My a Rusko 2

Vznik bolševického zřízení v Rusku znamenal rozštěpení ve vztahu k této zemi podle politického klíče.
Část populace věřila informacím typu "bolševici jedí děti", což není stoprocentně pravda, nicméně za státem řízeného hladomoru na Ukrajině se prodej dětí, naporcovaných na maso, opravdu objevil a existuje o tom i fotografická dokumentace. Druhá část národa zase prosovětsky a prorusky horovala pod vlivem Fučíkových reportáží, ignorujících zdařile vše podstatné z reality stalinského SSSR.
Obrovskou roli (IMHO těžce podceněnou západní částí Spojenců) sehrálo osvobození větší části našeho území Rudou armádou, což zúročili, spolu s mnichovskou zradou západních zemí, komunisté, když se po válce drali k moci.
Zajímavá je i epizoda "rusofilních aktivit" pod blahosklonným souhlasem nacistických okupantů, daná sovětsko - německou smlouvou, přetrvávající až do přepadení SSSR v roce 1941. V té době vyšla i řada překladů ruských děl, běžně byly k vidění články o úspěších sovětské vědy a techniky. Bylo např. možné oslavovat záchranu trosečníků z Nobileho výpravy vzducholodí Itália k severnímu pólu. I v časopise Naší přírodou vyšla v té době série článků o výzkumu stratosféry, na němž se podíleli Francouzi, Američané a také sověti, včetně popisu úspěchů i katastrof sovětských stratosférických balonových letů.
Následně Rusko sehrálo roli protektora komunistického režimu a zejména zkostnatělého "antireformačního" a posléze "normalizačního" proudu v této straně, což vedlo i k okupaci v srpnu 1968. Konflikt v Afghánistánu a jeho proměnu na "Sovětský Vietnam" jsme okupantům v podstatě přáli. Nicméně odchod SSSR z této země a události po něm ukázaly v plném rozsahu, proti jak obludným silám tam sověti (a hlavně Rusové) bojovali a veřejné mínění začalo trochu brzdit.
Na konci 80.let u nás sehrála v podstatě pozitivní roli sovětská perestrojka a glasnosť, což dospělo tak daleko, že dokonce jedno číslo sovětského časopisu Sputnik někdy v roce 1988 nebo zjara 1989 bylo československou komunistickou cenzurou zabaveno a v zemi kolovaly pouze výtisky, pašované ze sousedních socialistických zemí.
Trochu to pokazily naopak události v Čečně a v Pobaltí, v jejichž rámci Rusko odmítlo upustit od mocenských ambicí a přezíravých až likvidačních postojů k jiným národům, a muselo být donuceno k jejich revizi poté, co ekonomicky zkolabovalo.
U nás vztah s Ruskem, či SSSR, proběhl poněkud jinak. Okupace, přetrvávající od roku 1968, byla civilizovaným způsobem ukončena, včetně ukončení existence jejích nástrojů, Varšavské smlouvy a RVHP. Následně se Rusko v podstatě stáhlo "až za Ukrajinu",tedy ob jeden (a posléze dva) státy daleko. Těmito akty Rusko (vedení SSSR) uhrálo ve vztahu k našemu veřejnému mínění v podstatě maximum toho, co se s danými kartami (zděděnými z minulých dob) v ruce uhrát dalo, a negativní konotace k němu jakožto okupantovi se začaly vytrácet.
Jistě k uvedenému přispěl i následující fakt: Porovnání 21 leté okupace ruské a 6 leté okupace německé vychází velmi kontrastně a velmi ve prospěch Ruska (včetně toho, že Němci vraždili až se z nich kouřilo nejen do poslední sekundy okupace, ale i po jejím oficiálním ukončení a bezpodmínečné kapitulaci německého vedení), což je jedním z faktorů, v jejichž důsledku je obraz okupace ze srpna 1968 stále více přebíjen okupací z března 1939. Je to také jeden z důvodů, proč je náš vztah k Rusku a Rusům méně problematický než k Německu a Němcům. Z podobných důvodů nebývají ani konflikty s Ukrajinci (včetně toho, že se starší generace s nimi ještě domluví).
Z výše uvedených důvodů nebyla u nás tak hysterická, jak by si mnozí přáli, ani reakce na dění na Ukrajině a skupiny "rusobijců" se rekrutují prakticky jen z několika málo profláklých rusofobů a pražské kavárny, velice často osazené etnickými neČechy. A to přesto, že je nám jasné, že Ukrajinci mají Rusům (= i svým ruskojazyčným občanům) co oplácet, protože jak národnostní útlak neRusů, tak i systemtické stěhování (a mnohdy násilné vyhánění) ruského obyvatelstva do neruských regionů patřily ke standardům národnostní politiky.
Dění v neruskojazyčných oblastech SSSR perfektně charakterizuje hláška, kterou zaznamenal kolega na stáži v SSSR: "U vás doma mluvíte ukrajinsky? Já myslel, že je tvůj tatínek státní zaměstnanec!" Já zase během své stáže v Alma Atě zaznamenal (protože mě pracovníci hostitelského pracoviště vytáhli na kazašsky hranou divadelní hru), že významná část Kazachů není s to ji v originále sledovat a musejí k ní mít překlad do sluchátek - v ruštině. To, že bychom museli sledovat např. historizující představení Jiráskovy Lucerny, nám rozhodně po roce 1968 nehrozilo, zatímco Němci měli přesně toto ve svém programu.
V současné době je aktuální konflikt v Sýrii, do něhož vstoupilo Rusko na žádost legitimní syrské vlády (na rozdíl od ostatních externích sil, které takový mandát nemají a nemají ani jinak pofidérní a obecně profláknutý souhlas OSN). Rusko v tomto konfliktu jednoznačně boduje, protože stojí na straně režimu, který dokázal v zemi s převahou muslimského obyvatelstva zajistit důstojné a téměř rovné postavení i pro nemuslimy. Boduje i tím, že likviduje "hlava nehlava" i ty organizace, které proti chalifátu formálně bojují, ale v reálu jejich lidé, jakmile dostanou nějaké lepší zbraně od USA nebo členských států EU, buď tyto zbraně předají chalifátu, nebo přejdou na jeho stranu i s nimi. USA v podstatě vyzbrojily a vycvičily naprostou většinu těch, kdo nyní v chalifátu vraždí a videa z toho vystavují na internetu. Tento lapsus se Rusům patrně nestane a navíc se jim podařilo šokovat svět svými novými zbraněmi, které v některých parametrech předčí své protějšky ve výzbroji USA a NATO vůbec.
Postoj Ruska k muslimům je dvojaký, Na jedné straně budování mešit se státní podporou, na druhé ovšem režim dostatečně tvrdý na to, aby mezi islámským obyvatelstvem nebujely extrémní směry. Tento fakt byl také jednou z příčin vysoké míry podpory anexe Krymu Ruskem místními obyvateli, včetně vysoké (byť v anonymitě utajované) podpory ze strany Krymských Tatarů, které už unavovalo být pod slabou, neschopnou a multikulturně tolerantní vládou Kyjeva permanentním terčem šikany ze strany fanatických vyznavačů islámu (z podobných důvodů ostatně má Le Penová docela zajímavý islámský elektorát).  Z uvedených důvodů také nemám, na rozdíl od mnoha našich politiků či komentátorů, problém s výsledky průzkumů veřejného mínění a voleb, které tam po ruské anexi proběhly.