Je současná imigrační vlna podobná emigraci před komunisty?

Soudruh Laurentch Muschel, živící se imigranty, se vyjádřil v tom smyslu, že máme morální povinnost se postarat o imigranty z islámského světa, protože se západní země postaraly o uprchlíky před komunistickým režimem. To po něm papouškují četní "pracovníci" neziskovek a na ně napojení "sluníčkoví" aktivisté, kteří se už vidí přehrabovat v milionech na "začleňování" naprosto nekompatibilních a v reálu do naší společnost nezačlenitelných "uprchlíků".

Jak to tedy s těmi uprchlíky před komunismem bylo?
Naprostá většina těch, kdo prchali před komunismem, byli uprchlíci zcela jednoznačně političtí, kteří prchali před zcela reálnou hrozbou politického pronásledování (až po fyzickou likvidaci režimem). Konec konců, o tomto svědčí dostatečně názorně i případy, kdy za některými emigranty vycestovala na západ vraždící komanda ozbrojených komunistů.
Prakticky nikdo nešel na západ s tím, že "se tam bude mít lépe na sociálních dávkách, než aby zde pracoval", případně že se bude živit krimiálními aktivitami. Vím o případech typu mojí učitelky ze ZŠ, která se "legálně" dostala za uprchlou dcerou a její rodinou a hlídala vnoučata coby babička v domácnosti, aby umožnila dceři a jejímu muži pracovat, a to tak dlouho, že jí vznikl nárok na sociální příspěvek (v podstatě důchod) od státu, a přesto se vrátila k učitelskému platu doma.
Existuje pochopitelně i určitá "šedá zóna" lidí, kteří tam odjeli pracovat, ovšem v takových činnostech a oborech, v nichž se z politických nebo politicko ekonomických důvodů nemohli uplatnit doma. Jednalo se o řadu umělců (zakázaných režimem, nebo neustále buzerovaných zákazy a cenzurou), vědců, techniků, učitelů a dalších lidí se zákazem výkonu povolání z politických důvodů. Patřili do této skupiny i ti, kteří se do demokratických zemí vydali podnikat, což bylo v socialistických zemích buď zcela nemožné, nebo silně omezované.
Důležité je, že nikdo z těchto lidí nepovažoval za pozitivní, aby v západních zemích byla provedena socialistická revoluce a navozen stejný politický systém, jako ten, z něhož uprchli (byť si třeba na některé samozřejmosti tržní společnosti těžce zvykali). Ani mezi ně namíchaní agenti STB a jiných podobných organizací neměli za úkol svrhnout v cílové zemi režim, nebo zde zavádět paralelní socialistickou společnost. Většinou měli cíle špionážně diskreditační (sehnat a dovézt do republiky nějaké negativní informace o významných emigračních politicích a umělcích, případně osobách emigranty podporujících). I patrně nejvýznamnější z nich, Minařík, měl patrně odpálit jen bombu v redakci Svobodné Evropy a nikoli nějaký ekvivalent kanónu z Aurory.
Naopak obě hlavní vlny uprchlíků před komunismem (1948 a 1968/9) přinesly jednoznačně negativní informace o režimu, který se u nás dostal k moci, a jimi zprostředkované informace naopak posloužily k pravdivé (a na místních režimech nezávislé) informovanosti, a tedy v zásadě diskreditaci, u nás vládnoucího režimu. Vlna uprchlíků před sovětskými okupanty v zásadě přispěla k sociální izolaci tehdejších "revolucionářů" (placených a řízených KGB), kteří paralelně s naším pražským jarem bojovali (včetně okupací univerzit a bojů na barikádách) za zavedení socialismu stalinského typu v zemích západní Evropy. Konec konců, další ránu západním socialistům, komunistům a podobným fašistoidům zasadil rok 1989, kdy nebylo možné pochybovat, že lidé s autentickými zkušenostmi se socialistickým režimem (na západě od roku 1968 vyrostla nová (de)generace socanů) tento režim odmítli. Někteří naši občané (ale i z dalších postsocialistických zemí) se setkali s velmi hořkými výčitkami od západních levičáků, "co že jsme jim to udělali".
Pokud porovnáme naše emigranty s imigranty z islámských zemí, tak ti se chovají vždy přesně opačně: Snaží se do cílové země vnutit co nejvíce prvků islámu. Přitom vcelku nepokrytě proponoují jako svůj cíl společnost, která je přijala, v dlouhodobějším horizontu přeměnit na společnost islámskou. Nejsou schopni reflektovat to, co bylo pro naše emigranty naprostou samozřejmostí, že pokud v cílové zemi vytvoří ty samé podmínky, před nimiž utekli, tak pro jejich odchod z vlasti v podstatě neexistoval důvod.
Dalším důležitým rozdílem je, že se naši emigranti v naprosté většině případů zapojili do společnosti a s většími či menšími potížemi se vypracovali na její plnohodnotné členy, společnosti více dávající, než od ní beroucí. Naprostá většina islámských migrantů se v průměru cílové společnosti nevyplatí, protože sice část původních příchozích pracuje (a jejich shrnutí bývá (zne)užíváno pro tvrzení, jak jsou pro nás výhodní), nicméně jejich manželky (a jejich rodiny) a potomci nepracují a jsou na dávkách a to samé se v ještě větší míře týká jejich vnuků. Pokud se potom použije průměr, do něhož se zohlední všichni pracující a všichni na dávkách, tak ekonomický přínos imigrantů z islámských zemí je jednoznačně záporný.

Takže rozdíly mezi naší a islámskou imigrací jsou naprosto jasné, jednoznačné a zásadní: Naši emigranti civilizovanou společnost v cílových zemích ideově i ekonomicky podpořili, islámští ji ideově rozvracejí a ekonomicky vysávají. Z toho důvodu je třeba k nim přistupovat zcela opačně, než jak přistupovala společnost západních zemí k uprchíkům před komunisty.