Mezi dvěma výstavami
V souvislosti se soustředěním významné části rakouského průmyslu do zemí koruny české byla v roce 1791 uspořádána zemská průmyslová výstava. Zásluhy o tento děj i o přípravu výstavy v podstatě podědil císař Leopold II spolu s trůnem po svém předchůdci, Josefu II, protože ten zemřel bezdětný. V Habsbursko - Lotrinském rodu se už naplno projevovala dědičná degenerace. Zatímco Josef II byl jednoznačně sociopat (a je skvělou ukázkou toho, že sociopatie u vládců nemusí být jen mínusová zálažitost), jeho bratr byl sexuální psychopat, který "vlezl pod každou sukni", jak praví klasička. Ale sexuálně zaměřenou osobou (minimálně na hranici normy) byla i jejich matka.
Uvedená výstava dokumentovala spektrum technických výrobků, které jsou ve státě dostupné a vyráběné. Její pořadatelé se snažili o určitý logický scénář, který ji měl posunout někam výš, než je pouhá výstava kabinetu kuriozit nebo zboží na stánku kupce. Výstava byla dokladem toho, jak silně se podařilo po porážkách od Pruska rozvinout náhradu za ztracené regiony a jak rychle se objevila ve spektru toho, co bylo doma vyráběno, řada špičkových výrobků. Není bez zajímavosti, že uvedená výstava byla první svého druhu na evropském kontinentě.
Po stu letech se konala výstava druhá, zvaná z tohoto důvodu jubilejní. Byla inspirována podobnou výstavou, která proběhla v Uhersku v roce 1885 a její načasování bylo dáno vzpomínkou na jinak zapadlou a příliš nevzpomínanou zemskou výstavu (protože nekvalitní vedení rakouského státu nebylo s to využít potenciál takovéto přehlídky dosažených úspěchů). Rozdíl mezi oběma výstavami více než názorně ukázal, jak silně za těch sto let pokročil rozvoj českého národa, a jaké peripetie se kolem tohoto dění objevily.
Zatímco první výstava (1791) byla opravdu zemská, tj. organizovaná na zemském principu (bez ohledu na národnost výrobců či vystavovatelů), německá komunita po předchozích vstřícných krocích náhle odmítla účast na jubilejní výstavě pod průhlednou záminkou, že nebude možné náležitě připravit výstaviště. Organizovaně odřekli účast všichni původně přihlášení němečtí podnikatelé, své aktivity zrušili i němečtí členové přípravného výboru.
Následující události usvědčily Němce z prachsprostého lhaní, protože výstavu se podařilo otevřít v termínu (no, některé věci se dodělávaly za chodu, ještě po slavnostním zahájení, ale výstava jako celek fungovala). Dokonce otevření nedonutila zrušit či odložit ani katastrofální povodeň v roce 1890, která strhla i několik oblouků Karlova mostu. Před průčelím pražské invalidovny, na kraji parku, stojí pomník zákopníků a poddůstojníků zákopnických oddílů, kteří zahynuli, když během ní zachraňovali lidské životy a majetky. A byli to ostří chlapi, schopní např. pod nepřátelskou palbou postavit nebo opravit most. Už fakt smrti těchto výjimečných mužů ukazuje na velikost průšvihu, ve kterém tehdy Praha byla. (A za této povodně se také utopily Amélie a její maminka z dětských knížek paní Neomillnerové.) Postiženo bylo i rozestavěné výstaviště vedle Stromovky. Přesto se podařilo škody napravit a výstaviště opravit, dobudovat a zprovoznit.
Výstava na jedné straně ukázala obrovský pokrok, který věda a technika, jak v Česku tak i na světě, za těch sto let učinily. Ukázala také, že utlačovaný český národ je s to se kvalitou své průmyslové produkce a jejím technicko - vynálezeckým zázemím schopen vyrovnat i těm národům, které v té době měly vlastní státnost.
Výstava se zapsala do povědomí národa i tím, že se císař František Josef I, který ji posléze (a po nechutném váhání a dalších peripetiích) navštívil, nechal vyfotit na řetězovém mostě, kterýžto snímek vyšel v novinách s titulkem "Procházka na mostě" a dal pojmenování starci, ležícím jako stále těžší balvan na bedrech státu.
Ludvík Souček to v jedné ze svých knih o fotografii, v kapitolce o důležitosti věcně správných a dostatečně úplných a výstižných popisků k fotografiím komentuje zhruba slovy: "Kdyby tehdy noviny pod fotografií napsaly něco jako 'Jeho Císařské Veličenstvo, František Josef I, císař Rakouský, král Uherský a Český atd. se prochází po novém řetězovém mostě', místo 'Procházka na mostě' nevznikla by přezdívka 'starej Procházka'", s podotknutím, aby si adepti fotografie dávali na takovéto zkratkovité popisky pozor. (Jsem si vědom toho, že existují i jiná vysvětlení vzniku oné nakonec všeobecně vžité mocnářovy přezdívky.)
Zajímavým jevem bylo i navštěvování Jubilejní výstavy krajany, kteří žili v cizině.
Jako druhou věc události kolem Jubulejní výstavy ukázaly výrazné zhoršení mezinárodnostních vztahů za oněch sto let, které uplynuly od předchozí výstavy. Vztahy Němcům vůči stále se více emancipujícím Čechům se v souladu s tímto trendem neustále zhoršovaly a o pouhých šest let později došlo v německy mluvících oblastech k nepokojům, které donutily Rakousko - Uherský stát odvolat Badeniho jazyková nařízení, která v podstatě pouze umožňovala česky mluvícím občanům předkládat podání úřadům v češtině (s tím, že podání by se interně stejně vyřizovalo v němčině, občanovi by tedy pouze odpadly náklady na jeho německý překlad pro úředníky). Tento akt ukázal vcelku jednoznačně, že spolužití s Němci v jimi ovládaném státě je pro český národ bezperspektivní. Po necelých dvou desítkách let to vedlo k orientaci části vedení českého národa na rozbití Rakousko - Uherska a vytvoření samostatného státu. Generace, která coby dítka navštívila v doprovodu svých rodičů "naši jubilejní" a doprovodné akce, o dvě desítky a něco let později přecházela k "nepříteli" a poté bojovala v legiích za národní samostatnost.
(pokračování)
Žádné komentáře:
Okomentovat