pátek 25. září 2015

"Česká směska" a xenofobie 5

Habsburkové

Po vymření Jagelonců nastoupil na český trůn první z habsburských králů, kteří zde vládli do konce monarchie. Ve skutečnosti jako Habsburk na českém trůnu druhý, protože na něm seděl v letech 1306 - 1307 Rudolf I. Habsburský, přezdívaný pro dodržování diety ze zdravotních důvodů "král Kaše".
Ferdinand I. se snažil, aby trůn dostal s titulu manželství s Annou Jagelonskou a nástupnické smlouvy mezi Habsburky a Jagelonci, nicméně z hlediska státoprávního uspořádání českých zemí byly tyto věci irelavantní a Ferdinand I. musel, podobně jako jeho nástupci, projít volbou českých stavů.
Po něm vládl Maxmilián II. (na českém trůnu I.), jeho nástupcem byl byl populární Rudolf II. Ten byl na konci života v roce 1611 donucen k abdikaci a zemřel hned v lednu následujícího roku.
Problém s Habsburky spočíval v tom, že si Češi nasadili do kožichu rod vší, které cílevědomě a systematicky (z otce na syna, z děda na vnuka) podkopávaly a oslabovaly zemská práva a cíleně rozkládaly společnost v českém soustátí.
Velmi důležitou roli sehrál požár zemských desek v roce 1541, tedy zhruba uprostřed vlády Ferdinanda I. Zemské desky byly klíčovým archivem, kde byly soustředěny informace o všech posunech pozemkového vlastnictví (dědictví, dary, prodeje, vyvlastnění atd.) a bez nich řada vlastníků jen obtížně prokazovala nároky na pozemky, což souviselo i s šlechtickými tituly.
Zemské desky byly sice následně podle listinných materiálů v držení šlechtických rodů a jiných vlastníků půdy zrekonstruovány, ale podle všeho zejména drobní vlastníci půdy z řad nižší šlechty měli toto dokazování daleko obtížnější, protože smlouvy se tehdy uzavíraly často jen ústně před svědky a následně se zápisem do zemských desek, takže po jejich shoření, pokud už svědci nežili, bylo snadné zlikvidovat celý rod nížší šlechty.
Velmi důležitou roli v tomto procesu sehrály i následující represe v průběhu třicetileté války.
Mladší bratr Rudolfa II, Matyáš, se snažil předat předem následnictví do rukou Ferdinanda II., nicméně po jeho smrti čeští stavové Ferdinanda odmítli, zvolili Fridricha Falckého a boje mezi ním a Ferdinandem otevřely sérii bojů všech proti všem, kterou známe pod jménem 30.letá válka.
Ferdinand II.se sice nedožil jejího konce, ale podařilo se mu mocensky prosadit tzv. "Obnovené zřízení zemské", které protiprávně prohlásilo české země za dědičné území Habsburků.
Jeho nástupce, Ferdinand III. přesídlil trvale do Vídně, nechal tam odvézt české korunovační klenoty, Karlovu univerzitu spojil s jezuitskou kolejí v Klementinu na Karlo - Ferdinandovu univerzitu a podřídil ji státní moci. Za něj vyvrcholila doba pobělohorských represí, spojená s odchodem či vybitím několika desítek procent obyvatelstva českých zemí.
Ferdinand III. také stranil velkým vlastníkům půdy a vyšší šlechtě, potlačoval nižší šlechtu a města, což byl trend, v němž pokračoval i jeho nástupce Leopold I. Důležitou roli hrála i destrukce hodnoty měny, která vedla k ožebračení těch, kdo měli pevné (nominálně definované) příjmy, protože ty ztratily s touto devalvací značnou část své hodnoty a často nestačily k uživení. Leopold se naproti tomu ovšem jako první snažil omezit robotní zátěž obyvatelstva na několik dnů v týdnu, ale šlechta masově císařský dekret zatajovala a sabotovala jeho uvedení do praxe.
Leopoldův následník Karel, jako římský císař VI., jako český král II., měl hlavní problém ten, že jeho syn, narozený jako první dítě, zemřel jako kojenec a následovaly jen dcery. Pro nejstarší z nich proto připravil "Pragmatickou sankci", která zaručovala přechod na další generaci po ženské linii. Bez ohledu na uznání Pragmatické sankce okolními panovníky se po jeho smrti strhly války, které musela jeho dcera hned po nástupu na trůn vybojovat. Někteří střízlivější historikové to komentují tak, že kdyby to úsilí a finance (šlo i o uplácení k získání souhlasu s tímto dokumentem) vložené do diplomatických jednání kolem Pragmatické sankce věnoval do budování armády, tak by jeho dcera měla problém s převzetím trůnu daleko menší.
V průběhu vlády Habsburků jsme byli také po dvakráte "multikulturně obohaceni" muslimy, kteří se dvakrát pokoušeli dobýt Vídeň a jejich dobyvatelské aktivity byly v obou případech spojeny s rozsáhlým drancováním, vybíjením obyvatelstva a jeho unášením do otroctví, takže jih Moravy se dvakrát za sebou z větší části vylidnil.
Z hlediska kontaktů našeho národa s cizím živlem je třeba konstatovat, že Češi za vlády Habsburků pozvolna přestali být pány ve své zemi, přičemž dosti významnou roli hrály pobělohorské konfiskace, byť postihly i německy hovořící šlechtu (případně poněmčené původně české šlechtické rody). Devastující vliv měly i aktivity římskokatolické církve, která v podstatě vzala za svůj cíl totální zgenocidování českého národa. Byla cíleně vybíjena a vyháněna česká inteligence a byla likvidována bohatá a hodnotná česká literatura z předchozích dob. Jako náhrada byl poskytován té hrstce gramotných, co ještě v zemi zůstala, jen bezcenný póvl od katolických pisálků, jehož tituly a autory zná (na rozdíl třeba od Komenského) jen pár odborníků a obsahy těchto "děl" téměř nikdo.  Důležité bylo i postupné poněmčování měst. Toto jsou věci, o nichž se lze dočíst v každé slušnější učebnici dějepisu.
Velmi podstatnou roli ovšem sehrála i totální likvidace nižší šlechty. Podle některých historiků není doložen snad jediný případ, kdy by rod nižší šlechty úspěšně přešel z předbělohorského období do konce "doby Temna". Buď byl vyhnán ze země, nebo připraven o šlechtický predikát a pozemkové vlastnictví s ním spojené (v podstatě došlo k pauperizaci a znevolnění nižší šlechty a svobodných sedláků). Pokud se na konci tohoto období objevili nějací šlechtici tohoto typu, většinou šlo o lidi buď do šlechtického stavu nově povýšené z nešlechticů, případně o imigranty. Faktem je, že např. v sousedním Polsku tvořila a tvoří právě nižší šlechta páteř národa, který z ní čerpal sílu v dobách dějinných katastrof a v dobách prosperity tato vrstva dodávala národu významné kulturní a politické činitele. I známý spisovatel Sapkovský (série o Zaklínači, série o husitských válkách z pro nás nezvyklého pohledu Poláků) pochází ze starého rodu nižší šlechty.
Marie Terezie ovšem sérií porážek ve válce s Pruskem přišla o průmyslové Kladsko a větší část Slezska a byla nucena zrušit "člověčenství" a další feudální zákony, které vystavovaly poddané totální libovůli šlechty, aby mohla zprůmyslnit české země, protože bez průmyslu by se její stát neobešel. Tento trend pokračoval i za jejího nástupce Josefa II. Zcela nechtěně dali tito panovníci impulz něčemu, co si pro své, ideálně kompletně německojazyčné císařství zcela jistě nepřáli: českému národnímu obrození.

3 komentáře:

  1. A tím jsem rozpoutal smršť ublížených připomínek polských patriotů, že my jsme Polsku ukradli Záolší. Tak jsem to vzal "z jedné vody načisto": že Polsko si po WWI svou loupeživou teritoriální politikou udělalo nepřátele prakticky ze všech sousedních národů: sedmidenní válkou s Československem - popisuje generál Šnejdárek v knize Pochoduj nebo zemři! (kromě vlastní knihy mám i *pdf kopii), za Šnejdárkem ubráněné tzv. Záolší pak bylo odškodněno 28. července 1920 Versaillskou arbitrážní konferencí (bohužel na úkor Slovenska - viz třeba http://prop.wz.sk ), přes Petljuru, kterého jako "dík" za jeho pomoc při záchraně Varšavy před Tuchačevským hodili při Rižském míru bolševikům do tlamy, přes tzv. vzpouru Želigovského, kdy Litevcům ukradli Vilnius, přes Slováky (přes to, že ve Versailles jim bylo přiznáno 584 km2 území na Spiši a na Oravě, lokální polský kněz Ferdynand Machay z Oravy popouzel Pilsudského k další anexi na severním Slovensku, řádění tzv. Strzelců ve slovenských vesnicích, ……).

    OdpovědětVymazat
  2. BTW: Kladsko se stalo neoddělitelnou součástí Zemí Koruny České na základě Kladského míru, uzavřeného mezi českým Soběslavem I a polským Bolesławem III Křivoústým roku 1137). Pokud se týká Pergillem zmíněného Sapkowského, s tím jsem se setkal na Parconu 1995 v Ústí nad Labem (byli tam též Holdstock a Pratchett - oba již bohužel po smrti). Naše rozmluva s panem Andrzejem ovšem měla navýsost absurdní charakter, ale o tom snad při nějaké jiné příležitosti.

    OdpovědětVymazat
  3. Obávám se, že zřejmě neodešla první část mého komentáře k článku, proto ji posílám znovu: Pedro.
    Na polském serveru Onet był před pár dny uveřejněn senzační článek, že v kostelíku u kláštera v Kłodzku byly objeveny cenné fresky (http://wiadomosci.onet.pl/wroclaw/sensacyjne-odkrycie-w-kosciele-w-klodzku/qp285z ). Článek je doplněn videem, kde se p. Andrzej Kosiński a pí Henryka Szczepanowska nadšeně rozhovořují o tom, že zřejmě jde o dílo polského dvorního malíře Karola Dankwarta, kterého tam vyslal ony fresky vyslal vytvořit Jan III Sobieski. Ovšem oba poněkud pominuli fakt, že Kladsko bylo součástí Zemí Koruny České ještě 50 let po smrti Sobieského (ten zemřel 1696, Marii Terezii ho uloupil Friedrich II - Vratislavský mír 1742 a Cášský mír 1748). BTW: Dovolil jsem si proto v diskusi pod článkem zažertovat (pod nickem czytelnik), že tam toho Dankwarta zřejmě Sobieski poslal na žádost Habsburků. Nikdo nereagoval, tak jsem tam natvrdo napsal, že Kladsko poprvé ukradl Friedrich II Marii Terezii a po druhé že bylo po druhé světové válce ukradeno Polskem.

    OdpovědětVymazat