Ateistův pohled na náboženství 3

Náboženství v politice

Působení křesťanských nátlakových skupin i křesťanských aktivistů mezi zákonodárci je kapitolou samou pro sebe. Je velmi problematické, že i politické strany hlásící se k občanským, demokratickým nebo liberálním principům dokáží umístit do svých řad pochybné osoby, které by vyčnívaly i v řadách regulérních klerikálů. Přitom vůdcové těchto stran mnohdy smutně vzdychají nad tím, jak se voličské hlasy přesouvají od nich směrem ke komunistům. Osobně by mě docela zajímalo, kolik těchto hlasů mají komunisté proto, že jsou v podstatě jedinou důsledně sekulární stranou. A že na pravé straně politického spektra, snad s výjimkou nějakých marginálních straniček, se důsledně sekulární strana jednoduše najít nedá. Přitom je jasné, že pokud se náboženští aktivisté chopí moci (bez ohledu na to, budou-li to křesťané, muslimové, nebo někdo jiný) "napříč politickými stranami", je konec s demokracií jako takovou; v tom případě by byl asi menším zlem návrat komunistů (uvádím to nerad, dlouho po 17. 11. 89 jsem si nedovedl představit, že bych něco takového z huby či pera vypustil, ale je to tak).
Je jasné, že muslimové jsou do určité míry obrazem křesťanů. Mnozí křesťanští aktivisté, kteří by na ně nejraději viděli padat oheň a síru (jak na jistá hříšná města u Mrtvého moře) by si měli s chladnou hlavou opakovat jako mantru motto Gogolova Revizora: "Nezlob se na zrcadlo, máš-li křivou hubu."
Iudaismus je vázán na národnost: člověk bez židovské národnosti se sice může s obtížemi stát příslušníkem židovské komunity, ale i jeho vzdálení potomci budou pořád chápáni jako Židé druhé kategorie. Představuje-li křesťanství zuniverzálněný iudaismus, umožňující nábor věřících bez ohledu na národnost, pak islám představuje iudaismus zvulgárněný. Zatímco iudaismus "láká" věřící na pouhé vědomí příslušnosti k "vyvolenému lidu", křesťanství slibuje celkem fádní nebe jehož hlavní atrakcí je blízkost abstraktního božstva (a obě uvedená náboženství jsou ve svých kanonizovaných svatých textech skoupá na podrobnosti), islám slibuje nekonečnou žranici spojenou se sexuálními orgiemi, přičemž jeho svatá kniha neopomíjí ani takové detaily, jako je obnovující se panenství nebeských sexuálních pracovnic. Negativním důsledkem tohoto faktu je, že v islámu nabyli převahu lidé, pro něž jídlo, pití a sex představují hlavní smysl života (a nikoli prostředek k jeho udržování s cílem vytvořit v jeho průběhu nějaké přetrvávající hodnoty).
Je to patrně jedna z hlavních příčin skutečnosti, že v křesťanských oblastech nalézáme daleko více památek materiální i nemateriální (texty, hudba atd.) povahy v porovnání s oblastni islamizovanými, byť ty často mohly navazovat na předislámské civilizace s velmi vysokou úrovní řemesel i umění. V podstatě všechny tyto projevy civilizovanosti prošly po islamizaci dané země totálním úpadkem, nebo zcela vymizely a známe je jen z toho, co se dostalo mimo dosah spárů islámských fanatiků. To se týká i většiny děl z doby "zlatého věku islámu", tedy zhruba z 9. až 12. století, kdy v islámském světě existovalo kolem stovky sběratelů předislámských a neislámských děl, přičemž asi desetina z nich byla s to tyto díla nějakým způsobem doplnit či komentovat. Je to ovšem méně, než kolik osobností podobných kvalit se např. vystřídalo na dvoře Rudolfa II a těžce to zaostává např. za Florencií v éře vlády Medicejských.
Je ovšem otázkou, nakolik je uvedená skutečnost zásluhou křesťanství jako takového, když v evropském kulturním prostoru byly snahy vytvářet hodnoty přetrvávající věky doma už celá tisíciletí před příchodem prvních křesťanů, a dokonce i civilizace doby kamenné dokázaly např. budovat megalitické stavby (devastované či zcela zničené z popudu křesťanských ideologů). Zda se tedy spíše nejedná o další z rysů přizpůsobení se křesťanství evropské kultuře.
O tom druhém svědčí i to, že křesťanství velice pružně "si přisvojovalo" (v reálu kradlo) prakticky veškeré civilizační tradice, které nebylo s to potlačit. Např. boží muka, vydávaná za symbol křesťanské krajiny, se začala stavět až v období vrcholné gotiky (u nás za posledních Přemyslovců a Lucemburků, do husitské revoluce). Do té doby existovaly na vytváření drobných sakrálních staveb (a týkalo se to i křížů, soch svatých a pod.) přísné církevní zápovědi, protože křesťanská církev takto bojovala se sakralizací krajiny, kterou před ní prováděli pohané.
"Křesťanská" krajina s kapličkami, kříži, alejemi s křížovými cestami, božími mukami a dalšími stavbičkami na význačných místech v krajině, je fakticky odrtazem krajiny, která zde byla před příchodem křesťanství a ústupkem evropské civilizační snaze o "zduchovnění" prostoru, v němž lidé žijí. Významná část těchto staveb je tako na mkístech, k nimž se váží už předkřesťanské duchovní tradice. Ty stavby, které takovýto základ nemají, jksou zpravidla tam, kde za předkřesťanských dob nebylo žádné osídlení.
Velmi názorně jsem toto přizpůsobení křesťanství starším civilizačním tradicím viděl ve filmu, který natočili v 70. letech minulého století francouzští etnografové na Yucatanu. Etničtí Mayové tam sedí, stejně jako jejich předkolumbovští předkové, v chrámu a žvýkají lysohlávky (patrně plodnice Psilocybe mexicana) a prožívají náboženské vize. Pouze nesedí v chrámu pohanském, ale v kostelíku ve stylu koloniálního baroka a na oltáři nemají nějaké víceúdé a pro nás obtížně identifikovatelné pohanské božstvo, ale sochu Panny Marie, případně jezuity zpopularizovaného Jana Nepomuckého. A jsou uspokojeni ve svých duchovních potřebách patrně stejně, jako byli jejich předkové v pohanském chrámu (čili to křesťanství jim v podstatě nic navíc nepřineslo, jen si lidé proti němu vyvzdorovali udržení svých kulturních a náboženských tradic).
V knize Rapa Nui od českého výzkumníka Pavla Pavla je zase zmínka o tom, jak po stranách vchodu do křesťanského kostelíka na Velikonočním ostrově jsou zase místo křesťanských svatých figury ptačích mužů, kteří jsou součástí tamní předkřesťanské kultury a tradičních náboženských představ.
Důležitým důsledkem rozdílu mezi křesťanstvím a Evropou, v níž se šířilo křesťanství a periferií civilizovaného světa, v níž vznikl a šířil se islám, ovšem je, že zatímco evropské země po "temných stoletích" dokázaly přišedší monoteistickou ideologii zkulturnit a udržely si technickou i kulturní převahu nad zbytkem světa, oblasti zasažené islámem čekal pozvolný kulturní a technologický úpadek či alespoň stagnace.
Jedinou výjimkou byli muslimové na Pyrenejském poloostrově, oddělení od zbytku světa islámu mořem a znepřátelení s nimi politicky. Nicméně i tam byla naprostá většina civilizačních projevů výsledkem činnosti zotročených křesťanů a Židů, jediný rozdíl byl v tom, že ti měli v některých dobách a v některých oblastech Al Andalus o něco příznivější postavení než ve zbytku islámského světa a mohli to presentovat tvůrčími činy, jako je Alhambra nebo Velká mešita v Cordobě.
Přestože se islámské země dostaly k řadě do Evropy importovaných technologií (střelný prach a rakety, hedvábí, papír, desítková početní soustava a mnoho dalšího) dřív, byly tyto technologie právě v Evropě rozvinuty daleko kvalitněji než v zemích islámu. Takže přestože se střelný prach dostal do Evropy přes islamizovanou Arábii (pokud ovšem nebyl vyvinut nezávisle), a Arabové ho měli podstatně dříve (včetně jednoduchých palných zbraní), na dobytí Cařihradu si islamizovaní Turkové museli pozvat křesťanské dělostřelce z Uher, protože Evropa se s touto technologií dokázala obeznámit v kratším čase daleko lépe. A poté, co Portugalci obepluli Mys Dobré naděje, ocitli se islámští mořeplavci při konfrontaci s jejich loděmi v pozici bezbranných divochů, protože jejich lodě od dob Sindibáda mořeplavce (tedy ještě předislámských prvních století našeho letopočtu) nikdo technicky nerozvíjel.
Muslimové nutně musejí trpět řadou komplexů z toho, jak hluboce technologicky a kulturně propadli od dob křižáckých výprav, kdy jejich kulturní a technické vymoženosti působily na křižáky jako zázrak. Zatímco evropské kultuře stačilo puhých několik desítek let na převzetí všeho užitečného a smysluplného z poznaných vymožeností, v samotných islámských zemích proběhl úpadek, který pokračoval v podstatě až do nástupu koloniální éry, kdy do nich byly importovány mnohé technologické i kulturní vymoženosti (i takové, které doputovaly do Evropy přes islámské země).

Porovnání

Islámský svět nebyl jediným, který se do podobné situace v konfrontaci s euroamerickou civilizací dostal. Některé civilizační okruhy dovedl tento kontakt na pokraj zániku (nebo i za něj). Jiné přišly na to, že mohou z evroopských vymožeností čerpat, aniž by narušily svou kulturní svébytnost.
Patrně nejracionálněji zareagovali na konfrontaci s vymoženostmi euroamerické civlilizace Japonci. Ti se ocitli vůči Evropanům a Američanům v polovině 19. století v pozici neozbrojených divochů, nicméně po řadě reforem svého státu i celé společnosti byli schopni dotáhnout svou materiální kulturu na evropskou úroveň a na začátku druhé světové války nepříjemně zaskočit své euroamerické protivníky kvalitou a technickými parametry toho, co převzali a samostatně zdokonalili (kdyby nebyli Američané hloupí, byli by se poučili už z průběhu Rusko - Japonské války). Američané na začátku války s Japonskem například s hrůzou zjistili, že žádné z jejich letadel není s to obstát v rovném souboji s japonskou stíhačkou Zero (a stíhačku srovnatelných kvalit byli schopni operačně nasadit až po zhruba dvou letech válčení).
Zatímco frustrovaní mladí muslimové vypalují auta a vraždí důchodce, příslušníci řady asijských národů (nejen Japonců) sedí ve škamnech škol všech stupňů a patří mezi nejlepší žáky s výbornými předpoklady do budoucna.

(pokračování)