Máme zlikvidovat demokracii?

Stále častěji se ozývá po luzích a hájích (byť hlavně virtuálně - internetových) hlas na téma: "Demokracie se neosvědčila, je nutné ji nahradit něčím jiným".

Forma vlády

Demokracie zcela jistě není jedinou rozumnou formou vlády.
Řekněme si to zcela upřímně: Není ani ani formou nejlepší, tou je zcela jednoznačně osvícená autokracie (ctitelé Zeměplochy si jistě připomenou Ankh-Morporkhského městského patricia, Lorda Vetinariho). Problém této nejlepší formy vlády je v tom, že kvalitní autokrat může zešílet (nebo jinak změnit své vlastnosti), popřípadě být vystřídán autokratem nekvalitním. V lepším případě půjde "jen" o osobu pouze nekompetentní, která však může i tak přivodit celospolečenský a celostátní rozvrat. Z reálné historie vzpomeňme na vystřídání vysoce kompetentního Karla IV. jeho dosti málo kompetentním synem Václavem. Přitom se někteří historikové domnívají, že Václavovy excesy z posledního období vlády byly spíše než neschopností způsobeny jeho uvědomováním si své neschopnosti a nekompetentnosti, z nichž nenacházel východisko. Horší možností je náhrada vysoce kompetentního panovníka autokratem jednoznačně zlým, který záměrně škodí. Takové příklady by se v historii, zcela jistě nejznámější jsou události z dob císařského Říma, našly také.
Výhodou demokracie je skutečnost, že v případě nějaké havárie jsou zde mechanismy, jak zabránit propadu do nejhoršího průšvihu.

Autokracie

Důležité ovšem také je, že kvalitně nastavená demokracie má nastaveny také podmínky, kdy může stanovený jedinec (buď jmenovaný ad hoc, nebo předem existující ve strukturách státní moci) dočasně převzít moc a řešit situace, které by byly pro řešení hlasováním kolektivních orgánů demokracie neřešitelné.
V některých starořeckých demokraciích v krizových situacích přecházela moc na vojenské velitele, ve starověkém Římě bylo možno jmenovat na časově omezenou dobu diktátora, který krizovou situaci vyřešil a poté předal moc zpět demokratickým orgánům. Některá jeho rozhodnutí byla zpětně přezkoumatelná těmito orgány.
V podstatě odezvou této instituce je v našem ústavním systému vláda presidenta pomocí dekretů, která byla uplatněna v době za a krátce po nacistické okupaci, kdy nebylo možné, aby normálně fungovali zastupitelé (část byla vězněna a část navíc okupanty zavražděna, jiní se naopak těžce zkompromitovali kolaborací s okupační mocí).
V rozporu s kydy nacistických agitátorů a jejich pomahačů byly a jsou tzv. "Benešovy dekrety" plně demokratické a také byly všechny následně prověřeny a schváleny hlasováním prvního po válce zvoleného parlamentu, čímž nabyly formy nikoli "zvůle patpologického jedince", jak to presentují nacisté a kolaborati, ale formy standardních zákonů.
Problém nastává u těch demokracií, kde nemají pro podobné případy vhodný mechanismus, protože v nich vzniká v souvislosti s krizí nějaký autokrat živelně, byť třeba s podporou části demokratických institucí. Toto byl i problém Chile, kde Allende pracoval se sovětskými poradci na ustanovení rudé moci, která by Chile vrhla někam. kde je dnes Venezuela (nebo rovnou na úroveň Kuby), zatímco Pinochet byl pověřen parlamentem, aby vojenskou mocí rudé potlačil. Což také udělal a můžeme jen litovat toho, že se takový "pinochet" nenašel u nás v roce 1948.

Demokracie

Současná demokracie je zcela zjevně problematická a zcela zjevně jen částečně funkční. Jevy, které s tímto faktem úzce souvisejí, pozorujeme všichni. I současná politická krize kolem demise - nedemise je indikátorem tohoto stavu.
Objevují se v podstatě dva rozporné názory:

• na tohle si musíme zvyknout, toto je demokracie
• demokracie je špatná, nahraďme ji něčím jiným

V reálu jsou ovšem oba tyto hlasy mimo. Historie nás vcelku jasně poučí o tom, že takový rozval demokracie tu dříve nebyl, a to při stejném nebo +- stejném státním systému. Na druhé straně můžeme konstatovat, že v menším měřítku (systém jako celek neohrožujícím) se podobné krizové jevy vyskytovaly už dříve a jejich historie sahá v podstatě až do první republiky.
Je rovněž si třeba uvědomit, že konkrétní krizové jevy, které vidíme kolem sebe, nejsou většinou příčinou krize, ale jejím důsledkem. Demokracii u nás tedy nelikvidují Babišové, Kalouskové a podobní politikové. Platí opak: Protože demokracie u nás je v permanentním krizovém stavu, lidé tohoto druhu (a mnoha dalších) mají prostor ke svému uplatnění.
A rozhodně odmítněme všechny konspirační teorie: To, že za deště padají kapky (+- s opravou na vítr) dolů, to není spiknutí kapek, které by se na něčem takovém spiklenecky domluvily. Je to prostě reakce na gravitační pole Země. Naprostá většina negativních jevů, které kolem sebe můžeme pozorovat, nestojí na základě spiknutí nějakých osob, ale je to důsledek toho, že tyto osoby v daných podmínkách jednají (naprosto logicky) tak, aby ze situace vytěžily co nejvyšší benefit. Jistěže se v konkrétních situacích mohou na některé věci domlouvat, ale rozhodně zde neexistuje nějaké komplexní spiknutí těchto osob. Není totiž ani zapotřebí. A právě to, že tyto osoby mohou jednat antisociálně a v podstatě se jim to vyplatí, alespoň v krátkodobém časovém horizontu, je krizový jev.
Moje osobní teorie je, že zde působí především skutečnost, že se významná část šíbrů v naší společnosti "v tom naučila chodit" a nalezla cesty, jak v současných podmínkách (= v současné konkrétní verzi demokracie) tahat za nitky ku svému prospěchu.

Forma

Pokud tedy něco v krizi je, tak je to současná forma demokracie (protože zdaleka ne všechny formy demokracie musejí být zastupitelské, ani není bezpodmínečně nutno mít současný volební systém).
Vliv šíbrů by zcela jistě nabourala referenda. Zákon o referendu by ovšem nesměl být totálně vykastrovaný do nemožnosti pomocí referenda rozhodovat o zásadních věcech. Referendum by mělo být o všem (třeba i o trestu smrti, o naší mezinárodní orientaci, včetně členství v EU nebo NATO) a mělo by mít při určité reálné účasti (třeba průměr volební účasti za posledních pět voleb do parlamentu) vyšší sílu než zákony a hlasování v parlamentu.
Šíbrové by v takové situaci věděli, že jejich příliš drzé akce mohou být zvráceny nakrknutými voliči v referendu, a tudíž by se drželi daleko více při zdi (ti blbější by si to museli zkusit a lidé by jim v tom museli vymáchat čumáky).
Vliv šíbrů by zcela jistě naboural jiný způsob výběru poslanců. Nevidím nic nedemokratického na tom, pokud by byli zastupitelé vybíráni losem (dělaly to tak některé antické státy), přičemž do osudí by prostě šli všichni občané státu, mající o takovou funkci zájem a nemající nějaké jasně dané zdravotní či jiné kontraindikace.
Při počtu dvou set poslanců je velice pravděpodobné, že složení takovéhoto zastupitelského sboru by daleko lépe odpovídalo složení společnosti, než je tomu u parlamentu současného. I zde by se prakticky rozpadl vliv šíbrů, kteří nyní působí přes politické strany a poslenecké kluby. A co je důležité: Další "volby" by všechny narychlo navázané vazby mezi poslanci a šíbry totálně zpřetrhaly.
Zcela jistě by se daly vytvořit (respektive vykrást třeba z Aristotela) i další modely uspořádání státu, které by byly demokratické a přitom současně nebyly zatíženy nemocemi nyní existujícího systému.

Zevní vlivy

Důležité také je, že naprostá většina rozhodnutí, které naše současné zastupitelské orgány provedou, je dílem naprosto nedemokratické Evropské Unie a jejich přijetí je nám nadiktováno a vnucováno pod hrozbou sankcí.
Je jasné, že demokracie dost dobře nemůže fungovat v situaci, kdy významná část zákonů i konkrétních opatření je dílem nedemokratické instituce. Přesně proto jsme neměli demokracii ani v protektorátu, ani v letech 1948 - 1989, přestože demokratické instituce formálně existovaly a alespoň některé formálně i pracovaly. Rozhodnutí se ovšem děla čistě mimo ně (a většinou i mimo území státu) a tyto instituce sloužily v podstatě jako stafáž bezuzdné diktatury (přitom ta sovětsko - komunistická byla o něco málo osvícenější než ta nacistická).
Současný stav se tedy stále více blíží tomu, který jsme zde měli před rokem 1989. Současné demokratické instituce se stále více stávají fíkovým listem na ohavnostech bruselské diktarury. Jejich členové přitom velice horlivě předstírají, že o čemsi rozhodují, byť se jejich pravomoci každým výnosem bruselských antidemokratů zmenšují.
Jako problematické se ukazují i některé strany, které se prezentují jako "antisystémové, jako jsou např. Piráti, Svobodní, Zelení apod. Tyto strany většinou mimo líbivých hesel ke zcela podružným otázkám prakticky nenabízejí nic. V politice mě zklamali i ti Svobodní (o těch další jsem si iluze nedělal a nikdy je také nevolil). Představa některých politiků z řad Svobodných a Pirátů, že musíme povolit muslimům vraždit a znásilňovat, protože na to mají právo v rámci náboženské svobody, je pro mě naprosto nepřijatelná a činí pro mě nepřijatelnými i ty z jejich spolustraníků, kteří takto explicitně náboženskou svobodu nepojímají.

Rada co dělat, je tedy velice jednoduchá: Změnit - modifikovat současnou konkrétní formu demokracie a zbavit se diktátu EU, i za cenu czexitu. V podstatě politicky nejblíže tomuto směru má Okamura, myšleno z politiků, kteří mají nenulovou šanci se do parlamentu dostat. Mohu mít k němu výhrad jak opice blech, ale nic lepšího (či méně špatného) na naší politické scéně prostě není.