Hirošima - 69

Včera uplynulo nekulaté výročí (69) prvního operačního nasazení jaderné zbraně. Toto výročí je akcentováno čerstvým (minulý týden) úmrtím posledního dosud žijícího člena posádky, která nálet provedla.
Výročí jaderných náletů a Hirošimu a Nagasaki se stala už od konce druhé světové války přehlídkou aktivit "pachatelů dobra", kvílících nad oběťmi tohoto náletu. Problémy jsou zde hned dva:
1. Jaderný úder neměl o mnoho víc obětí než nálety klasickými zbraněmi na japonská průmyslová centra. V důsledku "overkillu" v blízkosti epicentra výbuchu byla významná část uvolněné energie "vyplýtvána" (např. osoby na schodech banky, stavěné českým architektem, nacházející se téměř přesně v epicentru výbuchu, se doslova vypařily a zbyly po nich pouze stíny na kameni, zatímco k jejich pouhému usmrcení by stačila energie výrazně menší), proto kobercové nálety klasickými zbraněmi měly i při výrazně nižší energii shozených výbušnin počty obětí srovnatelné. Důležitý byl pouze psychologický efekt "toto udělá jediné letadlo nesoucí jedinou bombu".
Následující nálet na Nagasaki měl efekty dva: Jednak ukázat Japoncům, že bomba nad Horošimou nebyla unikátní (což bylo na hraně, protože USA měly bomby pouze tři, jednu odpálily jako pokusnou na svém území, jednu shodily na Hirošimu a jednu na Nagasaki a tím byl jejich jaderný arsenál vyčerpán), jednak nad Nagasaki otestovat bombu vyrobenou z plutonia, nikoli obohaceného uranu, jako byly předchozí dvě (stratégové projektu Manhattan se rozhodli jít paralelně oběma fyzikálně možnými cestami k jadernému výbochu pro případ, že by se na jedné z nich vyskytly nepřekovatelné překážky a nakonec měli dva druhy bomb).
2. Celkový počet obětí z Hirošimy a Nagasaki je menší, než kolik bylo počítáno s oběťmi na straně Spojenců (především USA) pro případ "japonského Overlordu", tedy vylodění se na japonských ostrovech. Stratégové počítali s cca 800 000 "a něco" padlými jen na straně Spojenců. Pokud by se uplatnily nejčernější scénáře, jaké reálně probíhaly na Okinavě a Iwodžimě, tak by ztráty na straně Japonců (vojáků) překročily deset milionů a ztráty civilního obyvatelstva, páchajícího hromadné sebevraždy, by mohly být ještě vyšší. Jaderné údery DE FACTO umožnily Japoncům vycouvat z války beze ztráty cti, která by jinak, v případě kapitukace před zbraněmi srovnatelnými s těmi jejich, vedla k povinnosti spáchat sebevraždu minimálně pro všechny důstojníky.
Jistěže roli v rozhodování hrály i japonské válečné zločiny na obsazených územích, jejich zacházení se zajatci i další nerespektování mezinárodních válečných konvencí (a to i civilním obyvatelstvem).
Patrně Japonsko "vyhrálo" jaderným bombardováním i to, že nebylo z části obsazeno sověty a následně rozděleno jako Německo. Je totiž pravděpodobné, že by se sověti v případě těžkého probíjení se Spojenců po japonských ostrovech (určitou představu si lze udělat podle průběhu osvobozování Filipín, tam ovšem měli Spojenci na své straně výhodu s nimi spolupracujícího domácího obyvatelstva), rozhodli k invazi na sever Japonska, kam to měli ze Sachalinu nejblíž a mohli se také opřít o postupně dobývané Kurily. Lze očekávat, že počet padlých vojáků (Sovětská armáda neměla žádné zkušenosti s překračováním větších vodních překážek, než byly Dněpr, Dunaj a Visla) by Stalina více-méně nevzrušoval, podle hesla "nas mnoga".
Jak jsem napsal už před rokem, jedinou validní námitkou vůči nasazení jaderných zbraní proti Japonsku bylo odhalení jejich existence a zejména důkaz toho, že je lze sestrojit. Americké vedení, které nemělo vzdělání ve VUML, nemohlo ovšem tušit fakt, že jaderná bomba je z pohledu klasiků marxismu-leninismu "ideologicky nemožná", a že v SSSR reálně hrozí stornování tamního jaderného programu (i s vědci, kteří na něm pracovali).