Restart z pohledu medicínského 3.

Restart srdce

Srdce obratlovců má autonomii řízení. Existují v něm speciální buňky, tzv. převodní systém srdeční, vzniklé přeměnou z buněk svalových, které se specializují na vznik a přenos vzruchů. Sama srdeční svalovina má tyto vlastnosti také, takže tento systém, který vede vzruchy rychleji, její vlastní aktivity koordinuje a nemusí přitom vést k jedné každé svalové buňce, jak je tomu v případě kosterního a hladkého svalstva. Tento systém je schopn zajistit stahy i u vyňatého srdce, přičemž existují i víceleté "rekordy" izolovaného ptačího nebo savčího srdce, promývaného vhodným výživným a prokysličeným roztokem, pracujícího i po dobu několika let. Tepat mohou i proužky srdeční tkáně pod jeden mm tlusté, což se užívá k testování farmakologickch nebo toxických vlivů na srdeční tkáň.
Bezobratlí mají naopak velice často srdce neautonomní, závislé na nervovém systému, tj. každému stahu srdce u nich odpovídá aktivita nervových center a přenos vzruchu - jako u člověka dýchání, zde se to ale děje i několiksetkrát za minutu.
Uspořádání našeho srdce se stává problémem v okamžiku narušení srdečního svalu, třeba infarktem. Pokud ten přeruší hlavní dráhy na převodním systému, přebírají iniciativu dříve podřízená centra. V nouzi se mohou nová centra vzruchu vytvořit i z oddělených svalových buněk. Problémem může být i taková poloha infarktu, který poté přecházejí vzruchy tak, že na opačnou stranu se dostanou v různých časech a vytvoří se zde centrum vznikajícího chaosu.
Důsledkem těchto a dalších podobných stavů je, že srdeční svalovina se sice stahuje, ale chaoticky a stahy nemají příslušný efekt na pohyb krve skrze srdce. Srdeční oběh se zastaví a člověk umírá.
Podobné stavy může vyvolat i elektrický proud, nebo úder na hrudník.
Řešení těchto stavů spočívá v jakémsi "resetu" srdce, který se provede buď mechanicky (úder pěstí na srdeční hrot) nebo elektricky (defibrilátorem, velmi atraktivní pomůckou režisérů filmů a seriálů o zdrvotnictví - pacient sebou při aplikaci "filmogenicky" škube).
Uvedené zákroky skutečně řadu lidských životů zachránily, nicméně v některých případech mohou situaci ještě zhoršit. Z tohoto důvodu se dnes nedefibriluje "na slepo", ale přístroj je vybaven snímačem EKG a počítačem, který je schopen při zaznamenání zbytkové elektrické akivity myokardu načasovat elektrický úder do optimální doby z hlediska stavu vzruchá na srdci.
Podobnou věc, pochopitelně, nemáme šanci detekovat, pokud bijeme na slepo pěstí do hrudníku, nebo improvizujeme defibrilaci tím, že máme na pacientovi dvě elektrody, z nichž jedna je připevněna na nulový kolík v zásuvce a drátem od druhé "škrtáme" o hřebík, zastrčený do fáze.
Od uvedených návodů se z uvedených důvodů již upustilo, a to zejména v důsledku vlivu naprosto nemedicínského: Rozvoje mobilní telefonní sítě, umožňující prakticky odkudkoli zavolat lékařskou pomoc, která se téměř kamkoli dostaví v tak krátké době, že reálně stačí srdeční masáž v tempu asi sto stlačení za minutu s tím, že příslušné pohyby hrudníku vedou i k určité výměně vzduchu v plicích.
Pochopitelně, pokud by došlo k nějakému civilizačnímu kolapsu, tak bychom se museli vrátit k tomu úderu na srdeční hrot na slepo (protože elektřinu v zásuvce bychom nejspíš neměli), nebo bychom lidi s infarktem a následnou zástavou srdce neřešili pro záplavu starostí naprosto jiných.
Jednotlivé kasuistiky ukazují, že "nahodit" lze i srdce, které netepalo více než jednu hodinu, pokud byl pacient řádně resuscitovaný.

Pokračování