Ateistův pohled na náboženství 2

Náboženství jako zdroj úpadku

Na příkladu vepřového (z předchozího dílu) si také můžeme ukázat další důsledky náboženství. I kdyby Mohamed skutečně vepřové zavrhl z epidemiologických důvodů je vcelku jasné, že moderně zpracované vepřové je z hlediska rizika infekce bezpečnější než maso tradičně porážených krav, koz a ovcí. Pokračování tohoto zákazu i v současné době, nehledící na jeho zjevnou nesmyslnost, ukazuje názorně, jak náboženský pohled na svět degraduje člověka z myslící bytosti na úroveň blízkou např. hmyzu, který se také řídí zavedenými a zautomatizovanými stereotypy bez možnosti jejich korekce rozumem.
Judaismus znamenal civilizační propad svých nositelů na takovou úroveň, že chrám jejich božstva (Šalamounův chrám) jim museli postavit jinověrci, protože sami uctívači JHWH byli v té době již tak zdegradováni, že tuto (pokud rekonstrukce nelžou, tak v porovnání s egyptskými nebo krétskými stavbami poměrně primitivní) stavbu nebyli s to dát dohromady vlastními silami. Důsledkem judaismu byl i mocenský propad po Šalamounově smrti, který vedl k porážce starověkého Izraele Babylónem.
V porovnání s těmito náboženstvími vychází křesťanství nejlépe, protože civilizační úpadek, vzniklý christianizací, byl relativně nejmenší a jakýsi technický a vědecký pokrok existoval i v nejtemnějších obdobích. Křesťané sice různými cestami přišli o významnou část antického civlizačního dědictví, nicméně byli s to většinu ztraceného vyvinout znovu a dokonce jít dál. Tuto schopnost judaisté i muslimové pozbyli.
Přestože křesťanství nezastavilo zcela technologický vývoj a rozvoj věd, lze odhadovat jím způsobenou civilizační retardaci na stovky let. Uvádí se, že až někdy v 15. století se Evropa dostala civilizačně na úroveň z níž byla sražena nástupem křesťanství v první polovině prvního tisíciletí. A ještě poté křesťanství významnou měrou civilizační vývoj stagnovalo.

Náboženství jako mocenský nástroj

Úspěšnost monoteistických náboženství byla dána jednak jejich snadnějším využitím pro mocenské ovládání společnosti, jednak zde byl moment konfliktu v principu tolerantního polyteismu s imigranty a konvertity, hlásajícími netolerantní ideologii. Jak Římané v případě křesťanství, tak i Arabové v případě islámu nové náboženství podcenili (ve smyslu "o jednoho boha v panteonu více nebo méně - z toho se nestřílí") a promeškali dobu, kdy je bylo možno potlačit důsledným uplatněním síly. Konec konců i my stojíme před dilematem mezi "absolutní" náboženskou svobodou a nutností potlačovat ty síly, které mají v programu náboženskou svobodu zlikvidovat. To je především problém vztahu k islámským imigrantům a konvertitům, kteří spíše zneužívají než jen využívají tolerantní prostředí, aniž by sami byli sebeméně ochotni projevit obdobnou toleranci vůči ostatní společnosti.
V současné době můžeme pozorovat nástup náboženských aktivistů, a to jak křesťanského, tak  muslimského směru. Podíváme-li se podrobněji na hlasatele křesťanství, pak si nelze nepovšimnout skutečnosti, že "evropský kulturně politický kontext" je jednou z mála věcí, které je nějakým způsobem omezují.
Z úst mnoha oficiálních představitelů křesťanů (namátkou jezuita Halík nebo kardinál Vlk) bylo možno opakovaně při různých příležitostech slyšet, že křesťanská morálka má být čímsi "nadřazená" celé společnosti, že má "univerzální charakter". Je také snaha do výuky "etiky" propašovat na střední i vysoké školy výlučně etiku křesťanskou a mnohdy pod její rouškou probíhá intenzívní ideologická indoktrinace. Naštěstí "ústavy etiky" na vysokých školách vesměs zdědily prostory po předchozích ústavech / katedrách marxismu-leninismu a s nimi zdědily i odpovídající pověst. Jistě je otázkou, zda "etiku" vůbec vyučovat (etika není věda, protože v jejím rámci různí pracovníci na základě stejných vstupních dat a s použitím stejné metody nedosáhnou identického - nebo alespoň podobného - výsledku, ten závisí prakticky výlučně na ideových postojích toho pracovníka). Etika může být maximálně objektem vědeckého zkoumání (asi jako hmyz není věda, ale entomologie ano).

Etika a náboženství

Podíváme-li se na tvrzení křesťanských aktivistů o univerzalitě etických zásad, hlásaných křesťanstvím (případně iudaismem), potom skutečně můžeme nalézt některé zásady mající univerzální charakter. Problém je, že uvedené zásady lze bez problému objevit i v etických systémech předkřesťanských, případně na křesťanství prokazatelně nezávislých. Jde o to, že určité "univerzální normy chování" lze odvodit z disciplíny, která teprve v minulém století dostala název "teorie her", kterou však na zcela intuitivní úrovni zvládali i velcí státníci minulosti. Pokud chtěli být židovští a posléze i křesťanští náboženští vůdcové úspěšní, museli tyto věci do svých etických systémů i náboženského práva jako takového zabudovat.
Na druhé straně jsou některé zásady (třeba i z desatera) definovány natolik vágně, že je nelze bez dalšího výkladu (často obracejícího původní přikázání o 180 stupňů) vůbec prakticky aplikovat. Například:

• Nezabiješ - ale prakticky všechny významnější křesťanské církve od okamžiku, kdy se křesťanství stalo státním náboženstvím posvěcovaly státem organizované zabíjení, ať se jednalo o války nebo o popravy. V řadě válek (nejznámějším příkladem je 1. světová) žehnali kněží těch samých církví zbraním na obou stranách fronty. Církevní instituce také iniciovaly popravy "kacířů" a "čarodějnic", byť je licoměrně k praktickému provedení předávaly světské spravedlnosti. Křesťanští aktivisté vraždili i v době před Konstantinem Velikým, kdy teroristické organizace křesťanů ne nepodobné dnešním teroristickým organizacím islamistů likvidovaly význačné politické i ideologické odpůrce křesťanství (a po legalizaci křesťanství byly přetvořeny na známou "svatou" inkvizici).  A pro judaisty platí to samé, naprostá většina starozákonních masakrů je datována po Mojšíšově přijetí desek s Desaterem.
• Nesesmilníš - ale církev posvěcovala např. vybírání "práva první noci", posvěcovala i násilné sňatky, některé ženské kláštery nebyly v podstatě nic jiného než lepší a lépe organizované vykřičené domy (v troskách kláštera Rosa coeli na jihu Moravy byly při archeologických výzkumech nalezeny zbytky stovek kostřiček novorozeňat i potracených plodů - výsledků "pracovních úrazů" řeholnic při jejich náboženských aktivitách). V současné době zejména římskokatolickou církví otřásají četné sexuální (především pedofilní) skandály a minulý papež se ve své předchozí funkci silně zasazoval o zajištění beztrestnosti pro sexuální zločince z řad kněží, včetně používání nečestných či kriminálních metod.

Méněcennost moderních náboženství

Ukazuje se tedy, že mnoho "univerzálních" zásad z Desatera je v podstatě zcela bezcenných bez dalšího upřesňujícího výkladu, který může být jednak zcela libovolný, jednak silně závislý na kontextu (= na tom, kdo se provinil).
Zaznamenal jsem v internetových diskusích i roztomilou sentenci, že univerzalismus křesťanství se projevuje např. tím, že i ateisté slaví Vánoce. Hlasatelé této pitomosti jaksi nepostřehli, že Vánoce jsou svátky slunovratu a slavily se patrně od nástupu neolitických zemědělců. Astronomicky orientované posvátné objekty, umožňující zaznamenat datum zimního slunovratu, tzv. rondely, byly na našem území stavěny asi o tisíc let dříve, než britští pohané postavili Stonehenge (rovněž umožňující mj. stanovit datum svátků zimního slunovratu). V těchto okrscích (a mnoha dalších, mladších) prokazatelně neprobíhala žádná hospodářská činnost a neměly zpočátku ani charakter opevnění.
Je třeba konstatovat, že naprostá většina "křesťanských" svátků jsou svátky původně pohanské, předkřesťanské a data těchto svátků byla zřejmě dodatečně upravena tak, aby proběhly v době svátků již zavedených.
Kristus se patrně narodil někdy v únoru nebo březnu, což odpovídá trojité konjunkci tří planet, která byla s největší pravděpodobností onou "betlémskou hvězdou", věštící příchod nového židovského krále (nebo dokonce až po této konjunkci, tedy až někdy na přelomu jara a léta). Ke smůle křesťanských ideologů se takové astronomické jevy dají s celkem slušnou přesností na ty zhruba dva tisíce let zpětně vypočítat.
Uvedené přisvojení si řady svátků křesťany a horlivé vydávání těchto svátků za "ryze křesťanské" lze také velice dobře použít i k demonstraci vágnosti dalších bodů Desatera: "Nepokradeš" a "nepodáš křivého svědectví".

Obtěžování společnosti křesťany

Pochopitelně, existují různé opravdu specifické příkazy či zákazy, které nemají nějaký univerzální charakter a které se přitom snaží křesťané vnutit společnosti. Sem patří některé další svátky, a snaha vymoci si zákaz provádění jakýchkoli smysluplných činností ve sváteční dny a v neděli (např. oklikou přes snahu omezit nedělní a sváteční prodej v obchodech), případně jiné kulturní a společenské aktivity. Snaží se, prakticky vždy ke škodě věci, ovlivnit obsah a formu školní výuky apod.
Zcela jednoznačně žádný obecně etický kontext nemá vztah křesťanské ideologie k homosexualitě, náboženské "posvěcování" partnerských vztahů, případně rozlišování mezi manželskými a nemanželskými dětmi.
Pokud se podíváme na argumenty křesťanů proti homosexualitě, tak hlásají, že je "nepřirozená", že "malý počet homosexuálů v populaci je důkazem toho, že se jedná o něco nepřirozeného, špatného", případně, že se jedná "o prasečiny, které je možno léčit".

Veškerá výše uvedená argumentace křesťanů byla opakovaně mnohokrát vyvrácena:

• "Nepřirozenost" lze poměrně snadno vyvrátit skutečností, že homosexualita byla pozorována u řady druhů savců i ptáků, takžer přítomnost určitého procenta homosexuálních jedinců v populaci druhu lze považovat za normu.
• "Nenormálnost danou malým počtem" lze vyvrátit konstatováním, že v řadě živočišných (i rostlinných druhů) jsou zastoupena pohlaví značně nerovnoměrně. Znamená to tedy, že minoritně zastoupené pohlaví je něco nepřirozeného? U řady druhů hmyzu převažují v populaci nepohlavní jednici (včely, vosy, mravenci, termiti atd.) - znamená to, že pohlavně vyspělí jedinci jsou "něco nenormálního"?

Jistě, homosexuální jedinci se za normálních okolností neúčastní tvorby další generace, nicméně zřejmě (různými mechanismy) přispívají k prospěchu populace jako celku, případně populačních skupin, v nichž se vyskytují (přičemž jejich "sobecké geny" šíří heterosexuálně orientovaní příbuzní). Vedle zastoupení mezi umělci (jejichž přínosnost pro jednotlivé národy i lidstvo jako celek může být někdy sporná) jsou homosexuálové výrazněji zastoupeni mezi vědci a techniky, jejichž přínos je naprosto nesporný. V antice patřily vojenské oddíly složené z homosexálních dvojic mezi naprostou elitu, protože vojáci byli motivováni tím, aby se nezahanbili před partnerem.
A pokud se týká oněch "prasečin", které se vyskytly jako vážně míněný argument přednesený v parlamentu jedním z křesťanských poslanců (Karas za KDU-ČSL svého času): pro příslušníky řady kulturních okruhů je eticky i esteticky nepřijatelná teofágie, kterou v rituální podobě provádějí křesťané při každé bohoslužbě.
Rovněž můžeme konstatovat, že křesťanští aktivisté by velice rádi získali moc srovnatelnou s tou, kterou mají muslimští duchovní. Přitom se neštítí používat i násilných metod. Ze zahraničí (především USA) jsou známy i případy vražd spáchaných křesťanskými aktivisty. U nás naštěstí tak daleko nedošli, nicméně jejich některé aktivity s blíží teroru.
Ukázkou křesťanského obtežování společnosti byla situace, kdy u jedné z brněnských porodnic několik let vyzpěvoval či spíše skřehotal jakýsi nemytý aktivista. Údajně bojoval proti potratům. Vůbec ho nevzrušoval obecně známý a doložitelný fakt, že na daném pracovišti se potraty ze "sociálních" důvodů provádějí pouze výjimečně, pokud vůbec, protože tuto relativně lukrativní činnost převzala různá soukromá zařízení (jejichž ochranka by se s "aktivistou" patrně vůbec nebavila a zlikvidovala ho).
Pokud se v daném zařízení ukončují těhotenství, tak výlučně ze zdravotních důvodů (různé metabolické poruchy vylučující zdárné ukončení těhotenství, přeměna části placenty nebo plodu na zhoubný nádor či diagnostikovaná těžká poškození plodu, neslučitelná s normálním životem). Spíše zde dochází k zákrokům opačného charakteru, tedy jednak k udržování těhotenství jevících známky tendence k samovolnému potratu, k asistované reprodukci a dalším formám pomoci párům se sníženou nebo nějak problematickou plodností ("ochráncům života" toto vadí snad ještě víc než potraty) a řeší se tu i smutné případy radikálních zákroků na ženských pohlavních orgánech v případě zhoubných nádorů (zpravidla navozujících trvalou a nevratnou neplodnost).
Zcela jistě si lze představit, jak asi bude na ženu právě lékař seznámenou se smutnou zprávou, že právě proběhlá život zachraňující operace, ukončila její naděje na potomka, "povznášet" liturgické skřeky páchnoucího hovada o vraždění nenarozených dětí. (Právě oddělení, na nichž se provádějí zákroky tohoto typu mají okna směřující nad stanoviště, které využíval tento "aktivista".)
Nehledě k tomu, že v řadě takovýchto případů by byla teoreticky (a nejen teoreticky, vyzkoušeno přinejmenším na opicích) možná pomoc od donošení těhotenství mimo dělohu přes dárcovství vajíčka nebo embrya až k dalším podobným technikám - kdyby právě aktivisté ohánějící se křesťanskou "morálkou" řadu výzkumů na tomto poli (nebo už i věcí vyzkoumaných a připravených na praktickou aplikaci) nezablokovali.
Faktem je, že trvalo mnoho let, než se podařilo toto hovado od nemocnice distancovat cestou soudních rozsudků a rozsudků o vymahatelnosti těch předchozích. Celá situace také jasně demonstrovala neschopnost demokracie poradit si s náboženskými fanatiky, zejména v situaci, kdy jim uvnitř systému demokratického státu jde někdo na ruku. Faktem také je, že fanatik byl eliminován až poté, co byla oslabena vláda KDU-ČSL nad Jihomoravským krajem i městem Brnem. A faktem rovněž je, že za minulého režimu by na to samé stačilo několik málo hodin (pokud by se to celé neodbylo v méně než šesti desítkách minut).

(pokračování)