Rozumíme Donu Quijotovi?

Don Quijote u nás zdomácněl (a totéž se mu stalo prakticky v celé evropské kultuře). Rozumíme mu však?

Základní problém

Cervantes psal svůj román v době, kdy "brakové" ratířské romány byly k dispozici prakticky všem, co byli s to se dostat k nějaké knize. U svých čtenářů mohl předpokládat, že nejméně jeden (ale spíše víc) takovýto román přečetli.
Z tohoto důvodu mohl použít klišé, která používali autoři rytířských románů, a která byla proto čtenářům důvěrně známá a srozumitelná.
Nám jsou nesrozumitelné i odkazy na literární díla (a jejich citace), která rytíř četl, i na postavy, jejichž činům se hodlal vyrovnat (tj. nemáme-li k dispozici k této knize k dispozici rozsáhlý a propracovaný poznámkový aparát).
Z tohoto důvodu známe hlavně jeho boj s větrnými mlýny, který žije už svým vlastním životem, případně některá další trapná dobrodružství a nehody z jeho strastiplné pouti. Patrně známe i Sancho Panzu, jakožto sluhu a člověka, vybaveného, v kontrastu s jeho pánem zdravým selským rozumem.
To jsou věci, které známe ze školy. K neznalosti rytířových dobrodružství přispělo i velice špatné Johnovo převyprávění pro děti (tady cílovou skupinu, která zaručeně žádný rytířský román nečetla). K tomu poslednímu: On by se dal Don Quijote možná pro starší děti převyprávět jako parodie na pohádkové hrdiny, které důvěrně znají ze svých mladších let, ale musel by to udělat někdo, kdo na to má (nehledě k tomu, že náznaky takových parodií existují, dala by se mezi ně zařadit i Troškova Princezna ze mlejna a některé další filmy).

Analogie

Když se objevil na plátnech kin Limonádový Joe, nastal pro mou generaci stejný problém, protože k originálním starým Rodokapsům se dostal málokdo z nás. Pro většinu z nás tedy byl Limonádový Joe první "kovbojka", kterou jsme viděli.
Bez znalosti žánru jsme poté mohli sledovat jen některé "obecně směšné" scény s tím, že spoustě narážek na klasické kovbojky jsme porozumět nemohli.
Tohle se trochu změnilo o pár let později, kdy v rámci uvolnění režimu vyšlo pár kovbojek (např. Hvízdavý Dan a nějaké věci od Zane Greye, případně Shane, který ovšem stojí na cíleném porušení kánonu) a na Slovensku pár takových knih vyšlo i během normalizace, která v Česku prakticky veškeré příznaky kulturního uvolnění systematicky zadusila.
Identický problém může nastat s Radovou a Žákovou Bohatýrskou trilogií, protože tato megaparodie na kovbojky, laciné detektivky (ale také např. na kroniku Václava Hájka z Libočan a mnohá další díla) opět pracuje s tím, co čtenář mojí generace neznal a znát nemohl, byť zde byla situace o trochu lepší (viz těch pár kovbojek, potom nějaké wallaceovky a pár dalších děl). Nicméně za komunistů patřila i Hájkova kronika mezi LIBRI PROHIBITI, především její části, zabývající se dějinami po Přemyslovcích (protože se kriticky díval jak na předchůdce Jana Husa, tak i na Husa a jeho následovníky, a dodnes nejsou tyto části HK volně na internetu (na rozdíl od prvních svazků díla).
Opět se člověk seznámil s parodií dříve, než se setkal se mohl setkat s díly žánrů, které zde byly parodovány.
Stejně tak si člověk nemohl vychutnat a ocenit "Květinku Martu", parodii na ženské romány, která je zavzata do geniálního Jirotkova Saturnina (knihy, ne filmu nebo seriálu).

Zlepšení

Situace se zlepšila po roce 1989, kdy začaly vycházet Rodokapsy, přinášející nejen kovbojky, ale i laciné detektivky a věci, blížící se klasickým "krvákům". Začaly vycházet i ženské romány.
Takže dodatečně jsme se mohli dozvědět, co ti autoři vlastně parodovali, a ocenit to.
Nyní se tedy mohu na Limonádového Joe dívat zcela jinýma očima, než jakýma jsem na něj čuměl v době jeho filmové premiéry.
To samé do jisté míry platí i o dílech, parodovaných ve výše zmíněné Bohatýrské trilogii.
Když jsem zakoupil a přečetl Váchalův Krvavý román (parodie na "krváky", jaké vycházely za Rakouska a snad doznívaly, či spíše dožívaly za první republiky), tak už jsem měl v té době přečtené nějaké brakovky na podobné téma z vydavatelstí Ivo Železného.
Jinými slovy, zde jsem mohl už vycházet z částečné predikce zápletek, parodujících některá klišé. Dalším takovým zdrojem byly některé u nás vyšlé pikareskní romány, zejména vynikající Rukopis nalezený v Zaragoze, které ovšem představovaly spíše inspiraci šestákových autorů. Zde se tedy jednalo o regulérní umělecká díla, z nichž až aktivity generací šestákových pisálků nadělala Váchalem parodovaná klišé.
Také jsem v té době znal alespoň torzo Lipse Tuliana, coby prototypu (byť ne zcela typického) "loupežnického románu", vlastního bráchy krváku. Nehledě k tomu, že blízko k tomuto žánru má i Hospoda ve Spessartu Kurta Hoffmanna, která u nás běžela i za socíku.
Celý román o zhrzeném šlechtici a loupežnickém vůdci Lipsi Tulianovi od Kvidona z Felsů bylo možné zakoupit v raných devadesátých letech, což jsem také učinil (a přečetl).

Rytířské romány

S rytířskými romány je to u nás poněkud horší. Zcela jistě sehrály svou roli i historické souvislosti. Habsburkové spolu s římskokatolickou církví v podstatě zlikvidovali drobnou českou a moravskou šlechtu, která např. v sousedním Polsku tvoří základ společnosti a řada příslušníků polských opravdových elit mezi potomky této šlechty patří.
Právě lidé tohoto druhu asi byli významnou částí čtenářské obce těchto a podobných děl.
Za minulého režimu u nás vyšla pouze část románu o Amadisi Waleském (když nepočítám, a počítat nemohu, Cibulova převyprávění Písně o Rolandovi a další s časem opravdových rytířů soudobé literatury). V ruštině jsem měl možnost přečíst ještě Parcifala a několik kratších prací.
Když se na plátnech našich kin objevil Excalibur, nalezl publikum danou tématikou prakticky nepolíbené.
Právě z tohoto důvodu si troufám říci, že mezi námi a panem Cervantesem (i jeho původním publikem) zeje informační (a v tomto případě i kulturní) propast, kterou zatím nic nezaplnilo a hned tak se něco takového asi nepřihodí, protože do vydání nějakých brakových ratířských románů by šel akorát nakladatelský sebevrah.
Proto si dovolím proponovat, že tomuto románu vlastně nikdy nebudeme rozumět způsobem, který by byl kompatibilní s autorovýmn záměrem.

A na závěr si neodpustím rýpnutí: Proč by nám měl být sympatičtější Don Quijote, smetený ze sedla lopatou větrného mlýna, než hrdina opravdového rytířského románu, jdoucí proti skutečnému obrovi?