Proč nevidím důvod litovat manžele Rosenbergovy

Opět se objevují snahy zlehčit vinu manželů Rosenbergových a nasadit psí hlavu jejich vyšetřovatelům a soudcům. Jaká je tedy realita?

Není pravda, že by informace, které předávali svým vedoucím orgánům byly naprosto podružné a nevýznamné. Princip jaderné bomby sověti znali. Důležité pro ně byly právě ony údajně bezvýznamné podrobnosti a detaily, které je mohly uchránit před zabřednutím do slepé uličky.
Dovolím si uvést příklad z podobného soudku, který je velice dobře zdokumentován. Německý projekt, vedený Heisenbergem, se na dlouho zasekl na tom, že neměli k moderování štěpné reakce uranu stoprocentně čistý grafit a neuvědomili si, že znečištěniny v něm mohou pohlcovat neutrony. Z prvních pokusů Heisenbergovi vyšla snad o několik řádů vyšší hmotnost kritického množství uranu pro zahájení štěpné reakce, než jaká je reálná. Trvalo poměrně dlouho, než přišel na to, v čem je problém, a příslušný ztracený čas už nedokázal do konce války dohonit. Pokud by měl k dispozici "podružnou" informaci o požadavcích na čistotu grafitu z Projektu Manhattan, je docela možné, že by alespoň primitivní jadernou nálož do konce války sestrojit dokázal.
Jinými slovy, sovětům nešlo o principy jaderné bomby, jaderných reaktorů a další podobné věci. Jim šlo o to, která metoda separace štěpných izotopů uranu byla výhodnější (v USA šli paralelně nejméně dvěma cestami), o konstatování, že plutonium ze zplodin po chodu uranového reaktoru moderovaného grafitem se oddělí od uranu lépe než štěpný izotop, a o řadu technických podrobností od materiálů, snesoucích agresívní hexafluorid uranu (případně o to, jaké známky nasvědčují tomu, že izolace končí svou životnost), o osvědčených materiálech, postupech a mnoha dalších věcech z okruhu know how. A přesně to jim Rosenbergovi a další atomoví špioni dodali.
Bez těchto špionů by byl velice nejistý osud komunistických pučistických vlád ve střední, ale i východní Evropě. Dá se říci, že výbuch primitivní plutoniové bomby v roce 1949, okopírované prakticky zcela od Američanů na základě informací od atomových špionů, včetně Rosenbergových, znamenal na celá desetiletí konec nadějí na zbavení se zločinných režimů, podporovaných sověty. Bez sovětské podpory by se tyto režimy zhroutily a absence jaderné bomby v rukách sovětských generálů by umožnila jejich likvidaci.

Další důležitou věcí je, že sami Rosenbergovi rozhodně nebojovali za to, aby mohli žít v socialismu. Dokonce měli po prvních signálech, že jsou v centru zájmů kontrašpionáže, možnost prchnout do Mexika a z tohoto státu do SSSR. V podstatě zahodili svoje životy tím, že uvedenou možnost nevyužili, protože v totalitním sovětském režimu žít nechtěli. Nijak jim to ovšem nebránilo v tom, aby živoření pod vládou tohoto zločinného režimu nenaordinovali stovkám milionů lidí.

Rosenbergovi a další sovětští "atomoví špioni" byli a jsou (ti z nich, co ještě žijí) naprosto amorální lidský odpad.
Jediné, čeho lze v souvislosti s jejich odsouzením litovat, je skutečnost, že nebyli dohledáni všichni tito špioni  a že naprostá většina z těch nalezených vyvázla pouhým vězením. A v souvislosti s těmi Rosenbergovými skutečnost, že nebyli popraveni nějakým drsnějším způsobem, na způsob středověkých poprav zvlášť nebezpečných zločinců.
Takový způsob navozuje hláška z prvního dílu detektivek (Stein a Barbarič) Juraje Červenáka: "Víš dobře, jaký je za to trest. A v tomto případě si kat určitě dá záležet. Nakonec se tvoje řiť naučí mluvit a bude prosit, aby ji už konečně narazili na kůl" Šlo o spolupráci s nepřítelem, v tomto případě s Turky, která se tehdy (16. století) trestala dlouhým mučením na popravišti a finálním naražením na kůl. Což by jako životní finále lidských zrůd jménem Rosenbergovi vůbec nebylo špatné.