čtvrtek 19. listopadu 2015

Opravdu dialog?

Jakmile se sluníčkáři a jejich zpřízněnci trochu otřepali po pátku 13. 11., hned jsme se začali dozvídat z mnoha stran, že nyní je nejdůležitější vést dialog všech, kdo si přejí pokoj (to jsou samozřejmě i všichni muslimové, vyjma těch, které se podařilo zlikvidovat se zbraní v ruce nebo výbušninou na těle).

Podíváme-li se do historie, která by měla být, jak se píše již někde na začátku většiny učebnic latiny, "MAGISTRA VITAE", tedy učitelka života, můžeme se podívat, jak to s těmi "pokojnými dialogy" je.
Pokud se vrátíme do doby husitské, tak sice na obou stranách konfliktu existovaly nějaké skupiny "pro dialog", ale měly minoritní postavení. Pokud k nějakému dialogu (tehdy "disputaci") došlo, tak mnohdy z toho nebylo rozumné stanovisko, na němž by se shodli všichni. A v těch několika málo případech, kdy došlo ke shodě a dohodě, byla oběma stranami (vždy tou, která měla momentálně navrch) zcela bezohledně pošlapána, ne-li rovnou zadupána do země. Takto skončila i slavnostně samotným papežem odpřísáhlá kompaktáta, takto skončil i Rudolfínský majestát a prakticky jakákoli další dohoda, vzešlá z nějakého "pokojného dialogu".
Myšlenkám Petra Chelčického se začalo naslouchat až na sklonku husitských válek, které přešly v orgie loupení a zabíjení (už proto, že profesionální zabijáci, celý život bojující za pravost toho či onoho náboženství, nebyli s to s tím přestat a museli být v podstatě vybiti - aby následně chyběli při obraně soustátí před invazí Turků). Nicméně i poté ještě musela přijít třicetiletá válka, aby bylo dosaženo alespoň velmi primitivního kompromisu "koho země, toho i náboženství".
První náznak jakési náboženské tolerance u nás vytvořil Josef II se svým Tolerančním patentem, který (s řadou omezení) umožňoval existenci nekatolíků v násilně zkatolizované zemi. A stejně ho řada historiků (a asi právem) podezírá z toho, že mu nešlo ani tak o tu náboženskou svobodu, jako o oslabení moci římskokatolické církve, která začínala přerůstat rakouským Habsburkům přes hlavu (a před očima měli negativní příklad svých španělských příbuzných, kteří se dostali v podstatě do jejího područí). Nicméně i tato velmi problematická a v řadě momentů pouze náznaková toleranční reforma musela být vynucována násilím, za použití vojska, a to jak proti církevníkům, tak i proti hovadům, zfanatizovaným kněžími v katolických kostelích. A po jeho smrti uspořádala římskokatolická církev hotové orgie oslav (nicméně Josefův bratr nakonec většinu reforem ustál).
Tam, kde osvícenství "nevypustilo páru" zavedením alespoň částečné náboženské tolerance, nakonec došlo k výbuchu násilí při první vhodné revoluční situaci. Ve Francii to bylo za Revoluce, kdy vůči církvi a fanatickým věřícím byly vedeny přimo patologické orgie násilí (a ve Vendée, kde katolíci se zahraničními interventy uspořádali vzpouru vůči Revoluci nakonec řádila revoluční vojska tak, že by z toho i mnohý SS, řádící v židovských oblastech na okupovaném území Polska a SSSR, dostal komplexy méněcennosti). Podobně proběhl "dialog" mezi církví a republikány ve Španělsku.
Explicitně řečeno: Francie je jakžtakž sekulární stát, protože tam dialog vyhráli sekularité a zmasakrovali a donutili přijmout jimi nastavená pravidla hry věřící, ve Španělsku to dopadlo opačně, proto zůstává baštou náboženského tmářství všeho možného druhu.
I u nás došlo k násilnému omezení ekonomické moci církve (Masarykova pozemková reforma) a násilnému zavedení rovnoprávnosti římských katolíků s jinými církvemi a dokonce i s různými skupinami "neznabohů" po pádu Rakousko-Uherska s jeho omezenou "tolerancí". Řada římskokatolických věřících i kléru tento fakt dodnes nebyla schopna rozdýchat a při každé vhodné příležitosti volá po návratu před rok 1918 (a někteří zcela neomaleně až před josefínské reformy).
Ani komunisté nevedli s církvemi nějaký dialog. Nasadili šibenice, věznice, uranové lágry a podobné prostředky. A ejhle: Získali vděčnou skupinu kolaborantů s komunistickou mocí, včetně toho, že mnozí kněží se rádi proměnili v prodloužené oči a uši STB a meldovali o všem "závadném", o čem se při svých aktivitách dozvěděli. Byla to, pochopitelně, i určitá symbióza, protože režim jim vytvořil vcelku fešácké podmínky a pomáhal jim likvidovat konkurenční "neschválené" kulty, církve a sekty. Řekněme si upřímně, že likvidace toho posledního měla i pozitivní dopad na populaci jako celek. Problémy s opravdu tvrdými a osobnostně destruktivními sektami tu nastaly hlavně až po roce 1989, kdy už se nepotlačovaly, ale "vedl se dialog".
Čili suma sumárum: Náboženské tolerance a mírového soužití lidí s různým náboženským vyznáním se nikdy v minulosti nedosáhlo tím, že by si zástupci či hlavy příslušných komunit sedly a "vedli dialog" a následně vznikl nějaký modus vivendi, který by všichni s jásotem dodržovali. Naopak, musela přijít brutální síla, ochotná řádit jak černá smrt nebo ještě hůř a současně schopná odhodlání k tomuto řádění zcela názorně a jednoznačně předvést, aby byli fanatičtí věřící a jejich náboženští vůdcové dotlačeni k alespoň přijatelnému dodržování určitých pravidel. A jakmile takováto síla sebeméně povolí (jak se u nás stalo po roce 1989), tak se mezi věřícími vždy najdou nějací fanatičtí idioti, kteří by rádi vrátili společnost do éry náboženských válek každého proti každému (protože jim, pravým a upřímným stoupencům pravé víry Bůh zcela jistě přinese vítězství, o tom nelze mít sebemenších pochyb).
Nějaký "dialog" nic nevyřeší. Jednak v jeho rámci nebudou zastoupeni všichni (ani ten imám ani ten rabín ale ani kněz nezastupují všechny věřící dané konfese a nikdo v takovém "dialogu" nezastupuje ateisticky orientované občany, u nás cca 3/4 populace). Dojde k tomu, že zbytek věřících (resp. naprostá většina toho zbytku) prostě daného papaláše, "vedoucího dialog", odsoudí coby zrádce a přejde k jinému, případně to půjde zcela mimo ně (katolický kněz bude něco vyjednávat za protestanty?) a nevěřící to budou maximálně chápat jako pokus o společný komplot náboženských tmářů proti nim. Prostě tudy cesta se stoprocentní jistotou nevede, minimálně dokud nebude svět unaven desetiletími velmi intenzívní náboženské války, jako naše země po válkách husitských.
Jedinou rozumnou cestou je sekulární, nábožensky neutrální, moc a její prosazení tvrdými prostředky. Možná i drastickými. Ve dnešním Nevisitelném psovi je explicitně popsáno, jak funguje "dialog" s muslimy a islamisty v Japonsku: Muslimové nemají nárok na občanství, ani na trvalý pobyt. Nesmějí získat nemovitost, ani do pronájmu, a zaměstnat je smějí jen zahraniční firmy. Nemohou záskat ani pobytová apod. stipendia. Islám mohou vyznávat jen v soukromí a jeho šíření je trestné. Japonka, která si vezme muslima, je navždy vyvržena ze společnosti.
A funguje to dobře, problémy s muslimy, ani islámským terorismem v této zemi nemají.
A pokud bychom se chtěli inspirovat něčím jiným, než tím Japonskem., tak by tu byla inspirace z oblasti "filosofické SciFi", navíc zaměřené velice "sluníčkářsky" (už dlouho suším na disku rozepsanou její velmi tvrdou kritiku právě z tohoto pohledu): Je to trilogie R. J. Sawyera "Hominidé", "Lidé" a "Míšenci". Popisuje téměř "platónskou" "ideální společnost", v níž v případě spáchání zločinu byli všichni zločincovi pokrevní příbuzní do určitého stupně příbuznosti vykastrováni, aby nedošlo k dalšímu šíření "zločineckých genů" v populaci. Explicitně konstatuji, že v románu je toto presentováno jako vysoce "sluníčkové", politicky korektní a multikulturní řešení, za jehož prosazení v románu bojují právě podobné týpky, jaké se letos nedostaly na Albertov s červenými kartami (román tedy představuje jakýsi politickoliterární antipod "Turnerových denníků"). Realizace podobného opatření "ideální sluníčkářské společnosti" by tedy byla pro "sluníčkáře" asi dosti krutá i z tohoto pohledu samého (něco jako "dávej pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit").
Z ryze technického pohledu je faktem, že i z velmi důkladně "samobouchlého" či rozestříleného teroristy zbude dost na jeho identifikaci dle DNA (předvedl nám to nechtěně i strůjce pařížských atentátů) a nebyl by problém dohledat k nějakému podobnému postihu (nebo trvalému vypovězení coby jeho alternativě) všechny jeho příbuzné do určité míry podobnosti DNA. Kdyby se do toho investovalo dost, nebyl by problém hledat nikoli laboratorně v nějakých ad hoc odebraných vzorcích, ale počítačem v databázi již předanalyzované DNA všech muslimů ve státě / Evropě.
Jsem toho názoru, že takové (či podobné) opatření v rukou sekulárně orientované a náboženskou neutralitu prosazující společnosti v pokročilém stupni připravenosti a s názornými ukázkami, že je myšleno vážně, má daleko lepší perspektivu zajistit náboženský mír ve společnosti než nějaký dialog nebo dokonce konkláve třeba i tisíců rabínů, kněží a imámů. V reálu instituce nikoho nezastupující a nikým neuznávaná.
Přitom by toto opatření nebyl "trest", ale ryze technické preventivní opatření (asi jako izolace kontaktů s ebolou), tj. dalo by se udržet zcela mimo sféru vlivu soudů a podobných institucí, až příliš ochotných chránit zločince před oprávněným trestem.

3 komentáře:

  1. Bohužel je to pravda. Historicky ověřená.
    Ovšem na druhé straně: takový fanatický ateista je stejně nebezpečný. Komunista, nacista....
    Taky mají svou víru a jsou ochotni za ni umírat. Na to bych nezapomínal.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "Fanatického ateistu" jsem ještě neviděl, ono to tak nějak nejde dohromady (je to asi něco podobného jako "bratrstvo poustevníků", zmiňované v prvním dílu Kedrigerna). V případě komunismu nebo nacismu se jedná o ideologie s mnoha iracionálními prvky, které bych v tomto kontextu viděl víc jako náboženství, než jako ateismus. Zejména mezi nacismem a islámem je rozdíl prakticky zanedbatelný a daný výlučně podmínkami doby, kdy tyto ideologie vznikaly. Dokonce si myslím, že kdybychom Adolfa a Mohameda (pomocí nějakého stroje času) prohodili, tak by to historii zase až tak moc neovlivnilo.

      Vymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat