Amélie paní Neomillnerové

Romány i povídky Petry Neomillnerové se obvykle vyznačují syrovostí až brutalitou. Pokud nestříká krev, stříká něco jiného (ale někdy to stříká i současně s tou krví, pokud jsou popisovány nestandardní pářící aktivity lidské či "nelidské" - elfové, upíři, vlkodlaci apod.).
V takto pojaté literatuře se objevily dvě výjimky a čtenáři očekávají třetí:
V roce 2012 vydala autorka knížku "Amélie a tma" a o rok později její pokračování "Amélie a barevný svět". Rok 2014 byl sice bez nové knihy, ale ta první vyšla jako audiokniha.

Stručně k ději

Amélie je holčička, která se utopila i s maminkou, operní zpěvačkou, v roce 1890, při jedné z největších povodní, které postihly Prahu v novější době. Je jí dvanáct let, ale už velice dlouho. Bydlí s maminkou na trójském břehu Vltavy naproti Stromovce, kousek od lávky, která spojuje s tímto břehem Císařský ostrov.
Setká se v noci ve Stromovce u Malé říčky s rovněž dvanáctiletou, ale živou a opravdu pouze dvanáctiletou, Markétou. Markéta žije také pouze s maminkou, protože její rodiče se rozvedli. Obě dívky se po prvním setkání snaží kontaktovat a nakonec se skamarádí natolik, že Markéta posléze chodí k její mamince na hodiny zpěvu. Vztah obou dívek se stále více rozvíjí a prohlubuje. Příběh sleduje Markétino osobnostní vyzrávání, takže není od věci tento útlý text prohlásit za román, či alespoň novelu.
Určitým přelomem je potom situace, kdy Markétu cestou za Amélií přepadne násilník a ona je nucena mu uniknout plaváním v listopadové vodě plavebního kanálu mezi Císařským ostrovem a břehem Stromovky. Amélie jí zachrání život a obě neúplné rodiny nakonec spojí své síly k záchraně domku, v němž Amélie s maminkou bydlí.

Hodnocení

Knížka je napsána velice svěžím jazykem a děj probíhá v rychém až klipovitém tempu, aniž by tím trpěl příběh jako celek. Je poznat autorčino "vypsání se" na akčních fantasy příbězích, které je zde rozhodně spíš ku prospěchu věci. Je to pro nás, starší, nezvyklé, ale prostě takto dítka generace, pro niž je kniha určena, vnímají svět.
Redakce nakladatelství možná trochu příběhu uškodila (autorka musela "ukrotit" některé akční pasáže), nicméně příběh se opravdu mohl stát, pokud přistoupíme na autorčinu hru, že je možné ve Stromovce potkat ducha holčičky, která opodál bydlí.
Naopak zůstalo "nevychytáno" několik drobností, které redaktor zcela jistě vychytat měl:

• Hned v úvodní scéně Améliina kočka Nita cosi chytne a v popisu autorce jednoznačně splývá myš a rejsek (rozdíl mezi těmito dvěma druhy je asi jako mezi krávou a lvem).
• Autorka ne zcela jasně popisuje Améliin život "před Markétou", protože se v textu vyskytují jak narážky na to, že téměř nevycházela z domku, tak i na to, že nějak viděla a zažila události, spojené s oběma světovými válkami.
• Není také jasné, zda Amélie přes den jen leží v posteli, nebo zda může i spát (v textu jsou na toto téma rozporné informace).
• Majitel domku, v němž Amélie s maminkou bydlí, má být syn Améliiny sestřenice, byť, ať to počítám jak to počítám, musela by ho mít opravdu těsně před klimaktériem, aby mohla v roce 1890 přivézt Améliině mamince z cesty do ciziny tarotové karty (a kvůli povodni je už nepředat), a to ještě jako velmi malá holčička, pro kterou by bylo vymyšlení podobného dárku asi dost nepravděpodobné. Přitom nikde v příběhu není nic, co by autorce (či redaktorovi) bránilo z něj udělat vnuka Ameliiny sestřenice, což by věkově odpovídalo podstatně pravděpodobněji.

Obě dívky se v popisu událostí, vyprávěných ich-formou pravidelně střídají, což je doprovázeno decentní změnou fontu, když nit vyprávění přebírá druhá z jeho protagonistek a současně i vypravěček. Vypadá to hezky, přiznám se však, že bych pro Amélii vybral jako font odlišný od Markétina nějaký také patkový (místo bezpatkového, který je v knize použit). Trošku mi to střídání patkového a bezpatkového fontu vadí (jsem odchován TeXem, kde se takovéto věci dají zvládat víceméně perfektně). Existuje spousta písem, do nichž by se dalo sáhnout.
Text je psán bezesporu krásným a srozumitelným jazykem, bohatým, ale bez složitých gramatických a lexikálních jevů, které by omezovaly jeho "čitelnost" dětskými čtenáři a čtenářkami. Autorka odlišné Améliino kulturní zázemí jen jazykově naznačuje, což považuji za správné, protože kdyby Amélie mluvila a myslela jazykem roku 1890, bylo by to asi pro současného dětského čtenáře neúnosné.
Ilustrace Lubomíra Kupčíka jsou kapitolou samou o sobě. Jsou velice kvalitní, moderní a přitom realisticky popisné. Potěší i "vychytávka", kdy obrázky, týkající se textu líčeného Amélií, jsou laděny do modrofialova a obrázky k Markétiným pasážím zase do sépiově hněda.
Audiokniha, vytvořená nad tímto textem jako dramatizovaná četba, patří k tomu nejlepšímu, co jsem v této kategorii měl možnost slyšet.

Druhý díl

Pokračování (Amélie a barevný svět) přináší příběh o dvou dějových liniích, na sobě do jisté míry nezávislých. V jedné z nich je třeba "umravnit" Martkétina otce, který by mohl nechtěně a z neinformovanosti (jako profesionální záhadolog) Amélii ohrozit. V té druhé Amélie, závidějící stále více Markétě první lásky, potká někoho, s kým by mohla mít podobný vztah, jako Markéta se spolužákem Samem.
Možná je "dvojka" o kapánek slabší než úvodní kniha, ale na druhé straně se jedná pořád o vysoký nadprůměr. A text byl také lépe řemeslně zvládnutý, bez opomenutí, jaká jsem zmiňoval u prvního dílu.

Komu to koupit

Knihy inzerují doporučený čtenářský věk od 8 let, což je, obávám se, trochu optimistické. Jsem toho názoru, že některým věcem v textu porozumí dítko až na prahu puberty (vztahy Markéty a jejích spolužáků a spolužaček), takže těch 8 je málo. Viděl bych to tak na 10 až 11 let.