Byl Václav Havel komunistický kádr?

Je to jistě otázka silně provokativní. Nicméně to, že si ji někdo vůbec pokládá, případně je schopen ji zodpovědět záporně, jen ukazuje šíři jeho neznalostí o fungování komunistického režimu, z něhož jsme v roce 1989 alespoň částečně vyklouzli.
Takže: KSČ měla v ústavě definovanou "vedoucí úlohu" a velmi významnou, ne-li zásadní, roli v této vedoucí úloze hrála "kádrová politika".
Převedeno do praxe to znamenalo, že pro každé existující pracovní místo (tudíž z toho vypadly pouze osoby samostatně výdělečně činné, a těch bylo zatraceně málo a režim se snažil o to, aby balancovaly na hraně kriminalizace, asi jak o to usilují kádry ze současného ANO spolu s ČSSD) bylo předepsáno, která úroveň struktury organizace KSČ bude o jeho obsazení konkrétní osobou hlasovat a která (zpravidla o stupeň vyšší) toto hlasování "vezme na vědomí" (což v praxi znamenalo možnost toto hlasování v případě potřeby zvrátit).
Je jasné, že když se na fakultu přijímala např. uklizečka nebo sanitárka, tak o tom hlasovala stranická skupina příslušné katedry (nebo skupiny kateder, pokud na samotném pracovišti nebylo dost komunistů na to, aby vytvořili regulérní stranickou skupinu) a výsledek hlasování "vzala na vědomí" příslušná ZO KSČ (společná pro větší skupinu kateder) na svojí plenární schůzi. Naproti tomu, pokud se obsazovalo třeba místo děkana, tak to řešil fakultní nebo celoškolský výbor KSČ a bral to na vědomí územně příslušný (město, kraj) výbor. Podobně se hlasovalo i o zařazení do vědecké přípravy (CSc.), habilitacích apod.
K některým věcem se vyjadřovaly i organizace KSČ v místě bydliště dotyčné(ho), kdy v některých případech mohly být sousedské spory řešeny obtížně (po pracovní linii) řešitelným nesouhlasem uličního výboru nebo místní organizace KSČ s "kádrovým růstem" konkrétní osoby. Pamatuji případy, kdy bylo takto buď zcela zabráněno odborné kariéře, nebo alespoň zpožděn až o několik let její nástup. Někdy pomohlo přestěhování se jinam, což ovšem nebylo v éře víceletých pořadníků na byty vůbec jednoduché.
Tento systém byl, pochopitelně, deformován ještě nadřazenou rolí "velké sestry" KSSS, která zasahovala do dění v satelitech i cestou zásahů do kádrové politiky jejich komunistických stran. To navíc akcentovalo ve druhé polovině 80. let, kdy část těchto "instruktorů" byla progorbačovská a forsírovala zavádění "pěrestrojky" také v satelitech a část naopak tento proces co nejvíc brzdila, protože (patrně právem) považovala kádry typu "Poučení z krizového vývoje platí do slova a do písmene" za antipěrestrojková rezidua, z nichž se, pokud se podaří odstavit toho šílence Gorbačova, bude moci restaurovat socialismus brežněvovského typu.
Je rovněž jasné, že významná část a zejména "vachrlatých" kádrových hlasování byla předjednána v tom smyslu, že příslušná úroveň řídící struktury dostala jasně najevo očekávaný výsledek svého hlasování (který rozhodl někdo výš, možná i na úrovni "instruktorů" z Moskvy).
Dokonce i pověření Stranou k vykonávání určité funkce ve státních a jiných strukturách (což někteří považují za vysvětlení pojmu "stranický kádr", ovšem mylně a nedostatečně), probíhalo stejnými mechanismy.
Když si kdysi, krátce po roce 1989, stěžovala v rozhlase paní Kubišová, jak někde na ni "byli zlí" a nechtěli ji přijmout, zatímco pak jinde našla "hodné", kteří ji přijali, tak jsem jen vyl jako šakal, protože dotyčná perfektně ukázala naprostou neznalost systému, v němž dvacet let coby dospělá žila. Jinak by věděla, že příslušné rozhodnutí nebylo na konkrétních podnicích, nebo dokonce konkrétních kádrových referentech, ale že někdo z hodně vysoké úrovně (vzhledem k její mediální známosti) jasně stanovil seznam institucí, kam přijata být smí a kam naopak za žádnou cenu ne. A přes to nejel vlak.
To samé Václav Havel: Jestliže v roce 1974 mohl "přikulovat" v trutnovském pivovaře (z čehož mj. vytěžil materiál na hru "Audience", zveřejněnou o rok později), tak i o něm formálně hlasovala příslušná stranická skupina (nevím, zda pivovaru, nebo nadřízené složky, podle toho, kolik tam měli členů KSČ) a příslušná ZO KSČ to "vzala na vědomí". Byť zcela jistě na základě "doporučení" vyšších vrstev stranických orgánů. Takže, zcela formálně, se Václav Havel v tom okamžiku stal někým, koho na příslušné místo přiděluje a schvaluje Strana, tedy "stranickým kádrem". V podstatě kolečkem systému, proti němuž se snažil bojovat. A v zásadě byl v ekvivalnetní pozici jako G. Husák, který příslušnými stranickými kádrovými procedurami (byť na mnohem vyšší úrovni, formálně i neformálně) musel projít také. Asi jako když se pojem "hodnost" v rámci armády vztahuje jak k vojínovi, tak i k armádnímu generálovi.

Tento systém opravdu rigidně fungoval až do "Velké sametové" revoluce. V době pěrestrojky se sice objevily (a to i přímo uvnitř KSČ) názory a úvahy, že by se měl nějakým způsobem modifikovat nebo odbourat. On totiž už začínal vadit i části samotných komunistů. Husákovské vedení (a zejména skupina soudruhů s největším máslem na hlavě v podobě "zvacích dopisů" a  hříchů z počátků normalizace) si ovšem bylo velice dobře vědomo, že povolením v této věci se celý systém nadvlády "komunistických kádrů" nad společností totálně podělá, jak se to zcela zjevně začalo za Gorbačova dít v SSSR.
Ještě snad 20. 11. (s tím 20. si nejsem jistý, ale bylo to určitě po 17. 11., ale ještě před generální stávkou) vyšlo speciální číslo komunistického časopisu Nová Mysl, které bylo monotématicky zaměřeno na důležitost vedoucí úlohy Strany ve společnosti. Mám ho někde "ještě schovaný", jak vodník Čochtan některé úlovky.
Původně jsem tuto brožurku zakoupil coby kuriosum, vyšlé v době, kdy o zrušení vedoucí úlohy Strany bylo již rozhodnuto, nicméně řadu tam uváděných názorů člověk může stále častěji slýchat od "demokratických" politiků, kteří by rádi něco podobného, jako byla ta "vedoucí úloha", zase zavedli (momentálně třeba ANO), pochopitelně s velmi racionálními a přijatelně vypadajícími odůvodněními (např. o nepřípustnosti ovlivňování rozhodování malými stranami), které jakoby vypadly z této čtvrt století staré brožury. A od jiných politiků, rovněž "demokratických" zase můžeme slýchat skoro to samé, co kdysi napsal soudruh Hitler ve svém Mein Kampfu, případně co říkal ve svých projevech.

Právě z uvedených důvodů jsem rád, že se takovéto zdroje pořád ještě mohou distribuovat v necenzurované podobě, pro poučení těch, co se poučit chtějí, a současně chtějí vědět, na co a na koho si mají dávat pozor.