Srpen 1968 znamenal ukončení pokusu o reformu komunismu do nějaké podoby, která by byla akceptována naprostou většinou společnosti (tedy i částí "třídních nepřátel") a byly v ní eliminovány nejhorší negativní výstřelky, které měla společnost zažité z předchozí dekády ("socialismus s lidskou tváří").
Faktem je, že uvedený pokus rozhodně nebyl pokusem o zřízení demokracie. Naopak, ti z oněch "angažovaných" komunistů, kteří se dožili pádu komunistického režimu v roce 1989, prakticky všichni stáli (nebo ještě stojí) v opozici proti autenticky demokratickým stranám a autentickému tržnímu hospodářství. Maximum toho, co by pod jejich vedením mohlo být reálně dosaženo, by byla nějaká forma smíšené ekonomiky, jaká byla v bývalé Jugoslávii, nebo alespoň posílení tolerance drobného podnikání na úroveň tehdejší NDR nebo Maďarska. Je možné, že takto "zreformovaní" komunisté by více souzněli se západními komunistickými stranami.
Je ovšem docela možné, že by to celé skončilo nějakou "demokracií" s četnými přívlastky (která pochopitelně žádnou demokracií není) a fašizací ekonomiky rozsáhlými státními zásahy, prakticky znemožňujícími majitelům soukromých firem (pokud by nějaké vznikly) zacházet se svým majetkem podle objektivních potřeb a svého nejlepšího svědomí. Což vidíme jako jakýsi ideál současné EU, která se onomu reformnímu komunismu z československého pražského jara dosti podobá. Faktem také je, že uvedené zřízení rozhodně není ideál většiny naší společnosti, která se nechce vracet do komunismu, ba ani do toho "s lidskou tváří". Což se oné přehlídce socialistů a sociálfašistů v čele EU silně nelíbí, asi jako se nelíbil soudruhu Brežněvovi a spol. onen "socialismus s lidskou tváří". A zcela jistě se i EU bude snažit nám naše "kacířství" nějak zatrhnout, jako ostatně vícekrát v dějinách. Z pohledu šířeji pojatých dějin byl onen srpen 1968 totální atyp, protože typicky nás "napravovali" soudruzi ze zemí na západ od nás (a prakticky vždy k naší škodě).
Takže, pokud k nám, třeba po "nesprávně dopadnuvších" volbách na začátku října, přijedou tanky, tentokrát (vzhledem k našim dějinným zkušenostem typičtěji) od západu, budou se pravděpodobně snažit silou a proti vůli většiny našich občanů navodit cosi, k čemu se teoreticky mohli dopracovat i ti reformátoři komunismu v roce 1968, přičemž, řekněme si to upřímně, v období mezi pádem cenzury na jaře onoho roku a jejím znovunastolením ve skryté podobě na začátku normalizace, se tehdy u nás v mnoha ohledech publikovalo svobodněji než v současné době ve starých zemích EU (které se, za nadšené spolupráce kolaborantských sil, nás snaží dotlačit na stejnou úroveň nesvobody, jaká panuje u nich).
Jediné, co nás může před něčím podobným, jako invaze v roce 1968, nyní zachránit, je skutečnost, že zatímco SSSR byl vojensky vysoce kompetentní stát, pro něhož byl vpád množství tanků, početně převyšujících veškeré tankové síly tehdejší ČSSR, jen ukázkou zanedbatelné části jeho vojenské síly, je asi nejsilnější západoevropská armáda, Bundeswehr, v totálním rozkladu a těch jeho pár tanků, co ještě mají pásy, by k nám musely dotlačit tamní vojandy ve slušivých těhotenských uniformách. To samé platí i pro letectvo a další složky. Navíc jsou nyní po pádu Kábulu západoevropské armády silně demoralizované.
Čilo ono heslo, "u Kábulu se bojuje za Prahu" lze vyložit i tak, že vojenská impotence západních vojsk zde projevená, včetně totální impotence západních zpravodajských služeb, se může promítnout mj. i do naší větší svobody jednání a menších možností západních států nám překážet.
A možná ještě jednu poznámku:
Na stáži v SSSR se otec setkal s veteránem z invaze do ČSSR v srpnu 1968, který mu líčil, jak jeho oddíl z větší části postřílela jakási "děvuška s pulemjotom" z kostelní věže. U nás k žádnému takovému incidentu nedošlo. Jednak by byl pro normalizátory, blekotající o kontrarevoluci, přímo propagandistickou manou nebeskou, jednak by se to prokecalo, minimálně po roce 1989, kdy se prokecala i přítomnost sovětských jaderných hlavic na našem území, oficiálně normalizačním režimem popíraná. Na druhé straně si netroufám tvrdit, že si dotyčný vědecký pracovník vymýšlel. Z tohoto důvodu soudím, že paralelně se srpnovou invazí proběhla nějaká pacifikační akce někde v SSSR, která může být, vzhledem k podmínkám tamní společnosti, pořád ještě utajovaná. Připomínám jako příklad, že nikdo z vojáků, na které nechal shodit Žukov na začátku 50. let z "experimentálních důvodů" jadernou bombu, nikdy, ani na prahu smrti, toto vojenské tajemství neprozradil. V zemi s obyvatelstvem takovéto mentality může vládním zločincům projít či zůstat utajeno daleko více než u nás.
A je docela dobře možné, že srpnová invaze či alespoň její konkrétní načasování, byla do jisté míry poplatná potřebě oné pacifikační akce (Pobaltí? Sibiř? Někde ještě jinde?). Už proto, že alespoň část sovětského vedení si musela být vědoma toho, že tato invaze je náhrobním kamenem komunistické propagandy v západních zemích (což se i do značné míry stalo).
Žádné komentáře:
Okomentovat