Projekt, který by stál za zvážení a vyzkoušení

V 70. letech publikoval Alexandr Kazancev (ano, ten Kazancev, co publikoval známou povídku "Výbuch" o Tunguzském meteoritu) povídku (možná spíš novelu) "Dar Kaisy" ve stejnojmenném sborníku. Ještě ho mám schovanej, dal se sehnat za pár šupů v Ruské knize, ale je vystavena na netu na více místech, např. zde
Pro ty, co se nebudou chtít prokousávat "bukvičkami", alespoň stručná synopse:

Mladý šachista vymyslí šachovou úlohu (Kazancev byl šachista, v jeho díle hrají šachy podstatnou roli, má i povídky, které se celé točí kolem šachu a ostatně Kaisa je bohyně šachové hry) a vyzve originálním způsobem luštitele. Udělá to tak, že úlohu napíše na mnoho papírků a za příznivého větru papírky protáhne komínem nefunkční staré továrny, kudy je tah vzduchu vynese do výšky a příznivý vítr nad město.
Dál povídka sleduje postupné profesní, šachové i lidské dozrávání hlavního hrdiny s vícero peripetiemi. Nicméně u něj dochází k pozvolnému pochopení, že to, co kdysi bylo v podstatě dětským nápadem (využití tahu starého komínu) by se v reálu mohlo stát pro lidstvo cenným zdrojem energie.
Následují peripetie prosazování této technologie až do úspěšných provozních experimentů, které jsou v závěru díla.

Pokud se na to podíváme reálně, on to vůbec není blbý nápad. Popsané zařízení využívá rozdílu teplot při zemi a ve vyšších vrstvách ovzduší, čili se jedná v podstatě o horkovzdušný motor, pracující v oboru nízkých teplot. Kdo kdy byl v nějakém výškovém domě, tak důvěrně zná komínový efekt na schodištích a v podobných prostorách, který běžně dokáže prásknout dveřmi, nebo dokonce i oknem tak, že vypadne sklo. A to se jedná o výšku nějakých 20 - 30 metrů. Průvan v několik set metrů vysokém objektu by byl daleko větší a Kazancev uvažuje "věže" několikakilometrové. Konec konců, na podobném principu pracovaly i bezobslužné odsolovací stanice, které existují na březích Rudého moře a v odlehlých oblastech, kam se nedostala destruktivní hovada, vyznávající islám, fungovaly ještě v 19. století, takže je mohli vidět první evropští cestovatelé do těchto končin.
V případě ze zmíněné povídky se jednalo o tepelný stroj, který se pouze musel iniciovat nafouknutím vzduchem o teplotě při povrchu země (tedy na úpatí konstrukce), potom už rozdílná hmotnost teplého a studeného vzduchu udělala svoje. Do cesty tahu by se pak mohla postavit turbína (případně i několik do série, asi lépe protiběžných), která by část energie odčerpávala. Z uvedeného plyne, že by objekt musel mít průměr alespoň jako vrtule klasických větrných elektráren, případně ještě větší (čím větší průměr tím lepší výkon (i účinnost) vrtule i silnější proudění).
Kazancev uvažoval "věž" z materiálu podobného plátnu, z něhož se dělají horkovzdušné balóny, kterou by iniciovalo zvednutí nejvyššího segmentu vrtulníky, a dál by se "vytáhla" do maximální výšky silou průvanu. Blíže nepopsané škrtící klapky by umožňovaly "věž" spustit k zemi při očekávání nezvládnutelné bouře či vichřice (což je v podstatě jediný typ počasí, který by "věž" vyřadil z provozu). Jednalo by se tedy o zařízení, fungující v daleko větším rozsahu počasí než větrné nebo solární elektrárny.
Klasická Kazancevova "věž" by nezvládla ani inverzi, tomu by se ale dalo pomoci tím, že pokud by byla v průmyslové zóně, mohla by se pod ni směrovat odpadní teplá voda (stačily by teploty kolem 20 - 30 stupňů, takové vody řada provozů běžně pouští do řeky nebo kanálu), což by zahřálo vzduch ve spodku "věže" natolik, aby fungovala i s případným "odfukem" nad hladinou inverze. Kazancevovi ovšem budiž přičteno k dobru, že v placatém Rusku zase tolik inverzních kotlin jako u nás není.
Možná by se celý projekt dal nasadit na "globální oteplování", a to nejen jako alternativní, CO2 nevyrábějící zdroj energie, ale i jako "chladič", protože proud teplého vzduchu do vyšších vrstev atmosféry by vedl ke zvýšení vyzařování tepla do vesmíru, a tedy ke kompenzaci "skleníkového efektu".
Proti klasickým větrným elektrárnám by odpadla řada negativních jevů (zabíjení ptáků, blikání, infrazvuk apod.) a oproti solárním elektrárnám by to mohlo pracovat ve dne i v noci. Tím by se docela podstatně zvýšil jak počet provozních hodin za rok, tak i předvídatelnost celého systému (v podstatě by vadily jen většinou dobře prognózovatelné velmi silné větry) a tudíž i zapojitelnost do energetické sítě (pro niž solární a větrné elektrárny představují spíš zátěž). A dalo by se to stavět prakticky kdekoli, i na nevětrných lokalitách (jako je většina našeho území), případně by odpadl problém, trápící Německo, mající velké větrné farmy v Severním moři a u Baltu a maximum "žroutů" elektřiny na prakticky opačném konci státu.