čtvrtek 21. ledna 2016

Charlie Hebdo a Bůh teroristou

Vycházím ze článku Marka Stoniše na Reflexu, porovnávajícího reakci muslimů a křesťanů na karikatury v listu Charlie Hebdo.

Pan autor se ovšem vyhýbá dvěma naprosto zásadním problémům.

První

spočívá v tom, že část "sluníčkářů" a dalších hlasatelů "neškodnosti" a "mírumilovnosti" islámu argumentuje s tím, že muslimové uctívají naprosto stejného boha jako křesťané a judaisté.
Uvedená téze je argument, který používali především Židé, aby se tak bránili svému pronásledování (čili se to dá brát jako jakási pia fraus). Tam, kde se jich zeptali, proč tedy nechtějí toho samého boha uctívat v souladu s novou smlouvou, obsaženou v Novém Zákonu (tady té části Bible, kterou odmítají shodně jak judaisté, tak i muslimové), už odpověď prostě mít nemohli. K uvedenému tvrzení se posléze přidávali i někteří členové katolického kléru, po těch staletích už asi nezjistíme, zda na základě úplatků či jiných benefitů ze strany judaistů (případně muslimů), nebo zda tím skutečně chtěli zamezit problematickým antisemitským vystoupením (až po pogromy), případně střetům mezi křesťany a muslimy.
Věřící sluníčkáři (judaisté i křesťané) by tedy měli tuto karikaturu v Charlie Hebdo plně akceptovat s tím, že bůh, který vedl ruce islámských teroristů v Paříži i kde všude jinde po světě, je vlastně bůh, kterého uctívají i oni, a že statut "óbrteroristy, dosud unikajícího spravedlnosti" mu na základě tohoto faktu doopravdy patří.
Konzervativnější zastánci těchto náboženství pak vědí, že jediný správný bůh je ten, ke kterému se modlí zrovna oni, a že tudíž věřící všech ostatních abrahámovských náboženství (případně i nepřípustných úchylek toho jejich jediného pravého) se fakticky modlí k Satanovi, protože v nebi může být jen jediný bůh a jinou srovnatelně mocnou bytostí už může být jen a jen Pán Zla, bez ohledu na to, jak je v rámci terminologie té které konfese nazýván.
Naopak ateisté nemají s touto karikaturou sebemenší problémy. Vědí, že judaistický JHWH, křesťanský Hospodin i islámský Alláh jsou tři různé myšlenkové konstrukty tří různých podvodníků (skupin podvodníků), kteří tato náboženství zakládali, byť zakladatelé křesťanství i islámu "vykradli" judaismus a zakladatelé judaismu zase tradice některých semitských národů, u nichž došlo více-méně přirozenou cestou k vývoji od polyteismu k jakémusi primitivnímu monoteismu. V Babylónii, kde Židé trávili "babylónské zajetí" byli všichni další bohové považováni (alespoň kněžími a příznivci toho hlavního božstva, což byl na sklonku Babylónské říše Marduk) za pouhé zvláštní projevy tohoto boha a považuje se za pravděpodobné, že při pobytu Židů v tomto prostředí uzrála do své konečné podoby koncepce přeměny JHWH z kmenového bůžka na univerzálního boha pro celý svět. V poslední době byla uvažována i "egyptská stopa", tj. možný vztah Mojžíše k přežívajícím tajným uctívačům monoteistického Atona. Proti tomu ovšem svědčí explicitně polyteistické partie v nejstarších biblických textech.
No, a vzhledem k tomu, kolik toho má křesťanský bůh rukama svých uctívačů na svědomí, tak jeho představa coby krvavého teroristy na útěku není zase ateistům příliš cizí.

Druhý

problém, charakterizovaný druhým obrázkem (od Steigera) představuje zase totální vylhanost jakýchsi "hlubokých křesťanských kořenů v Evropě", s nimiž tento autor pracuje.
Ty kořeny, na nichž stojí ten Steigerův kříž s Kristem, jsou jednoznačně pohanské, nanejvýš ve vyšších vrstvách narychlo a jen na povrchu přetřené nátěrem jakéhosi křesťanství.
Křesťanství bylo většině evropských národů vnuceno násilím, pod hrozbou jejich zgenocidování. Tak tomu bylo i v případě našich předků. Z tohoto důvodu také přetrvávala spontánní "lidová zbožnost", která v podstatě reflektovala předkřesťanské náboženské představy i tradice. Paradoxně s ní a jevy s ní spojenými nemá naprostá většina ateistů nějaké problémy (už proto, že tyto věci nebyly a nejsou lidem násilně a pod hrozbou drastických trestů vnucovány).
Faktem je že křesťanství, náboženství méněcenných primitivů s nejnižším postavením ve společnosti, nutně muselo prodělat (a také prodělalo) řadu změn.
První změnou bylo, že se muselo stát přijatelným pro vyšší vrstvy společnosti a jednak jim napomáhat ve zotročování těch ostatních (což provedlo hladce a jako bonus dodalo ještě náboženský zákaz sebevraždy, který odstranil meze krutosti a bezohlednosti při zacházení s otroky), jednak nesmělo kolidovat s rozmařilým životem věrchušky. I tohoto úkolu se křesťanství ujalo a brzy žili jeho vůdcové stejně nemravným a rozmařilým životem jako dosavadní pohanská špička společnosti. Podobnost s chováním "vůdců dělnické třídy" zcela jistě v tomto existuje a rovněž zcela jistě není náhodná. Konec konců, když psal Moliére hru "Měšťák šlechticem", tak pranýřoval v podstatě tentýž jev.
Druhá změna byla vynucena faktem, že se dostalo do společnosti podstatně vyspělejší, než byli blízkovýchodní primitivové. S tím se muselo vypořádat jednak dvoukolejností, kdy řada věcí šla po oficiálně tolerované linii světské, uplatňující vyspělejší předkřesťanské tradice, a jednak po linii náboženské. Křesťanství také absorbovalo vyspělejší kulty (což nebyla jen záležitost Evropy ale i jiných kulturních oblastí, ve starém Egyptě v jednom chrámu údajně věřící ani dlouhou dobu nepostřehli, že už nechodí uctívat Éset, ale křesťansku Pannu Marii). Z tohoto pohledu mají pravdu protestantští puristé křesťanství, kteří odmítají mariánský kult i uctívání svatých jako zakuklené pohanství, protože tomu tak opravdu je. Pokud přijmeme hypotézu reálné existence pohanských božstev, tak jejím logickým důsledkem je, že ta mohla pod křesťanským nátěrem přežít a fungovat (včetně dělání zázraků). Proto ani zázračné jevy apod., jimiž se ohánějí zastánci křesťanství, ve skutečnosti nejsou důkazem jeho pravosti, ani v případě, pokud bychom jejich zázračnost beze vší pochyby prokázali. Naproti tomu protestantské směry, judaismus, ale i islám, podobné jevy dost dobře vyvolat nemohly a nemohou, prostě proto, že se jedná o kulty neexistujících, účelově vymyšlených, božstev.
Onen křesťanský nátěr na pohanském základu je také tím faktorem, který dělá z části křesťanských věřících (a především kléru) kolaboranty s proislamizačními silami. Takže čím dříve se ho naši křesťanští spoluobčané zbaví, tím lépe pro ně i pro zbytek celé společnosti.
Pokud se tedy Evropa má skutečně navrátit ke svým kořenům a opřít se o ně v boji s islámskými útočníky, pak se bude muset opřít o to, co zde vzniklo a bylo vycizelováno tisíce let před formálním přijetím falešného biblického boha, a co bylo udrženo navzdory primitivnější a současně fanatičtější části jeho hlasatelů. Nehledě k tomu, že s takto pojatými evropskými kořeny nebude mít problémy ani naprostá většina ateistů, protože ta vystupuje hlavně proti hlásání a mocenskému vnucování ideje "jediného existujícího" boha.

2 komentáře:

  1. Bůh (jakéhokoliv jména)
    je jednak prostředkem vládnutí, tedy zástupný symbol pro ryze pragmatická rozhodnutí jakékoliv věrchušky, pro obyčejného člověka zase "tím všemocným vzadu", na kterého se můžeme vymluvit jiným, ale hlavně sami sobě.
    "Bůh si vzal k sobě!"
    "Tak to chtěl pánbůh!"
    "Bůh tě vidí, je vševědoucí!"
    "Allahu Akbar!"


    K popření (jakéhokoliv) Boha je třeba poněkud víc osobní odvahy se smíření se s omezenými silami člověka, možnostmi lidstva a také s konečností života.
    Tedy jedince, společenského řádu, časem i živočišného druhu. A nakonec možná i vesmíru - ale to ještě nevíme jistě.

    OdpovědětVymazat