Umírněnost, prosím! 1.

Problém s některými "pokrokovými" požadavky je v tom, že jsou koncipovány s přímo talíbanovským fundamentalismem, který odrazuje i ty, kteří by s jejich rozumnou a demokratickou verzí neměli problémy.

Feminismus

Trocha historie

Postavení žen v naší společnosti bylo do nedávna (zhruba přelom 19. a 20. století) výrazně horší a silně se zlepšilo v jeho první polovině.
Uvedený jev měl dva významné zdroje. Jedním z nich je odlišná biologie muže a ženy (o níž jsem tu už vícekrát psal, druhým bylo blízkovýchodní barbarské hovadství, které bylo do evropského kulturního prostoru vneseno křesťanstvím jakožto vektorem mnohem horšího judaismu (a dalších blízkovýchodních barbarských tradic).
Faktem ovšem je,že i v nejhorších dobách bylo postavení žen v Evropě v průměru na lepší úrovni, než jaké je postavení žen v řadě současných islámských států. Je to dáno tím, že Evropa měla rozsáhlé a pevně zakořeněné kulturní tradice, které nebylo možné tak snadno hodit přes palubu, jako nekulturní netradice blízkovýchodních (a dalších) národů, když se na jejich území dostal islám.
Postavení žen zlepšil fenomén, nenáviděný křesťanskými církvemi ještě daleko více než islám: Osvícenství a průmyslová revoluce. Osvícenství poskytlo ženám přístup ke vzdělání. Paradoxně totéž ale udělaly už některé reformační křesťanské proudy. Aeneas Sylvius, současník doznívajícího husitského hnutí si stěžuje, že "v Čechách umí ledaskterá babka Bibli lépe vykládati než mnozí preláti". Což na jedné straně ukazuje úpadek římskokatolické církve, v níž se posty prelátů ekonomizovaly natolik, že si je mohl zakoupit i negramotný blb, který nevěděl co s penězi, na druhé straně to ukazovalo, že reformovaní křesťané v Čechách přestali ženám bránit přístupu ke vzdělání.
Jednou z podmínek protireformace bylo i snížení až anulování gramotnosti obyvatelstva a zákaz čtení Bible laiky (který trval až hluboko do 19.století, kdy už to stejně nikdo nedodržoval). Osvícenství ovšem postavilo zájem státu (gramotní obyvatelé jsou výkonnější než masa negramotných blbů) nad zájem církve. Šlo dokonce tak daleko, že Josef II. a někteří jeho následníci přímo a explicitně podporovali pirátské přetiskování a překládání učebnic, odborných příruček a encyklopedií, aby se tím zlepšil vzdělanostní stav obyvatelstva.
Osvícenci ovšem potřebovali dohnat proces zvaný průmyslová revoluce, který v některých protestantských oblastech nástup osvícenství předešel a zvýšením ekonomické (a tudíž i vojenské) síly těchto zemí donutil vladaře některých států přes protitlak církve zvýšit vzdělanostní úroveň obyvatel. Kde se to nepovedlo (typicky Španělsko), tam pokračoval úpadek ekonomický i politický a paralelně s tím narůstala i vojenská impotence.
Průmyslová revoluce měla ovšem jeden naprosto zásadní (byť nezamýšlený) efekt. Nahrazením svalové síly jednak stroji, jednak řadou organizačních opatření, umožnila zapojení žen a dětí do tovární výroby.
Dovršení zrovnoprávnění žen přinesla první světová válka. Ta odvedla muže z továren do zákopů a ženy nastoupily na jejich místa. Když se muži po pěti letech vrátili, byla jejich místa obsazena levněji a precizněji pracujícími ženami (ženy mají geneticky danou vyšší míru precisnosti, což souvisí s dělbou práce ve tlupách hominidů). Vznikla "ztracená generace" mužů, náhle neschopných se uplatnit.
Ženy ovšem dostaly do rukou sílu (ekonomickou), kterou mohly v boji za svá práva uplatnit. Pár desítek, maximálně stovek protestujících sufražetek (jaké se vyskytovaly už v 19. století), případně shánějících podpisy na nějakou petici za zlepšení práv žen mohlo být (a bylo) leda ke smíchu. Na druhé straně desetitisíce žen, bez jejichž práce by se zastavily klíčové továrny (ale i provozy služeb) ve státě - to bylo něco naprosto jiného. Proto také v meziválečném období ve vetšin euroamerických států získaly ženy politická práva rovná nebo blízká mužům. Jedinou významnou evropskou zemí, kde tomu tak nebylo, bylo Švýcarsko, které bylo v obou těchto válkách neutrálním státem, a tudíž tam onen fenomén náhrady mužů na klíčových ekonomických místech ženami nenastal.
Dalším faktorem je, že ve střední a východní Evropě přišel socialismus, který ženy nejen formálně zrovnoprávnil, ale provedl i řadu dalších opatření v oblastech od hygieny práce (práce zakázané ženám apod.) přes sociální oblast (mateřská dovolená a síť předškolních zařízení pro děti, ve školách družiny) až po oblast zákonů a právní praxe (od rozvodů až po nejrůznější další záležitosti rodinného práva).
Když po roce 1989 přišly do republiky feministky, zjistily, že na jejich ideje naše ženy nereflektují (ale to samé platilo i pro ženy z dalších postsocialistických států). Nikoli z nějaké zabedněnosti, ale jednoznačně proto, že naprostou většinu toho, za co feministky v západních státech bojovaly, naše ženy měly už léta a chápaly to jako naprostou samozřejmost (řekněme si to upřímně, přes veškeré blekotání feministek bylo v rámci konvergence se starými zeměmi EU reálné postavení žen v naší společnosti po roce 1989 spíše oslabováno).

Trocha současnosti

Feministky se zmohly na v podstatě bezcenné nesmysly, které se buď s reálným postavením žen ve společnosti zcela míjejí, nebo je naopak zhoršují (což je do značné míry dáno primitivismem států, z nichž k nám feminismus po roce 1989 dorazil). Je také zajímavé (a mnozí na to poukazují, zdaleka ne jen já, že až na naprosté výjimky jsou feministky vysoce tolerantní ke státům a ideologiím, které znamenají skutečné ponižování nebo právní znevýhodňování žen. Velice často spolupracují s islamisty, bez ohledu na skutečnost, že islám znamená právní i praktické ponižování žen na úrovni, jaká v Evropě nebyla ani v nejtemnějším středověku.
Velmi charakteristická byla před cca dvěma léty návštěva "první feninistické švédské vlády" v Íránu, kde dotyčné feministické dámy neváhaly lézt místním ajatolláhům a imámům do řití tím nejodpornějším způsobem.
Vlastně pouze skupina Femen, respektive jedna z jejích částí, zorganizovala protest proti ponižování žen v islámském světě, nicméně to byla jen nevýznamná epizoda v činnosti tohoto hnutí. A na nic dalšího se dotyčné dámy již nezmotaly, byť kauz s ponižováním a sexistickým odsuzováním žen se v islámském světě odehrává každý den několik desítek (nebo i stovek). Buď se zalekly pomsty islámských teroristů, nebo jim další akce na toto téma jejich řídící orgán zakázal.
Feministky "bojují za práva žen" způsoby, které celé jejich hnutí jednoznačně diskreditují a staví ho do jednoznačné opozice proti demokracii.
Boj za kvóty na ženy je jedna z uvedených pitomostí, které jsou zcela jednoznačně proti demokracii a jsou nezkousnutelné i pro významnou část levicových voličů. Aby o přijetí na určitou pozici rozhodovalo čistě pohlaví (kvóta) a nikoli kvality a kvalifikace pro danou práci, to je sexismus v nejčistší podobě, jaký můžeme nalézt maximálně tak u některých církví.
Celé hnutí #me too není nic jiného než útok proti soudnímu systému, který se feministkám a dalším levicovým aktivistům nedaří antidemokratizovat tak rychle, jak by si to antidemokraté přáli. Naprostá většina toho, co toto hnutí hlásá, jsou obvinění bez jakýchkoli důkazů, jejichž pravdivost je více než pochybná. Ani velmi zdegenerované soudní systémy většiny starých států EU by nebyly schopné na bázi něčeho takového vyrobit rozsudek.
Příznačné pro feministky je rovněž i to, že se zcela míjejí s aktivistkami proti mrzačení ženských genitálií (které je prováděno především mezi primitivy z islámských zemí, byť se nejedná o zvyk čistě islámský) a spíše aktivistům na tomto poli házejí klacky pod nohy.
Uvedené aktivity (či naopak ostentativní neaktivity) feministek jsou jen a jen příklady toho, jak feministky obracejí pomocí nesmyslů veřejné mínění proti sobě s tím, že reálně hrozí nějaká protiakce ("zhoupnutí kyvadla na opačnou stranu"), která by ženy vrátila o celá desetiletí zpět, možná až před období mezi první s druhou světovou válkou.

Umírněnost

A jsme u toho, co je v nadpise. Ve státech bývalého východního bloku, ale i v některých západních zemích došlo ke zcela reálnému narovnání práv mužů a žen. Feministky a na ně navázané politické struktury místo aby řešily reálné problémy (např. útlak žen ve 3. světě, především v islámských zemích, ale i v islámských a jiných uzavřených barbarských komunitách v evropských zemích) vytvářejí a "řeší" naprosto bezcenné pseudoproblémy, kladou nesmyslné a extrémistické požadavky, kterými celé toto hnutí, včetně toho, co bylo s jeho pomocí v dřívějších dobách dosaženo, silně diskreditují. Slovo "feministka" se stává stále více, zejména ve státech bývalého východního bloku, spíše nadávkou nebo hanlivým označením.
Na místě by tedy byla určitá míra umírněnosti, spokojenosti s tím, že bylo dosaženo prakticky všeho, čeho dosaženo reálně být mohlo, aniž by došlo k útlaku mužů (případně dalších skupin obyvatelstva) a soustředění se na práci tam, kde skutečně ještě dochází k reálnému útlaku nebo poškozování žen.
Taková práce ovšem není naprosto nijak atraktivní a neskrývá v sobě prakticky žádný politický (nebo dokonce vyděračský) potenciál. Zřejmě proto se něčím takovým feministické organizace nehodlají zabývat a raději budou obtěžovat společnost extrémistickými nesmysly.

(pokračování)