Proč do Antarktidy
Pro ranou antickou civilizaci (do vpádu Dórů, kteří přinesli do Řecka "dobu železnou") byl limitujícím kovem cín. Jeho ložiska se v oblasti rozvoje jak mínojské tak i achájské kultury prakticky nevyskytují. Na rozdíl od mědi, pro niž bylo k dispozici větší množství těžitelných ložisek, včetně obrovských ložisek na Kypru, která postačovala pro celou antickou dobu bronzovou a ještě po nástupu železa, kdy se z mědi a bronzu vyráběly spíše předměty přepychové spotřeby, nebyla vyčerpána.Proto také dobu bronzovou předcházela doba měděná, v jejímž rámci se jednak rozvíjelo hutnictví a další zpracování mědi, jednak se rozvíjel i dálkový obchod, zasahující až na naše území a ještě dál. Šlo o přesun středomořských výrobků (ale i surové mědi) do různých končin Evropy a patrně naopak směřovaly (vedle obvyklých kožešin a otroků) patrně i vzorky rud či místně vyráběných kovů.
V rámci těchto aktivit se patrně snažili technici doby měděné zušlechťovat tento kov dalšími, které se jim podařilo nějak získat. Ještě Iliada popisuje samostatné výrobky z cínu, tehdy vzácného srovnatelně se stříbrem, např. na Achilleově zbroji.
Nakonec kápli na příslušnou slitinu mědi a cínu, nicméně cínových ložisek bylo v oblasti ovládané antickou kulturou velmi málo, takže se museli vypravit jednak na naše území, kde ještě vládl pravěk, a získávat cín z oblasti Krušných hor, kde se dodnes nacházejí jeho ložiska i vytěžené doly. Patrně zpracovávali rudu na místě a transportovali čistý kov, nicméně se museli dostat přes rozvodí (Českomoravská vysočina nebo Šumava) do povodí Dunaje, odkud již mohl být z nižších poloh proveden transport lodí a po proudu. Kov tedy musel být přenášen na zádech nosičů desítky až stovky km (záleží na tom, jak moc se "vlnily" použitelné obchodní komunikace, i na stavu vodních toků).
Dalším zdrojem cínu byly "Cínové ostrovy", pravděpodobně některá část nynější Velké Británie či Irska. Výhodou byla možnost přepravit cín po moři loděmi s větší kapacitou. Nebezpečí bylo s cestou po souši (která procházela územími různých kmenů, často vzájemně nepřátelských, i totální pustinou) srovnatelné nebo i nižší.
Považuji za pravděpodobné, že bylo pátráno i po dalších zdrojích. Někdo posléze mohl dospět k naprosto logickému, leč zcela nesprávnému názoru (ve smyslu metodologickém), že pokud jsou cínová ložiska na severu, mohla by se najít i na jihu, za rovníkem. V reálu ovšem v Antarktidě skutečně ložiska cínu i dalších kovů jsou, takže už prospekce na úrovni náplavů potoků a řek, přitékajících z pevniny, případně prýštících z pod ledovců, mohla být úspěšná. Dokážu si představit i to, že v některých těchto tocích mohly být těžitelné náplavy kasiteritu nebo dalších cínových rud.
Bylo by asi zajímavé a přínosné, pokud by se na přípobřežní ložiska cínu a dalších kovů, případně oblasti, kde by se mohly rudy vyskytovat v náplavech blízko pobřeží, podívali archeologové, zda tam nenajdou stopy lidských aktivit.
Verneovský Jižní ledový oceán
Čtenáři Julese Vernea znají onu scénu, v níž se Nautilus probojuje s téměř udušenou posádkou na povrch ledového oceánu, zachmuřilý kapitán Nemo změří sextantem polohu a poté na jižním pólu vztyčí svou černou vlajku se zlatým N. V méně známé verneovce Ledová sfinga se probijí stateční cestovatelé až k jižnímu ledovému pólu, opět po moři, aby na něm nalezli k magnetovcové skále za pušku drženou mumii Arthura Gordona Pyma.My dnes víme, že reálná cesta k jižnímu pólu se děla po souši, respektive ledové pláni, na níž Amundsen vyhrál osudový zápas nad Scottem.
Méně známý je ovšem fakt, že je sice jižní pól v horské nadmořské výšce, ale cestovatel na něm stojící má pod nohama tlustší ledovou vrstvu, než kolik činí jeho výška nad hladinou oceánu. Jinými slovy, pokud by ledovec v Antarktidě náhle roztál, ocitl by se jižní pól i s širším okolím pod vodou a je docela možné, že by moře kolem něj komunikovalo nějakými průlivy se světovým oceánem. A to i bez započtení zvýšení hladiny světového oceánu, které by roztáním antarktického ledovce nastalo. A že tedy cesta Nautilu by byly v principu možná, až na to, že by se tato loď musela probíjet skrze led (asi pomocí proudů horké vody) už od jižního polárního kruhu vodorovně, a u pólu potom nějaké tisíce metrů nahoru. Což by, obávám se, byl výkon nezvládnutelný ani moderními atomovými ponorkami.
Faktem je, že jižní ledové moře, vzniklé náhlým roztáním ledovce, by patrně nemělo dlouhé trvání, protože by se antarktická pevninská kra začala, zbavena zátěže kilometry tlustých ledovců, zdvihat za patřičných zemětřesení a sopečných výbuchů, což by hladinu světového oceánu patrně ještě trochu zvýšilo. Nakonec by asi většina centrální Antarktidy skončila stovky metrů nad mořem, i když není vyloučena existence nějakých větších jezer, případně i komunikujících s mořem.
Zase bych si dovolil vyloučit to, že se za Julesem Vernem dostavili malí zelení mužíčkové nebo muži v černém a dali mu k dispozici mapu Antarktidy, odpovídající našim moderním měřením.
Můžeme jistě vyjít z toho, že autor potřeboval do Dvaceti tisíc mil pod mořem nějakou dramatickou zápletku, kterou by navíc poslal Nautilus i s posádkou a nedobrovolnými cestujícími někam, kam se lidská noha ještě nedostala, a jižní pól byl jedno z mála míst, která v jeho době oplývala touto charakteristikou.
Nicméně, nedovolil bych si podcenit ani jinou možnost, a tou je prostá intuice, která se u velmi inteligentního a v oblasti geografie velmi vzdělaného literáta zákonitě musela vyvinout, aniž by byl, jako profesionální geografové, omezován jednotlivými školami a jejich soupeřením. Zejména u jeho pozdního románu, Ledová sfinga, vydaného až na sklonku života, osm let před smrtí, mohlo dojít k určitému intuitivním prozření o vodní komunikaci mezi Rossovým a Wedellovým mořem, byť ta by podle současných znalostí měla pól spíše míjet a směrem k němu by se muselo proplout nějakou mezerou v Transantarktickém horském pásu. Tedy nevypadající jako "Průliv Halbrane" z tohoto románu, který zahrnoval zeměpisný i magnetický pól.
Tyhle dvě věci mi tedy nezapadly do mého "Antarktického postu", a přitom si myslím, že stojí za zmínku.
Žádné komentáře:
Okomentovat