Moje cesta k linuxu 2

Navazuje na post z roku 2011.

MonkeyLinux jsem používal, dokud to šlo. Mezi tím jsem ovšem objevil Mandrake linux. Ten nahradil Red Hat, který se profesionalizoval (až později se objevila free verze Fedora). Jako první verzi jsem měl osmičku, která už uměla jakžtakž česky a po jistém úsilí se dala i úspěšně ozvučit.
Mandrake jsem měl na hlavním domácím počítači i pracovním počítači jako druhý operační systém. Tuto strategii považuji za velice výhodnou, protože v případě, že nějaký konkrétní úkol nešel vyřešit v linuxu, bylo možno rebootovat do Win 98 a vyřešit to tam. Nicméně od samého začátku jsem důsledně pod linuxem prováděl brouzdání po webu a komunikaci pomocí e-mailu. To mi ušetřilo spoustu problémů s viry, které se kolegům v práci hrnuly do počítačů.
Z Mandrake osmičky jsem přešel na verzi deset, kterou ještě na jednom počítači - veteránovi mám. Toho veterána jsem už měl pouze s operačním systémem linux. Měl jsem ho přes léto na chalupě a přes zimu u tchánů.
V rámci rozšiřování aktivit na linuxu jsem začal postupně zpracovávat dokumenty v LaTeXu. K této práci je linux velice vhodný proto, že nemá, na rozdíl od Windows, problémy s ukládáním češtiny do kódování iso 8859-2, které se v několika znacích liší od latin 2 (hlavním heslem Windows je prostě nekompatibilita).
Protože Mandrake desítkou zanikl, respektive se sloučil s Conectivou na Mandrivu, přešel jsem k této distribuci a měl jsem ji opět v zaměstnání i doma (na novějších počítačích) spolu s Windows, tentokráte již XP. Pro komunikaci mezi systémy (linux diskové oddíly s NTFS přečte, ale zápis do nich byl, a snad i dodnes je, nejistý; windows linuxový oddíl "nevidí") se mi osvědčilo mít menší oddíl formátovaný na FAT, do něhož mohou psát i z něj číst oba systémy (dnes, v době několikagigových flashdisků se toto už řešit nemusí).
Během několika let jsem vystřídal více verzí Mandrivy, které následovaly číslování Mandrake, pracoval jsem vždy se sudými verzemi (tak to nějak vycházelo, že mi verze vydržela déle, než do konce platnosti verze následujcí). Pozdější verze Mandrivy byly značeny rokem vydání.
Krátce po roce 2000 mi disk pracovního počítače začal decentně naznačovat, že se chystá do křemíkového nebe. Dostal jsem větší disk a nastala úvaha, co tam vlastně nainstalovat. Provedl jsem jakousi rekapitulaci svých počítačových aktivit a zjistil, že jsem ve Windows byl naposled před cca půl rokem, a to ještě víceméně z lenosti, protože daný problém bych na linuxu vyřešil také, byť bych se nad tím musel více zamýšlet. Takže jsem skončil na počítači jen s linuxem a uvolnil tím zaměstnavateli jednu licenci. Protože se v té době budovaly počítačové učebny, byl o ni zájem a byla využita. Od té doby, tedy cca deset let, jsem v práci bez Windows.
Doma proběhl podobný vývoj s koupí nového počítače.
Ve druhé polovině prvního desetiletí tohoto století jsem se rozloučil s Mandrivou. Už s poslední verzí, kterou jsem měl, jsem nebyl tak spokojen jako s předchozími. Dorazil mě překotný nástup KDE4, které v té době nemělo řadu funkcí trojkové řady (a některé snad ani nemá dodnes), mělo problémy s připojováním externích disků, padalo vypalování atd.
Volbou byl konzervativnější Debian, který mi v tomto ohledu vyhovoval více. Protože se ve stejné době měnilo i Gnome (to je v Debianu výchozím grafickým prostředím), a to v podobném duchu jako KDE (naprostá zpětná nekompatibilita, odlišná ergonomie, ztráta řady zavedených vlastností a funkcí), přešel jsem na odlehčené grafické prostředí LXDE, na němž v podstatě vegetuji dodnes.
Toto prostředí mi poskytuje vše, co potřebuji. Řadu funkcí, kterými se nové verze KDE a Gnome vychloubají, jsem nepotřeboval a nikdy asi potřebovat nebudu, protože počítač mám na práci, nikoli k samoúčelnému spouštění nic rozumného nedělajících programů.
Na konci prvního desetiletí jsem se zmohl na netbook, na němž se ocitlo Ubuntu, protože, přestože to mělo být linux friendly, je na něm jako grafika nějaký bastl od Intelu, na který nejsou jinde ovladače (a ovladače z Ubuntu si na binární úrovni nerozumí s jinými distribucemi). Později jsem se dočetl, že i zvedené firmy pod jedním a tím samým názvem vyrábějí zcela odlišné přístroje a já měl prostě smůlu, protože většina přístrojů téže značky a názvu je z hlediska linuxu bezproblémová.
Tento stroj jsem používal především jako inteligentní přenosný psací stroj s přístupem k internetu. Na multimédia apod. jsem využíval přístroje stolní, s velkým monitorem.
Jako "chalupový" stroj jsem používal PC na bázi Pentium II s 350 MHz a 256 MB RAM. Zatímco XP se na něm téměř nedaly provozovat, linux tam jel velice svižně. Když jsem přešel z Gnome do LXDE, bylo to schopné přehrávat video i z DVD (Gnome se svou větší režií stíhalo přehrát jen videa menších rozměrů). Po jeho odchodu do křemíkového nebe a náznacích, že se k témuž chystá i netbook, jsem si pořídil notebook Lenovo, který zatím (však je v záruce, uvidíme, co udělá, až mu skončí), běží bez problémů.

Pokud bych některé věci měl zobecnit, pak se nabízí zhruba tyto body:
1. Osvědčila se mi, jak jsem uvedl výše, strategie dualbootu, který jsem měl poměrně dlouho, něco přes deset let. Tím jsem eliminoval situace, do nichž se často dostanou nadšenci, kteří po prvních okamžitě nepřekonatelných nesnázích vracejí na počítač Windowsy, protože akutně potřebují něco vyřešit, co na linuxu nezvládnou. Já si mohl v počátcích vždy dovolit rozvahu, zda to vyřeším na linuxu (tj. nejsem v časovém presu a cítím se na to), nebo zda rebootnu do Woken. Ta jsem eliminoval až v době, kdy už jsem je nepotřeboval.
2. Ačkoli jsem si některá (hlavně bezproblémová) PC instaloval sám, jak PC v práci (kvůli síti, nastavení pošty apod.), tak i počáteční instalaci domácích PC, nemluvě o netbooku a notebooku, jsem si nechal instalovat odborníky. Vycházím z představy, že bych to sice asi zvládl taky, ale to, co ten odborník má v  hlavě, když narazí na nějaký problém, to bych musel dlouhé spíš dny než hodiny hledat po netu (a ještě třídit v informacích zrno od plev). "Doladění", tj. doinstalování tu a tam nějakého programu, to se už dá zvládnout bezproblémově. Cenově taková instalace přijde na výrazně méně než Windows Home edition (a zejména z toho pohledu, že po instalaci Windows je v počítači jen holý systém s několika málo primitivními utilitami, zatímco linuxová distribuce má až tisíce programů, které se dají rovnou nainstalovat).