O dvou principech I

Problém článku "Ve sporu dvou principů si vsaďme na život" pana Jana Schneidera spočívá v hlubokém nepochopení základních principů a cílů islámu.

V dobách studené války existovala i pro nejdivočejší sovětské a americké "jestřáby" společná platforma. Ta spočívala v tom, že ani jedni, ani druzí si nepřáli totální jadernou válku, spojenou s rozsáhlými destrukcemi a přežitím jen toho obyvatelstva, které se včas dostane do protijaderných krytů. A i ti, kteří patřili mezi vyvolené s místenkami pro sebe a své nejbližší do kvalitních vládních krytů, kde pravděpodobnost přežití jaderného úderu i jeho následků v podobě dočasného zamoření (kvůli dostatečným zásobám potravin, vody i kvalitním čističkám vzduchu) byla relativně nejvyšší na území daného státu, neměli zájem o nejistou budoucnost pro sebe a své děti v destruovaném a více či méně zamořeném světě.
Právě ona "biologická podobnost" nakonec vedla k tomu, že přízrak horké jaderné války byl zažehnán a sovětská generalita ani během rozpadu SSSR nenalezla dost vůle ke zmáčknutí "červeného knoflíku" a stržení svého vítězícího nepřítele do jaderného inferna.
Analogie s generalitou (a další věrchuškou) SSSR rozhodně neplatí pro papaláše islámské a zejména islámistické vůdce.
Tito lidé velice dobře "vědí", že v případě smrti na džihádu, kam lze pravděpodobně zařadit i smrt při jaderném výbuchu nebo na jeho pozdější následky (hlad, žízeň, záření atd.), odlétnou přímo do Alláhova ráje, sexuálně obhospodařovat hurisky (případně ti čtyřprocentí hurisáky), všech věkových kategorií.  Včetně konkrétních sexuálních aktivit a praktik, které islám v pozemském životě zakazuje a přísně trestá. S těmito lidmi tedy nelze uzavřít nějakou dohodu o civilizovaném přijetí porážky, jak se to podařilo s komunistickou věrchuškou v zemích bývalého socialistického bloku. Nelze ani počítat s tím, že by opustili stávající ideologii (ať už oficiálně, nebo nepřiznaně, ale fakticky, jako věrchuška v řadě bývalých socialistických zemí) a dali se na pravoslaví či jiné odlišné náboženství, nebo se dali k fašistům či jinému světskému směru, jak jsme to viděli právě u těch komunistů a jejich vedoucích představitelů (o těch, co nyní hlásají demokracii, ani nemluvě).
Je třeba si uvědomit, že podobný vztah k vládnoucí ideologii, potažmo náboženství, a schopnost nevyhovující a neosvědčující se ideologii (náboženství) odhodit jak použitý toaletní papír a dát se k něčemu, co se ukázalo být funkčnější, se nezrodil v Evropě sám od sebe. Předcházela tomu staletí stále nesmyslnějších náboženských válek, které postupně přešly z rukou horlivých zastánců daného směru či sekty, do rukou profesionálů, bojujících za žold a po ukončené etapě (ti méně charakterní i kdykoli) měnících stranu podle toho, která momentálně byla více solventní.
Patrně svou roli sehrála i skutečnost, že ti nejfanatičtější příznivci toho či onoho směru byli pobíjeni přednostně, protože ti takové pružnosti k výměně stran nebyli schopni a končili většinou v hořících stodolách nebo jiných podobných destinacích. Některé vědecké studie totiž podporují představu, že míra intenzity prožívání religiozity je částečně geneticky dána, a tudíž odstranění genů náboženských fanatiků z populace mohlo celkové sklony k intenzívnímu prožívání religiozity zmírnit. Svou roli (tentokrát výjimečně pozitivní) mohl sehrát i katolický celibát, protože "vyluxoval" z populace část náboženských fanatiků na pozice, na nichž se nemohli rozmnožovat (alespoň ne legálně a ilegální potomstvo bylo vystaveno silnému negativnímu selekčnímu tlaku) a své geny tak šířit do dalších generací (s trochou nadsázky se dá říci, že si celibátem, zaváděným na počátku 2. tisíciletí proti rozumnější části kněží i věřících, římskokatolická církev "znehodnotila substrát", na němž rostla).
Dědičnost intenzity prožívání religiozity hodnotili v USA na odděleně vychovávaných sourozencích, kteří měli určitou tendenci v následném životě mít podobnou intenzitu religiozity, nezávisející tedy pouze na míře religiozity rodiny, v níž byli vychováváni. IMHO studie v USA mohla tu dědičnou míru religiozity i trochu podcenit, protože formální religiozita je zde rozšířená asi jako u nás chození do pionýra, na politická školení apod. před rokem 1989. Je docela možné, že v zemi s vyšším procentem ryze ateistických domácností, neúčastnících se ani formálně religiozních aktivit, by tato studie přisoudila dědičnosti vyšší podíl než těch cca 30 - 40 procent, které vyšly US výzkumníkům.

Pokračování