švýcarsko podle nich referenda vedou.
Představa, že by občané měli možnost zvrátit rozhodnutí politických hohštaplerů (což jsou všichni, kdo neplní volební sliby, a zejména ti, kdo dělají přesně pravý opak toho, co před volbami slibovali) a rovněž přání různých lobby samozvaných kavárenských mudrců, dělá těmto kategoriím lidí pupínky husí kůže snad i na chodidlech.

Švýcarské referendum (respektive jeho výsledek) jistěže není "světlo na konci tunelu". Je to nadějný záblesk, jemně naznačující, že by nějaký konec tunelu mohl existovat. Zejména v našich poměrech, kdy máme podstatně menší možnost ovlivňovat věci veřejné než mají Švýcaři. Je proto nutné podpořit všechny, kdo chtějí realizovat naši ústavu a naopak systematicky ve volbách odmítat strany zprofanovaných hochštaplerů, neplnících (před)volební sliby.