Kauza Slánský

Nedávno plakal na Neviditelném Psovi pan Vlk starší na téma procesu se "Slánského sionistickým centrem". Leitmotivem toho pláče byl smutek nad režimu věrnými a nevinně odsouzenými a některými i popravenými soudruhy.
Na uvedený proces (a další podobné) můžeme mít dva pohledy: Ten první akcentuje, že se jednalo o opravdu nevinné lidi, ve smyslu obžaloby. Ten druhý ovšem konstatuje, že se jednalo o vysoce "kované" a "zasloužilé" soudruhy, kteří byli pocákáni krví nevinných od hlav až k patám, a že je šumafu, zda byli vinní nebo nevinní ve smyslu obžaloby, ale že je naprosto spravedlivé "z hlediska vyššího principu mravního", že se zhoupli na stejné šibenici, jako jejich oběti, případně se ocitli ve stejných kriminálech. A zacházelo se s nimi a jejich rodinami naprosto stejně, jak oni zacházeli s lidmi opravdu nevinnými.
Slánský byl prostě jedním z klíčových činitelů "vítězného února", stál např. na balkóně spolu s K. Gottwaldem. Později tedy musely dokumentární fotografie z této akce projít rukama retušérů, ale to nebylo nic nového, posléze zavržení spolubojovníci se retušovali už v Mussoliniho Itálii a daleko více se tato technologie uplatňovala ve stalinském SSSR, kde mnohdy série té samé fotografie, vydané s několikaletými odstupy, připomínají reportáž z Haydnova Koncertu na odchodnou, často až do stavu, kdy na fotografii zůstane pouze soudruh Vůdce.
Slánský byl také hlavou represívního aparátu komunistické státostrany v období, kdy represe byly nejtíživější a měly nejvíce obětí, jak životů ztracených na popravištích a pohraničních ostnatých drátech, tak i životů beznadějně zkažených a pokřivených komunistickými kriminály, uranovými lágry a dalšími "marxulibými" zařízeními, které právě on pomáhal zbudovat a uvést do provozu. Organizoval věznice, uranové lágry. Jeho podřízení organizovali provokace ze zakládáním "odbojových" skupin, zřízených čistě proto, aby bylo koho popravovat.
Dost příznačné je, že i jeho syn se posléze (60. léta) stal komunistou, tedy členem zločinné partaje, která zlikvidovala jeho otce, a vyznavačem stejné zločinné ideologie, jakou jeho otec zastával. Je to názorná ukázka toho, že ani rodiny takto postižených se nedokázaly z osudu svých blízkých patřičně poučit, a že není důvod je sebeméně litovat.
Já osobně se přikláním k tomu druhému pohledu na věc. Jistě bych byl raději, kdyby Slánský visel za to, co doopravdy spáchal, ale jeho poprava na základě fiktivní viny po vykonstruovaném procesu se dá charakterizovat příslovím: "nemusí pršet, stačí, když kape".
Trochu mi tahle situace připomíná detektivku "Záhada zamčeného pokoje" od dua Sjövalová Wahlö, kdy jejich detektiv Martin Beck hodí na krk z technických důvodů neusvědčitelnému zločinci vraždu, kterou dotyčný nespáchal.

Jediné, čeho se dá v souvislosti s těmito procesy litovat, je skutečnost, že těch popravených soudruhů zase až tolik nebylo. Kdyby tehdy popravili deseti, nebo i stonásobek takto "zasloužilých", bylo by to jen ku prospěchu národa i státu.