sobota 10. února 2018

Status-6

V Rusku došlo k (patrně záměrnému) úniku informací o jaderném torpédovém dronu, který by měl zdevastovat přímořská území nepřítele a zneobyvatelnit je radioaktivitou na celá staletí.
Podívejme se na to trochu z jiné strany než zatím činí média.

Realita nebo hoax?

Nad uvedenou otázkou můžeme uvažovat do nekonečna, nicméně faktem je, že Rusko od rozpadu SSSR, a dále to akcentoval rozvrat státu i společnosti za Jelcina, se cítí být stále více ohroženo. Navíc pohlaváři NATO neplní sliby, které dali Gorbačovovi, a přesunují jaderné rakety stále blíže k ruskému území. Reakcí na to byla i anexe Krymu, kam NATO plánovalo umístit další rakety s jadernými hlavicemi, mířící na ruská města.
Je tedy zcela jasné, že nálada v přinejmenším části ruské armády podporuje myšlenku nějaké "zbraně posledního soudu", která by vítězné státy NATO poslala křepčit na banket s králem Pyrrhem. A je také jasné, že pokud by měla mít taková zbraň odstrašující účinek, musí o ní nepřítel vědět. A pokud možno nikoli pouze úzký kruh "jestřábů" jichž a jejichž rodin by se tato odveta nejspíš netýkala, ale široká veřejnost, která by si její dopad vyžrala až do dna.

Je to proveditelné?

O jaderných náložích, jejichž produkce radioaktivity je potencována kobaltovým pláštěm, způsobujících zamoření z hlediska doby existence současných moderních států "napořád", se diskutovalo už někdy v 60. letech, takže samotná nálož je stará věc, o jejíž reálnosti nelze pochybovat.
Pokud se týká jejího nosiče, ten zcela jistě představuje novinku. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že Rusko a před ním SSSR zvládlo výrobu velmi výkonných jaderných ponorek, které si v ničem nezadaly s jadernými ponorkami z flot států NATO.
Vytvoření "jaderného dronu" z projektu plnohodnotné jaderné ponorky odstraňuje prvky, které jednak činí jeho konstrukci složitější, jednak na ní vytvářejí potenciálně zranitelná místa. Tento dron by nemusel mít ani torpéda, ani rakety, vypalované z hloubky desítek metrů pod hladinou oceánu. Nemusel by mít na palubě systémy, zajišťující život posádky (včetně kyslíkové atmosféry, hrozící vznikem a rozvíjením požáru).
Kdo dokáže dát dohromady fungující jadernou ponorku, ten zcela jistě vytvoří i takovéto plavidlo (dron), a daleko snadněji.

Když se dále zamyslíme

Pokud bych takovéto zařízení vytvářel já, tak bych nejspíš naplnil jeho vnitřek vhodnou kapalinou, komunikující přes nějaký píst či membránu s vodou okolo, takže by uvnitř a vně byl stejný tlak (vyjma pár citlivých přístrojů a elektroniky, které by musely být v nějaké pevné kouli, naplněné vhodným plynem). Případně bych některé části nechal přímo komunikovat s okolní vodou.
Pochopitelně, zcela jistě se k výplni nabízí využití kapaliny lehčí než voda, což by v souvislosti s vylehčenou konstrukcí vedlo k vyrovnání hustoty zařízení s hustotou vody okolo.
Kormidla pro vertikální manévry by mohla být částečně či zcela nahrazena přesouváním této lehčí kapaliny z přídě na záď a objemovou expanzí prostor naplněných touto kapalinou vůči prostorám, přímo komunikujícím s okolním oceánem. Já bych něco takového řešil bubnem, obsahujícím střídavě prostory pro vodu a druhou kapalinu, oddělené pružnou kovovou membránou (asi jako víko konzervy), ale je možné, že by inženýr sáhl po něčem lepším. Uvedené zařízení by se současně dalo využít i jako chladič. Další možností, která mě napadla dodatečně, je jakási placatá cívka, jaká je v umělé ledvině.
Já osobně bych také umístil turbíny či vrtule dovnitř trupu, jak to mají některá proudová letadla, což by výrazně usnadnilo jejich odhlučnění.
Délku zařízení si vysvětluji tím, že "mozek" celého zařízení je co nejdále od reaktoru, aby jeho elektronické prvky byly chráněny před zářením (to musí být ale stejně nějak stíněno, aby zařízení nebylo vypátratelné na velkou vzdálenost právě na základě záření reaktoru). Nabízí se otázka, zda by toto zařízení mělo klasický jaderný reaktor, nebo spíše baterii, poháněnou rozpadovým teplem nějakého radioaktivního materiálu (nabízí se i přečištěný odpad z jaderných elektráren).
U samotného reaktoru by mohly být řídící prvky ovládány klasickou elektronikou s elektronkami. Víme, že Rusko tuto technologii má a používá ji u alespoň části svých letadel, která jsou v důledku toho odolná vůči elektromagnetickému pulzu, vzniklém při výbuchu jaderné bomby, schopném spolehlivě usmažit polovodiče.
Pochopitelně, uvedené zamyšlení jsou laické nápady nad tím, co více-méně v různých podobách existuje a bylo by snadno do podobného zařízení přenositelné. Lze předpokládat, že specialisté na podmořská plavidla budou mít v kapse ještě účinnější konstrukční prvky.
Sovětské jaderné ponorky mají zmapován Atlantický i Tichý oceán, včetně cest do obou vodami severního polárního moře. Zcela jistě mají i mapy dna a dalších význačných orientačních bodů, které by mohly posloužit celému zařízení k nalezení cesty stejně, jako "křižujícím raketám" (které Rusko také má) reliéf souše.

Pokud se nad tímto zařízením zamyslíme, dospějeme snadno k závěru, že je takovéto zařízení v principu realizovatelné, a že Rusko je na sestrojení nečeho takového technicky dostatečně vybaveno. 

Žádné komentáře:

Okomentovat