Čtyři atypické scénáře kontaktu

1. Technicky vyspělá civilizace kontaktuje civilizaci výrazně vyspělejší v oblasti biologických nauk. Likvidování napadené metropole je spíše technický problém. Nicméně napadená civilizace vyvine patogen, ušitý na míru útočníka. Patogen se po celé generace nijak neprojevuje, teprve po důkladném promoření útočníkovy populace se prudce změní jeho vlastnosti a on vyvolá fatální, rychle probíhající onemocnění. Přestože patrně není možné vytvořit patogen stoprocentně účinný, úhyn osmdesáti až devadesáti procent příslušníků technicky orientované civilizace povede k jejímu totálnímu zhroucení. V příznivějších případech nastane návrat k barbarství, následovaný jiným než technicky orientovaným vývojem. Existují však i scénáře vedoucí k totálnímu vymření přeživších zbytků. Obávám se, že riziko infekce, popřípadě nasazení biologických zbraní bude představovat faktor strategického významu v případech, kdy útočící civilizace bude schopna rychle a efektivně dopravovat osoby a náklad tam a zpět. Biologický výzkum i výroba biologických zbraní jsou velice obtížně detekovatelné, a tak si dovedu představit hysterická bezpečnostní opatření, zaměřená proti navrátilcům z invadované planety i veškerým odtamtud dováženým nákladům.

2. Po více než miliardu let ovládaly Zemi prokaryonta, jejichž vlastnostem se nejvíce blíží recentní archebakterie a snad i některé primitivní bakterie. Tyto mikroorganismy se vyskytují např. v sopkách na mořském dně, ve hlubokých geologických vrstvách zemské kůry a v podobných ekologických systémech. Fotosyntetizující bakterie se vyskytují v horkých pramenech, především v oblastech se sopečnou aktivitou, kde se vyskytují plyny, vystupující z hloubek zemské kůry. Ke své činnosti nepotřebují vodu a neuvolňuje se při ní (na rozdíl od fotosyntézy sinic, prochlorofyt a zelených rostlin) kyslík.
Takovéto mikroorganismy se objevily na Zemi krátce po jejím zformování jako vesmírného tělesa. Vedle neživých procesů, probíhajících podle posledních poznatků nejen v praatmosféře a praoceánu, ale rovněž i ve vesmírném vzduchoprázdnu, byly hlavním zdrojem organické hmoty na Zemi. Po vzniku fotosyntetizujících sinic došlo k postupnému vysycení atmosféry kyslíkem. V důsledku tohoto procesu vznikla ozónová vrstva, zadržující ultrafialové záření, především jeho krátkovlnnější a vůči živým organismům agresívnější složky.
Tím se mohly živé organismy dostat z několikametrové hloubky oceánu na jeho hladinu a později i na povrch souše. (Mikroorganismy, žijící v půdě od hloubky několika mm do několika km do tohoto procesu patrně významně nezasáhly.)
Je nutno říci, že život na Zemi se nalézal v určité "slepé uličce". Jeho teritorium bylo výrazně omezeno na nepříliš perspektivní oceánské hloubky. UV záření znemožňovalo nástup na souš i na oceánskou hladinu. "Objevem" produkce kyslíku při fotosyntéze došlo  ke značnému rozšíření vhodného teritoria. Následovalo opět více než miliardu let trvající období, kdy na Zemi byly bakterie, archebakterie, sinice, prochlorofyta a snad i další typy dodnes nedochovaných (nebo dosud neobjevených) prokaryontů. Poté došlo k objevu uspořádání organismu do eukaryontní buňky a následně (už poměrně rychle) ke vzniku mnohobuněčných organismů na bázi eukaryontních buněk. Ačkoli prokaryonta měla na "objev" mnohobuněčného uspořádání mnohonásobně více času, nikdy (podle našich dosavadních znalostí) k němu nedospěla.
Můžeme si představit například Venuši (o něco chladnější), na níž bují prokaryonta při teplotách mezi 200 - 300 o C. Vysoká vrstva atmosféry, udržující svým tlakem na povrchu planety vodu v kapalném skupenství, zároveň chrání planetu před vražedným ultrafialovým zářením. Prokaryonta mohou nerušeně kolonizovat celý povrch planety a různorodost prostředí je nastimuluje (snad?) k objevu mnohobuněčného uspořádání a nastartování vývoje, který (zákonitě?) vede ke vzniku myslících bytostí (zákonitě?) expandujících do vesmíru.
Pro takovéto bytosti by byl kyslík naprosto smrtný i při koncentracích v desetinách procenta. Vyžadovaly by několikasetstupňovou teplotu a několik desítek atmosfér tlaku, takže jejich skafandry pro pozemské prostředí by byly něco na způsob pochodujícího autoklávu. Prakticky nikde na Zemi by nenalezly místo vhodné k životu. Přeformování Země k obrazu jejich by bylo výrazně obtížnější než např. kolonizace velkých planet sluneční soustavy, naopak by se nemuseli obávat nějakých kolonizačních ambicí z naší strany. Zde by prakticky neexistovala třecí plocha - snad s výjimkou provozu ve vesmíru - a nabízely by se naopak rozsáhlé možnosti spolupráce (výměna výrobků vzniklých při jejich technologii za výrobky vzniklé v našich podmínkách). Už dnes bychom patrně byli s to vytypovat mnoho výrob, jejichž přesun do uvedeného prostředí by znamenal pro nás takové úspory, že by se vyplatilo je získávat meziplanetárním obchodem. Jinými slovy: dvě civilizace, jejichž životní podmínky jsou dostatečně vzdálené, by se mohly kontaktovat s tím že riziko střetu by bylo možno omezit na rozumnou míru.

3. Můžeme si představit i dlouhověké bytosti, pohybující se relativistickými astroplány, dosahujícími v průměru poloviny rychlosti světla. I na Zemi žijí dlouhověké organismy, nejstarší se dožívají až 6000 let. Můžeme si tedy snadno představit tisíc let žijící bytosti, ochotné obětovat 20% svého života na cestu a schopné se tedy dostat na vzdálenost kolem 50 světelných let od své rodné planety. Je nám vcelku jasné, že takovéto bytosti by k nám přiletěly podle scénáře 1, maximálně 2. Samy by navíc nemusely mít strach z naší návštěvy, protože ta by se natáhla na prakticky celý život astronautů a nějaké pokusy o invazi by měly ještě menší šance na úspěch než invaze v opačném směru.

4. Svého druhu mimořádným kontaktem by byl kontakt s mnohogenerační lodí, pohybující se relativistickými nebo i subrelativistickými rychlostmi. Nicméně, v tomto ohledu jsem zajedno s klasiky žánru, jako jsou Harrison, Heinlein či Aldris, kteří popisují postupnou degeneraci takovéhoto společenstva až po úplnou ztrátu akceschopnosti.