Zachraň se, kdo můžeš!

Takto vyvolávali kapitáni na ztroskotaných lodích, když je situace přiměla rezignovat na organizované postupy při záchraně lodi, nákladu, cestujících a mužstva. Problémem, pochopitelně, je, že tak činili v době, jak praví klasik, kdy už se nikdo zachránit nemohl.
S politiky je problém ten, že odmítají přiznat zjevně jasnou porážku, v některých případech i zpětně. Perfektně je to vidět na obou pádech do totality v minulém století, kdy 15. 3. 1939 skončily zbytky samostatného a pořád jěště jakž takž demokratického Československa, i 25. 2. 1948, kdy skončilo poválečné jakž takž drmokratické Československo.
V obou případech existovala fikce jakési "právní kontinuity", která do značné míry bránila trestání těch, kdo spolupracovali s následujícím antidemokratickým režimem.
V případě prvním se to týkalo i protektorátní policie a vojska a existovala značná nejistota, řešená mnohdy divokými improvizacemi (ale také vyslovenou svévolí) následných soudů, kdy např. "horizontální kolaborantky" byly trestány z našeho pohledu jednoznačně nepřiměřeně škodám, které napáchaly (většinou zcela žádné), zatímco horliví úředníci, kteří "postupovali podle platných zákonů", "protože se na protektorát vztahovala služební přísaha Československé republice", byli trestáni velice často zcela banálními (pokud vůbec nějakými) tresty, přestože napáchali významné škodě odboji i běžným občanům. V řadě případů dostali alespoň nějaký trest pouze ti, co byli v květnu 1945 prostě zlynčováni. Na druhé straně musel kvůli fikci "právní kontinuity" president Beneš jedním ze svých dekretů explicitně vyvinit ty, kdo bojovali proti nacistické totalitě a přitom porušovali tehdy platné zákony.
V druhém případě byla opět po roce 1989 prosazena fikce "právní kontinuity", které umožňovala udělovat "zbytkové tresty" odpůrcům komunistického režimu (tj. provedlo se jakési, naprosto fiktivní, rozdělení aktivit proti totalitnímu režimu na "povolenou" a "nepovolenou" protirežimní činnost). Z toho plyne i permanentní kontraverze vůči skutečně odbojovým skupinám, bojujícím s komunistickým režimem se zbraní v ruce, jako byli bratři Mašínové a spol. Je snaha nereflektovat reálný stav věci a vyčítat jim naprosto samozřejmé a s odbojem plně související aktivity, jako byla fyzická likvidace příslušníka VB, který měl dostatek informací, aby je jednak perfektně popsal, jednak které by umožnily odborníkům odhadnout jejich další aktivity. Případně pokladníka, který měl od komunistů povoleno nosit zbraň, tudíž šlo o velice dobře prověřeného a s totalitním režimem prakticky stoprocentně konformního soudruha, jehož likvidace, jakýmikoli prostředky, byla naprosto legitimním bojovým aktem. President Havel, ačkoli takovou možnost měl, nenalezl v sobě morální sílu, aby, jak to udělal president Beneš v roce 1945, protikomunistický odboj plošně vyvinil.
Vyplynul z toho i paradox potvrzení komunistických soudců v jejich funkcích, dokonce i těch s krví politických vězňů na rukou. Což neznamenalo, pochopitelně, jen to, že do "demokratické" justice pronikli lidé, kteří v podstatě něměli nárok dělat v soudní budově ani hajzlbábu (hajzldědka). Daleko horší bylo utvrzení příslušníků justice, že jsou nedotknutelnou kastou, která se ani za naprosto zjevné zločiny nemusí nikomu zodpovídat.
Tento problém má opět kořeny v dění po roce 1945, kdy prakticky nikdo ze soudců, byť vynášejících rozsudky smrti jménem okupační moci, případně rozsudky s tou smrtí prakticky totožné (víceleté tresty v koncentračním táboře), nebyl hnán ke zodpovědnosti a neskončil život na šibenici. IMHO kterýkoli soudce, který v průběhu let 1939 - 1945 vynesl byť jediný rozsudek tohoto druhu, měl naprosto bez pardonu viset. Pokud by se to stalo, tak by takové "memento mori" patrně do značné míry umravnilo i část komunistických soudců. Tu chytřejší, která si dovedla spočítat, že se něco může podělat, a že i např. vítězné tažení demokratických mocností do zemí sovětského bloku (jakým komunistická propaganda v 50. letech strašila, až se z ní kouřilo) by mohlo následně vést k jejich vyšetřování a následnému potrestání.
Podobné řešení komunistických soudců s máslem na hlavě by zcela jistě vedlo i k určité umravněnosti a střídmosti soudců současných. A nedocházelo by k tomu, že se soudy samy "určily" do role třetí komory parlamentu, navíc nadřazené těm zbývajícím dvěma voleným. Včetně výstřelků prokuratur, které by v civilizovaných zemích už dávno smetla policie, případně armáda.

Nicméně, pokud se vrátíme k onomu "zachraň se, kdo můžeš".

V současné době existují dvě značná rizika, která každé zvlášť a obě dohromady tím víc, mohou zlikvidovat demokratické uspořádání ve státě:

• přechod moci do rukou nikým nevolených bruselských byrokratů, jejichž vláda nemá s demokracií naprosto nic společného, tedy jev ne nepodobný tomu, co proběhlo po 15. 3. 1939, kdy se vláda ve státě ocitla v rukou byrokratů nacistických
• přechod moci do rukou islamistických a s nimi spolupracujících živlů, tedy jev podobný tomu, k němuž zde došlo po "vítězném únoru"

Skutečně demokratičtí politici by měli najít v sobě dosti statečnosti (když už ji nenašli na to, aby vůči silám, prosazujícím tento stav, účinně bojovali), jasně prohlásit, že demokracie končí, končí platnost celé demokratické legislativy, a že tato legislativa by neměla být použita jako nástroj proti těm, kdo se budou snažit (silou, protože jinak to nepůjde) zvrátit vývoj situace ve státě k obnově demokracie. A aby předem vyhlásili něco na způsob zmíněného dekretu presidenta Beneše, co by plně legalizovalo boj proti nastupující totalitě.
Vzhledem k tomu, že nám tito politikové (až na pár čestných výjimek) předvádějí přímo panoptikum neschopnosti a podlézání nastupující totalitě, tak nám za své pohodlíčko, kdy se vyhýbají osobně nepříjemnému střetu s realitou, dluží alespoň tohle.