Flanderkové v bruseli

Aston ve středečním (8.7. '15) Neviditelném psovi se vyjádřil v tom smyslu, že bruselští úředníci by neměli řešist ptákoviny typu igelitových pytlíků, ale soustředit se na skutečně důležité věci (Řecká devastace eurem, nástup islámu, "uprchlíci" apod.). Před ním to samé v různých obměnách uváděli mnozí další.

Pokud se vrátíme v historii o století a něco zpět, tak uvidíme dosti podobnou situaci. Na trůně rakousko - uherského soustátí seděl František Josef I., který velmi pilně vstával před pátou ráno a po provedení nezbytností, jako osobní hygiena, snídaně apod. usedl za úřednický stůl a na něm celý den pilně a pečlivě vyřizoval agendu celého mocnářství. Státu, který za jeho vlády nevyhrál skoro žádnou válku a v Evropě ztrácel postupně jednu pozici za druhou. Až se nechal vmanévrovat do světové války v postavení německého spojence. Do války, která, jakmile se vytvořila a stabilizovala fronta, se stala válkou opotřebovávací, spotřebující lidské a surovinové zdroje. V tom okamžiku (tedy zhruba sto let před tímto textem) bylo jasné, že německo rakousko - uherské spojenectví stojí na porážku, a je jen otázkou času, kdy se tyto státy natolik vyčerpají, tj. vyžerou všechny své zásoby, jako nemocný s kachektizujícím nádorem, že se zhroutí. Což se stalo až na podzim roku 1918, tedy o tři roky a něco později. Přičemž šlo o naprosto zbytečné utrpení všech zúčastněných, protože válka při daném poměru surovinových a lidských zdrojů prostě vyhrát nešla, a to bez ohledu na nejrůznější důmyslné vynálezy, z nichž asi nejvýznamnější je v Německu vynalezená a do průmyslové produkce zavedená výroba dusičnanů ze vzdušného dusíku, která umožnila německému a rakousko - uherskému zemědělství nahradit embargovaný chilský ledek. Bez ní by se tyto státy zhroutily už někdy na přelomu let 1915 / 16 pro nedostatek potravin.
František Josef I toho, pochopitelně, promávl daleko více. Pro nás nejdůležitější je, že nedokázal (ač k tomu prostředky měl) zastavit nástup německého nacionalismu, na který ostatní národy monarchie reagovaly rozvojem nacionalismů svých (tento proces byl aktuální hlavně v rakouské části monarchie, protože v Uhrách byla dlouho úředním jazykem národnostně neutrální latina, což jazykové spory poněkud tlumilo). Od krachu Badeniho jazykové reformy v 90. letech 19. století bylo neněmeckým národům monarchie jasné, že se buď s monarchií rozejdou (tedy dojde k jejímu rozpadu a zániku), nebo se jejich potomci budou dorozumívat germánskými skřeky, asi jako obyvatelstvo poněmčených území.
Nakonec se situace vyhrotila až do stavu, popisovaného ve známé anekdotě, v níž se František Josef svého kancléře ptá, zda jsou Němci Rakušany. I dostane se mu odpovědi, že nikoli, že jsou to samí němečtí nacionalisté, horující pro připojení k Německu. I ptá se, zda jsou Češi Rakušané, a dostane odpověť, že ne, že jsou to slovanští nacionalisté. Podobně se ptá na Poláky, Maďary, Slovince atd. A dostává opět velmi podobné odpovědi. A tak se nakonec zeptá, kdo jsou tedy Rakušané, a dostane se mu odpovědi "To jsme my dva, Vaše Veličenstvo!".
Naši (a nejen naši) monarchisté a další nostalgikové teskní po monarchii (pomíjím, že si ji značně idealizují), a identifikují nejrůznější body, v jejichž momentě by bylo možné vyvolat zvrat, který by vedl k udržení silného a relativně integrovaného soustátí ve střední Evropě, schopného si poradit s Hitlerem, a tak by přepsalo dějiny druhé poloviny 20. století a následující.
Problém spočívá v tom (a už jsem o tom kdysi psal v recenzi na Drnkův "Druhý dech Rakouské monarchie"), že habsburská dynastie nebyla s to od 18. století dodat na trůn osobnost, která by nebyla nějakým způsobem defektní. Přičemž defektní byly i možné alternativy, takže nějaká záměna panujícího Habsburka za některého dalšího člena rodiny by s největší pravděpodobností nic neřešila. Víc než jedno století na trůnu monarchie neseděl nikdo, kdo by byl schopen něčeho víc než jen hašení požárů a vynucených tahů na poli mezinárodní politiky. To pečetil František Josef I, jehož stoleté výročí úmrtí si připomeneme za cca rok a půl (18. 8. 1830 - 21. 11. 1916). Ludvík Souček, v narážce na známou Švejkovu Putimskou anabázi, označil Rakousko - Uhersko za zemi plnou flanderků, přičemž ten nejvyšší seděl na trůnu.
František Josef I. by byl výborným sekčním šéfem nějakého ministerstva, ale už na samotné ministrování neměl dostatečný rozhled, o postu "nejvyššího úředníka státu", jak post vládce redefinoval jeden z jeho předchůdců, Josef II., ani nemluvě. Nebyl neinteligentní, ale neměl rozvinutou složku strategického uvažování. Je otázka (nabízím to zdarma jako podklad "alternativní historie", dosud nečerpaný), co by se stalo, kdyby na habsburský dvůr nějakými peripetiemi zabloudil japonský mistr go a touto hrou vycvičil u prince Františka Josefa strategické myšlení (jedna z legend o vzniku této hry právě popisuje neinteligentního následníka trůnu nejmenované dávné monarchie v čínsko - japonském kulturním prostoru, pro něhož bylo go vyvinuto, aby se naučil taktice a strategii). Nic takového se však nekonalo a "tuhý kořínek" stařičkého mocnáře zpečetil průser až do nevratné degradace soustátí, které jeho synovec velmi moudře ukončil s minimem obětí.

V dnešní době je ovšem flanderků, tedy tvorů neschopných ničeho jiného než tupého se držení směrnic, které si vzájemně vymysleli, plná brusel. Tito tvorové opět nemají ani náznak strategického myšlení, snad jen v souvislosti se snahou udržet se co nejdéle u koryt. Ty igelitové pytlíky, případně jiné, stejně nesmyslné, číčoviny, nebo korupční normy typu podpory "obnovitelných zdrojů" či podpora silně korupční a pro občany EU velmi nevýhodné smlouvy TTIP, to jsou jediné věci, na něž stačí kapacita jejich intelektuálního rozhledu.
Jakékoli skutečně strategické rozhodnutí, zvážení rizik přesahujících horizont jejich setrvání na úřednickém postu, jejich kompetence atd. je za horizontem jejich psychických možností. Dělají přesně to, co dělal ve druhé polovině svého života František Josef I. (a čím byl starší, a jeho poradci stárli s ním, tím byl v těchto věcech vyhraněnější): Snaží se udržovat chod stávající státní (či spíš pseudostátní) mašinérie, aniž by uvažovali o jejích kvalitativních změnách, a aniž by byli ochotni připustit nutnost něčeho takového.
Právě toto je ten hlavní důvod, proč se zabývají naprostými nesmysly a skutečně důležité věci buď zcela ignorují, nebo jejich existenci kamuflují či zlehčují. To se může týkat i problémů s islámskou imigrací a obecně s nástupem islámu proti Evropě, krize států na jihu EU (vrcholící tč. v Řecku), krize na Ukrajině a podobných zásadních záležitostí, které se snaží ignorovat, udržovat zdání funkční fasády atd. a spíše potlačit odpor obyvatel, dožadujících se skutečných řešení. Jejich prodloužené ruce na úrovni národních států jsou ochotné pro udržení vymakeupované vizáže faktické mrtvoly rozsáhlým způsobem narušovat proncipy demokracie či porušovat platné zákony (viz např. "dočasné" odstavení demokracie ve Švédsku, nebo protizákonné zamítnutí referenda o výstavbě megamešity v Mnichově).
Je v podsatatě jasné, že takto (s touto převládající filosofií a od ní odvozenou metodikou) se stát ani soustátí řídit nedají. Jediným reálným vyústěním této politiky je obecný krach, jehož příznaky se rýsují na tolika místech, že patrně ani nejgeniálnější prognostik nedokáže odhadnout, který z rizikových faktorů bude onou příslovečnou poslední kapkou, po níž váha plného džbánu překoná soudržnost molekul v jeho uchu, navíc narušenou únavou materiálu.
Nicméně toto vyústění je patrně nutné, protože je velice nepravděpodobné, že by se uvnitř tohoto byrokratického systému, paláců ze skla a oceli přecpaných flanderkoidními zjevy, dostal na významný post někdo schopný provést zásadní změny, a že, pokud by se někdo takový zcela mimořádně objevil, že by ustál průběžné mydlení schodů zástupy flanderků okolo sebe.

My bychom se měli především starat o to, abychom byli střepem dostatečně kompaktním a s dostatečně ostrými hranami, schopným si ve vzniklé hormadě (roz)(od)padu zajistit kvalitní podmínky k přežití, případně růstu.