Nenávistníci

Pan Čulík vedl na svých listech rozhovor s panem Janem Rovenským (patrně tímhle) o "nenávisti ve společnosti".

Teorie nenávisti

Oba pánové v podstatě plkali o tom, že společnost je plná nenávisti, nicméně v podstatě zavrhli některé teorie, které předložili

• ekonomickou a politickou frustraci, protože "většině autoritářů v okolí pana Rovenského kapitalismus nevadí"
• chudobu, protože u nás se "nenávist" vyskytuje dosti i u lidí ze střední třídy

Ponechali ve hře

• obdiv k autoritářským osobnostem (jimi označovaný za "patologickou osobnost")
• lenost a pohodlnost (lidé jsou "líní a pohodlní, a proto vůči nenávisti nebojují"), což je nesmysl, protože to vlastně neřeší hlavní otázku, a tou je původ oné nenávisti.

Z toho je vidět, že pro tyto pány je ona "nenávist" jakousi osobnostní patologií. Řešení tedy nejspíše bude spočívat v tom, co už tu bylo za minulého totalitního režimu a v podstatě i za jiných totalit, kdy se hlásalo, že "proti mohou být jen duševně choří jedinci", a tak se disidenti spolu s dalšími režimu nepříjemnými osobami "uklízeli" do blázinců.
Roztomilé je i závěrečné citování (spíš, obávám se, vymyšlené), že některé voličky volí Konvičku a Okamuru proto, "že je s nimi legrace".
Roztomilé je to proto, že existuje známá stupnice vztahu společnosti k novým věcem (od Móhandáse Karamčanda Gándhího):

• nejdříve tě budou ignorovat
• potom se ti budou smát
• potom proti tobě budou bojovat
• pak zvítězíš

Pánové tedy nevědomky posunuli antiislamizační aktivisty na vyšší level, protože dosud je hlavně ignorovali a toto ignorování také podporovali.

Ona zavržená frustrace

Pan Rovenský má představu, že "většině 'autoritářů' kapitalismus vyhovuje".
Problém spočívá v tom, že u nás naprosto žádný kapitalismus nemáme. To, co vzniklo po přeměně skutečně alespoň jakž takž kapitalistického EHS na EU, je prostě socialismus. Sice se liší od socialismu, jaký jsme tu měli za minulého režimu, ale je blízký socialismu, jaký panoval v Německu a okupovaných zemích za Hitlera. Princip je stejný: Stát si usurpuje právo nakládat s výrobními prostředky a dalšími aktivy společnosti zcela dle své libovůle, ale, na rozdíl od socialismu provozovaného komunisty, ponechá formální vlastnictví těchto prostředků soukromníkům, aniž by jim ovšem umožnil s jejich majetkem volně nakládat.
Něco podobného bylo komunisty provozováno krátce po puči, kdy byli soukromníci likvidováni naprosto nesmyslnými daněmi, povinnými odvody a regulacemi. Tehdy ovšem šlo nikoli o navození nějakého systematického vztahu, ale o likvidaci soukromníků a jejich nahnání do družstev a státních podniků tam, kde pro "znárodnění" nebo "združstevnění" přímým befélem nebyl zákonný podklad.
Pokud tedy někomu vyhovuje současný politicko ekonomický systém (který je prosazován po celé EU), pak se nejedná o někoho, komu vyhovuje kapitalismus, ale spíše o někoho, komu vyhovuje společnost socialistická.
Naopak, frustrace narůstá u těch, kdo požadují tržní ekonomiku a politickou demokracii, což jsou věci se socialismem (i "bruselistického" typu) neslučitelné.

Problém rozporů

V roce 1989 jsme se domnívali, že jsme vykopali ze země zrůdný socialistický systém, který vyhovoval pouze úzké skupině "vyvolených". Tato skupina navíc erodovala, především v souvislosti s ekonomickým a technologickým zaostáváním socialistických zemí, o lidi, kteří nabývali dojem, že by se jim v tom, co viděli přes "železnou oponu" žilo líp. Zejména, když měli za podmínek v padlém režimu dostatek nakradeno.
Určitou skepsi vyvolal kontakt s realitou EU. Do té doby byly kritické hlasy a negativní informace o této organizaci vnímány jako součást režimní propagandy. Postupně jsme se přesvědčili, že až na vyslovené ideologické výstřelky měly tyto varovné hlasy pravdu a navíc k nim přibyla řada dalších, což bylo spojeno právě s přeměnou kvasikapitalistické EHS na socialistickou EU. Bohužel, tato přeměna zůstala velké části voličů utajena a oni se skutečně domnívali, že vstupujeme do "jen přejmenované" EHS, a hlasovali v dobré víře pro vstup.
Tato skepse je dále stupňována "demokratickým deficitem", kterýžto kulantní pojem říká, že demokraticky volený parlament je v EU v podstatě pátým kolem u vozu a ještě navíc různými "technomocenskými" postupy zbavený soudržnosti tak, aby nebyl s to efektivně používat ani ty nepatrné pravomoci, které v reálu má. O podstatných věcech rozhodují v EU nikým nevolení "samojmenovaní" úředníci, vytvářející svébytnou kastu, parazitující na občanech členských států (a navíc jim škodící i dalšími cestami, což rozumný parazit nedělá).
V poslední době se navíc ukázalo (opět něco, před čím varovaly rozumné hlasy už v době našeho vstupování), že EU je jen "zadním dvorkem" Velkoněmecka, které si v podstatě může rozhodovat samo a zcela o své vůli o EUrounijních záležitostech, přičemž chybí demokratická zpětná vazba i v samotném Německu (což názorně ukázala naprosto svévolná rozhodnutí kancléřky Merkelové ohledně imigrantů, která byla zcela mimosystémová a překračovala kancléřčiny pravomoci, nicméně se nenašla síla, která by kancléřčina rozhodnutí zvrátila a taková síla se nenašla ani v EU, přestože byly obejity nebo explicitně porušeny prakticky všechny dokumenty a zásady této organizace. Naopak, státy V4, které se držely platných dokumentů a smluv, byly bruselskými a berlínskými antidemokraty pranýřovány.

Zkrátka se ukazuje, že celý humbuk kolem "nenávisti" jen a jen zakrývá oprávněné roztrpčení občanů z toho, že EU není demokratická a je socialistická, a to celé podporuje německý stát, pro který platí v podstatě stejná charakteristika.