Je skutečně nutné chránit menšiny?

Kdosi z nové vlády si cintal pentli tím, že bude nutné vytvořit zákony, které by "chránily menšiny před diktaturou většiny". Je taková ochrana potřebná? A je vůbec demokratická?

"Ochrana menšin"

V principu ochrana menšin znamená, že příslušník "chráněné" menšiny má větší práva, než příslušník "nechráněné" menšiny, případně příslušník majority.
Vzhledem k tomu, že atributivní vlastností demokracie je rovnoprávnost občanů, je vcelku jasné, že opatření, která dávají přislušníkům některé (je naprosto jedno, které) menšiny jakási "nadpráva", útočí na samou podstatu demokracie.
Bez ohledu na formální přetrvávání demokratických institucí (ty přetrvávaly i za komunistů nebo za Hitlera) je takovýto režim přinejmenším "defektně demokratický", pokud ne něco horšího.

Historická zkušenost

Právě historická zkušenost by nás měla jednoznačně varovat, že existence privilegovaných menšin vždy znamená zárodek tyranie, zaměřené proti většině. Stačí připomenout jen pár peripetií z naší historie:

1. Přítomnost privilegované menšiny křesťanů (od 7. století do cca 11. až 12., kdy se stali majoritou) znamenala jednoznačně tyranii této menšiny vůči většinové populaci, včetně aktivit genocidního a etnocidního charakteru
2. Rekatolizace po Bílé hoře znamenala tyranii cca 15% katolické menšiny proti nekatolické většině (než se stala, opět genocitními aktivitami, většinou)
3. Restituování moderních národů znamenalo tyranii německé menšiny vůči české majoritě, kterou přerušila První republika a definitivně, alespoň do dnešní doby, ji eliminoval až odsun tohoto zločineckého etnika z našeho území
4. Celé období vlády komunistů bylo tyranií komunistické menšiny vůči nekomunistické většině naší populace. Komunistů bylo současně ve společnosti maximálně něco přes milion ve 14 - 15 milionové populaci. Celkově prošlo KSČ cca 2,5 milionu členů naší populace ale i s vyhozenými komunisty dohromady jich současně naživu nebylo nikdy ve společnosti víc než cca dva miliony

V naší historii bylo tedy to špatné spojeno prakticky vždy s tyranií nějaké privilegované, většinou ze zahraničí podporované, menšiny proti většině společnosti. Tato historická zkušenost by nás měla zcela jednoznačně varovat před jakýmikoli opatřeními takto zaměřenými.

Další problematická "ochrana"

Za silně problematické lze považovat i zákony proti blasfemii, které mají některé státy, prohlašující se (mimo realitu) za demokratické.
Opět je jimi provilegována jakási pochybná minorita, tentokráte na bázi náboženství. Problematičnost uvedené legislativy názorně demonstruje to, že projevy nenávisti a dehonestace vůči ateistům nebo jiným bezvěrcům podle této legislativy stíhány nejsou. Takže opět zde existuje jednoznačný dvojí metr.
Navíc jsou jako "blasfemie" často interpretována i historicky věrná a pravdivá data, jako jsou masakry, spáchané příslušníky dané víry, nebo zločiny, páchané představiteli či zakladateli těchto konfesí, což lze považovat za zcela nepřípustné.

Problematičnost mezinárodních institucí

Je naprosto lhostejné, zda takové či makové opatření doporučuje či nařizuje nějaká mezinárodní instituce. Ty jsou v současné době totálně zparchantělé zejména tím mechanismem, že naprostou většinu států tvoří státy zcela nedemokratické, které poté mají v takovýchto organizacích navrch. Vyjma toho, že nejsou schopny či ochotny jejich chod platit, což vystihl Trump svpou hrozbou, že USA přestanou tyto instituce financovat (což by znamenalo jejcih faktický zánik).
Nejde jen o OSN, kde nedávno "zhnusen odstoupil" z postu hlídače lidských práv muslim a ještě šlechtic, tedy osoba na kvadrát nekompetentní na daný post. Vrabci na střeše štěbetají, že už před druhou světovou válkou byla přidělena Nobelova cena za mír A. Hitlerovi, za Mnichovskou dohodu, která "zajistila mír pro jednu generaci". Ke své smůle začal nacistický diktátor své tažení proti Polsku příliš brzy, o pár týdnů později by ji i dostal udělenu. Takže už tehdy byl i nobelovský výbor dosti zparchantělý a prohnilý (a to ani nezmiňuji nobelistu F. Habera z dřívějších let, který se "zasloužil" vedením prvního chemického útoku německé armády u Yprés).
Z uvedených příkladů (další nechť si laskavý čtenář najde a doplní sám, je jich dost a dost) vidíme to, že absolutně nemá cenu se jakkoli na nejaké mezinárodní instituce spoléhat a nemá cenu se spoléhat ani na to, že jejich rady či doporučení jsou po faktické stránce v pořádku.

A pokud po nás chce v názvu článku uvedené explicitně antidemokratické a zcela jednoznačně obecně škodlivé opatření EU, je to jen jeden z mnoha argumentů pro odchod z ní.