čtvrtek 1. října 2015

"Česká směska" a xenofobie 6


Národní obrození 1

Národní obrození je proces, v němž vznikl český národ jako moderní národ. Do tohoto procesu vstupoval národ v podstatě okleštěný o vrstvy, které by měly představovat (a u ostatních národů představovaly) elitu; přehlížený, jako národ sluhů a služek. Z něj, na konci 19. století vychází národ obsahující všechny sociální vrsty, které má národ mít, se znovuzrozeným jazykem a patřičně sebevědomý.
Je třeba si uvědomit, že tento proces zdaleka nebyl zákonitý. Naopak, došlo k němu souhrou pro nás šťastných náhod.
Jak už jsem v minulém dílu připomenul, prohrála Marie Terezie války s Pruskem a přišla po nich o Kladsko a větší část Slezska, což byly oblasti, v nichž byl soustředěn průmysl monarchie. Protože coby osvícená panovnice věděla, že bez průmyslu si ji konkurenční evropské mocnosti namažou na chleba, musela rychle začít budovat průmysl v jiných částech monarchie. Nabízela se již částečně průmyslová pražská aglomerace (do níž si dovoluji, lokálním vlastencům navzdory, připočíst i Kladno, které je od Prahy na dostřel (alespoň souboj bitevních lodí Bismarck a Hood za druhé světové války, z něhož vyšel německý bitevník jako předposlední, se odehrával na přibližně tuto vzdálenost), oblast podkrušnohoří (s pánvemi hnědého uhlí), Brněnsko (nedaleké Rosice a Oslavany jako zdroj černého uhlí a na opačné straně v Moravském krasu dnes již vyčerpaná ložiska železné rudy na bázi uhličitanu železitého), Ostravsko (černé uhlí) a Plzeňsko (naleziště železných rud, blízké lesy a rašeliniště). Dalším bodem bylo zprůmyslnění Vídně (aglomerace Vídeňského Nového města). Problém byl dostat do těchto oblastí lidi. Sice od středověku platilo, že poddaný, kterému se podaří utéct do některého z měst a zůstane tam úspěšně nejméně rok, se stane svobodným, ale tento drift (který zajišťoval, že populačně pasívní města nevymřela) na rychlé vybudování průmyslových kapacit nestačil. Nezbylo než sáhnout na výsady šlechty a zrušit člověčenství a s ním spojené poddanství. Bylo také nutné omezit robotu, která byla vymáhána v rozporu s již dříve existujícími císařskými dekrety takovým způsobem, že v podstatě znemožňovala poddaným se řádně starat o svá (nebo propachtovaná) pole. Zároveň bylo nutné zajistit alespoň minimální gramotnost obyvatelstva, protože se ukázalo, že negramotní vojáci jsou ve válce méně užiteční (nepřečtou si ani směrovku na křižovatce).
Tyto reformy zahájila Marie Terezie a staral se o ně již jako spoluvládce a později i nástupce její syn Josef, na císařském trůnu druhý.
Je třeba konstatovat, že národní obrození jakéhosi slovanského národa bylo asi to poslední, co si oba panovníci přáli. Zejména Josef II měl více - méně jasnou vizi jednotným jazykem, a to německy, hovořícího obyvatelstva jednotného absolutistického státu. Střetl se zejména s Maďary a vztahy mezi nimi a trůnem (které nebyly nikdy ideální) se jakžtakž normalizovaly až rakousko - uherským dualismem.
Nicméně nastal příliv osvobozeného obyvatelstva do měst. Ono obyvatelstvo se nespokojilo jen s podřadným postavením v rámci průmyslu, ale postupně se řadě z něj pocházejících lidí podařilo vypracovat na živnostníky a příslušníky dalších bohatších vrstev.
Tito lidé se dostali do konkurenčního vztahu s již zavedenými obdobnými vrstvami německými a židovskými. Zatímco Němci a Židé (uvolnění za Josefa II z ghet) v té době vytvořili jednotnou vrstvu (existovala řada smíšených rodin, jejichž potomci se považovali vesměs za Němce a že je něco jinak, poznali až za Hitlera), hovořící německými dialekty (protože i jidiš, jimž hovořili Židé v Německu a Rakousku, je počítán odborníky do rodiny německých dialektů). Reakce těchto vrstev byla zhruba v duchu "ty mezi sebe nepustíme". Výsledkem na ni byl vznik v podstatě paralelní společnosti, v níž se pohybovali lidé českého původu.
Čeština, kterou objevovali jazykovědci a historikové, jako Dobrovský nebo Jungmann, se stala najednou komunikačním prostředkem i vyšších a bohatších vrstev, vznikající separátní české elity, provozující český společenský život. Potřebovala vyjádřit jevy, s nimiž se vrstvy, v nichž přežila dobu "temna", míjely. Proto se objevila i odborná terminologie a řada dalších obohacení slovní zásoby, včetně slov, popisujících jevy, jaké v době existence staročeštiny neexistovaly.
Čeština vznikala jednak z toho, co bylo "živé", jednak ze staročeštiny, jednak z výpůjček z dalších slovanských jazyků, jednak výrobou neologismů. Neosvědčila se slova složená z více slovních základů, která jsou typická pro němčinu (ale třeba i některé keltské jazyky i některé jazyky mimoevropské), ta zůstala částečně zachována v odborném názvosloví (např. mnohoúhelníky a mnohostěny v geometrii), různé "čistonosopleny", "klapkobřinkobedny" apod. se neujaly. Zato se čeština projevila jako velmi dobrý příjemce cizích slov, která si dokáže zapojením do systému předpon a přípon zcela počeštit, takže zpravidla s nimi nemá problémy ani při jejich skloňování či časování (tohle dělá potíže uživatelům němčiny, která cizí názvy více či méně důsledně překládá).
My si neuvědomujeme, že v podstatě mluvíme částečně umělým jazykem (jako je latina, která byla cílevědomě v dobách římské republiky upravována tehdejšími experty na gramatiku). Výhodou této skutečnosti je logická provázanost slovní zásoby i řady gramatických jevů. Naše odborné názvosloví v oblasti přírodních věd se plně vyrovná latinskému (a v některých případech ho i předčí).
Umělé chemické názvosloví, vytvořené profesorem Votočkem, má tu vlastnost, že přímo z názvu sloučeniny plyne její stechiometrický vzorec, případně název kysličníku, od něhož je (v anorganické chemii) daná sloučenina odvozena. Tuto vlastnost nemá "mezinárodní" názvosloví, původně latinské a přejaté do angličtiny, kdy o každém prvku uživatel musí vědět, které mocenství je u něho "hlavní" a jaká jsou "významná vyšší" a významná nižší" mocenství (a bez těchto znalostí stechiometrický vzorec sloučeniny dohromady podle jejího názvu nedá). A navíc objev nového mocenství nějakého prvku, o němž se v době vzniku tohoto názvosloví nevědělo, může část názvů sloučenin daného prvku hodit do výjimek. Uživatele českého názvosloví, které pracuje s absolutním mocenstvím prvků, nikoli se "zavedenými posuny proti hlavnímu mocenství", taková situace nijak nezaskočí a vytvoří název v souladu se stávajícími pravidly, aniž by ten interferoval s názvy již existujících sloučenin.
Podobná situace je i v názvosloví zvířat a rostlin, které je kompatibilní s vědeckým názvoslovím (snad je konzervativnější tam, kde se objevují nové druhy štěpením stávajících). Nedávno byla na Oslovi citována práce na "vše zahrnujícím" stromu života na základě analýzy podobnosti DNA. Nejvíce námahy autorům údajně dalo to, že museli velice pracně a složitě (někdy i kontaktováním autorů jednotlivých studií) zjišťovat, jaké organismy měli autoři zdrojových studií vlastně v práci, protože v anglickém názvosloví existuje řada synomnym a homonym, případně lokálních názvů, jejichž překlad do vědeckého názvosloví (= latinského) je dosti obskurní a nejistá záležitost. Pokud by ta díla byla v češtině, tak by takovýto problém jednoduše neexistoval (a je to názorná ukázka toho, jak málo se hatmatilkoidní angličtina hodí na to, na co aspiruje, totiž na "světový jazyk").
Mimochodem, havran z básně E. A. Poea je vlastně krkavec a krkavci jsou i "havrani", střežící Tower (angličtina tyto dva druhy ptáků snad vůbec nerozeznává).
Právě kvalita a přitom jednoznačnost češtiny je zdrojem problémů při výuce méně kvalitních jazyků.
Podobným procesem jako čeština prošla posléze, ve druhé polovině 19. století, i němčina, která vlastně do té doby neexistovala, protože existovala jen záplava německých dialektů, z nichž ty vzdálené se sobě podobaly asi jako čeština se slovenštinou, lužickosrbštinou nebo polštinou (tj. pro neznalé byly vzájemně téměř nesrozumitelné). Za základ spisovné němčiny byl vzat (coby nejneutrálnější) dialekt pražských Němců. I němčina má tedy do jisté míry charakter umělého jazyka, byť z jiných příčin.

1 komentář: